V českém překladu Sary Baroni nedávno vydaná novinka nazvaná Prolhaný život dospělých tematizuje dospívání a ztrátu iluzí. Příznačnější by však bylo říct, že román pojednává o smrti dětství. Jinak snad ani nelze dospět - a konečně vstoupit do světa přetvářky, ambicí a sexuality, která místo potěšení přináší možnost manipulovat s druhými.

Školačka Giovanna chápe život jako setrvalou cestu vzhůru. Pokud bude úspěšná, pak díky svému úsilí a vlohám, vše bude zasloužené. Na světě je především proto, aby dělala radost rodičům, svým vzorům.

Až postupně jí dochází, že o otcově rodině neví v podstatě nic. Z jakého prostředí vzešel? A je jeho sestra Vittoria, kterou Giovanna nikdy ani neviděla, skutečně archetypem zla, tou bytostí, jejímž záměrem je druhé co nejvíc zraňovat? A proč to dělá?

Giovanna se vydává na nebezpečnou objevitelskou cestu po vlastním příbuzenstvu. Nejprve pátrá v krabici se starými fotkami, pak v ulicích Neapole, v těch, kde je to zanedbané a nebezpečné. Někde tady Vittoria žije.

Setkání s ní Giovanně změní život. Zašpiní ji totiž. Brzy se ale ukáže, jak je ta špína pravdivá, jak jsou tetiny obhroublé soudy přesné. Vittoria naučí dívku opravdu se dívat - a ona spatří přetvářku, rozpad vztahů a prchlivost. Nejprve u rodičů, pak u kamarádek a nakonec u tety samotné.

Související

Popis nočního zápasu. Elena Ferrante líčí, co se děje s věcmi, když odvracíme zrak

Aby v tom světě Giovanna obstála, musí být také taková, nebo ještě horší. Naučí se pracovat s mlčením a uvědomí si, kolik příležitostí jí nabízí vlastní tělo. "Čas mého dospívání ubíhá pomalu, tvoří ho velké šedé celky, na nichž se tu a tam objeví zelené, červené nebo fialové hrboly. Uvnitř těch celků neplynou hodiny, dny, měsíce ani roky," píše. "Když hledáte nějaké slovo, pomalé přemýšlení se záhy proměňuje ve zběsilé víření, v němž se jednotlivé barvy míchají jako různé druhy ovoce v mixéru."

Kdyby Elena Ferrante jezdila na kole, byla by zřejmě mistrem úniků. Člověka dokáže uhranout pozvolným lentem a pak nečekaně vyrazit. Dělá to na nenápadných místech, které se až zpětně ukazují jako klíčové. Jede pak nesmírně ostře, ve vrcholném allegru, a když už to vypadá, že ze čtenáře sedře kůži a vše směřuje k triumfálnímu závěru, ona náhle zvolní, ztiší - a počká na ostatní.

Tahle proměnlivá dynamika a snaha porozumět každé postavě, i té nejokrajovější, z ní dělá velkou vypravěčku. Ferrante se opravdu dívá a má schopnost to své čtenáře naučit. Její svět se skládá z emocí jako základních stavebních kamenů. Není na tom nic romantického, spíš je to nevyhnutelná past. Stejně za člověkem zaklapne, ale je dobré o tom vědět.

Prolhaný život dospělých není tak bezvýhradně temný jako některé starší romány Eleny Ferrante. Je však neméně drsný a po zadumaném rozjezdu začne být také opravdu napínavý. V tomto vyznění se podobá slavné tetralogii Geniální přítelkyně.

Obal nového románu Eleny Ferrante. | Foto: Prostor

I tentokrát spisovatelka staví konflikty na malých věcech, kradmých pohledech či letmo zaslechnutých větách. Nádherný motiv, který prostupuje značnou část příběhu, vystavěla kolem rodinného náramku - ten je hrdě nošen, darován z lásky či vzdoru, pak dokonce ukraden, hýčkán i nenáviděn. Stává se tak jakousi uvěřitelnou obdobou Prstenu moci z Pána prstenů.

I neapolský šperk je krásný a má devastující moc. Není třeba ho zničit v Hoře osudu, to on sám ničí ty, které ho nosí, prahnou po něm, dokonce i ty, které ho odmítají. A ty, které náramek nemají? Ty si přece mohou zničit život nějakým jiným způsobem.

Giovanna se zamiluje, oddělí však lásku od tělesnosti, zabije své dětství a opustí město. Kniha končí, nový příběh začíná. Mladá žena si od rodičů i tety Vittorie vzala to, co bude v životě nejvíc potřebovat. Není to nic pěkného. Nebo snad přece jen?