Na předsádce své nové knihy nazvané Kdo se směje naposled, kde už je autorství nezpochybnitelné, teď Cempírek kauzu shrnuje maximou, že tehdejší text "kritici nejdříve oslavili a poté zatratili", když se dozvěděli, že ho žádná Vietnamka nenapsala.
Kvality jedenapadesátiletého Cempírka však hledejme jinde než v mystifikaci: třeba v románech Rafinerie či Nejšťastnější generace. Můžeme ho také pokládat za jihočeského literárního buditele, podílí se na soutěži Šumava Litera, vydává magazín Budlive a ve vlastním nakladatelství Pikador Books také edici skvostně graficky připravených regionálních novel. Příběhy s výraznou jihočeskou stopou už tam publikovali Markéta Pilátová či Jan Štifter. Teď tam Cempírek zveřejnil novelu Kdo se směje naposled.
Ten podivný vykousaný obrys na obálce jsou hranice protektorátu. Příběh se odehrává mezi lety 1938 a 1945 zejména v jazykově smíšených vesnicích Budějovického jazykového ostrova, jak se říkalo místní německojazyčné enklávě.
Staleté soužití Čechů a Němců se tady během pár let rozklíží a neodvratně vede k tak oboustrannému neštěstí, že to připomíná antickou tragédii. Od úvodních stránek, kdy nad krajinou ještě svítí slunce a dva nejlepší cyklisté, jeden Čech, druhý Němec, machrují před místní kráskou, tušíme, že to dopadne hůř, než když je favorit závodu falešným pořadatelem schválně poslán mimo trať.
Z maličkosti se rodí křivda, klukovský vzdor se mění v pohrdání, soupeření v souboj o přežití. Zasáhnou velké dějiny a ne všichni přežijí. I ti, kdo se dočkají osvobození, si nesou nezhojené jizvy. A když najednou získají možnost se pomstít, udělají to. Přestože se ukáže, že za úvodní faul na sportovním kolbišti mohl někdo úplně jiný. Neuškodil Němec Čechovi, ale jeden Čech druhému. Nešlo dokonce ani o holku, ale o vítězství v cyklistickém závodě nazvaném Okolo Netolic.
Taková maličkost, že? I tak někomu stála za to. Koloběh odplat už nejde zastavit.
Jan Cempírek je zodpovědným vypravěčem. Zůstává věrný charakterům postav, dobovým reáliím i lexiku. Klobouk dolů, kolik práce si dal třeba s pátráním po historii jihočeské dechovky Babouci, ta přitom v novele hraje veskrze okrajovou roli. Hudebníci na stránkách ani nevytáhnou nástroje.
Spisovatel přechází ze třetí osoby do první, z vyprávění do deníkových záznamů, nejsilnější ale je, když se nesnaží ozvláštnit příběh nějakou literární formou. Prostý popis obyčejné venkovské zábavy či cyklistického závodu zcela dostačuje.
Cempírek píše autenticky zejména dialogy a pranic nevadí, že přímé řeči někdy zabírají kus stránky, ostatně ta stránka je v tomto případě skutečně maličká.
K plusům lze přičíst i fakt, že autor zachycuje prostředí protinacistických odbojářů z komunistického spektra. Zaznamená jejich ochotu obětovat se pro vyšší cíle, vyhne se přitom heroizaci a jen naznačí, kudy se kariéra některých ubírala po osvobození.
Na řečnickou otázku Kdo se směje naposled v názvu knihy si tak můžeme odpovědět, že nikdo. Pokud se společnost dostane do módu odplat a nedůvěry, řetězec konfliktů a msty nikdy neskončí, nikdy nebude naposled. Regionální příběh starý osm desetiletí je v tomto světle setsakra aktuální.
Kniha
Jan Cempírek: Kdo se směje naposled
Nakladatelství Pikador Books 2021, 160 stran, 250 korun
