"No future", znělo heslo mladých, politicky a umělecky angažovaných lidí, kteří v Západním Berlíně před pádem zdi obsazovali neobydlené domy. Sociolog Heinz Bude, výtvarná umělkyně Bettina Munk a politoložka Karin Wieland o tom teď napsali čtivý, ale také poučný dokumentární román. Pod názvem Náraz ho v českém překladu Kateřiny Klabanové a Kateřiny Sitařové nedávno vydalo nakladatelství Práh. Skutečné události vypráví beletrizovaná trojice fiktivních hlasů. Jsou to hlas sboru, který vše popisuje z ženské perspektivy, dále mužský hlas a ženský hlas.
Ten patří umělkyni Louise. Pochází z Heidelbergu z takzvaně dobré rodiny, která ji vždy podporovala v uměleckém snažení. Louise je podivínka a zprvu se nezdá, že by její umění mělo někoho zajímat.
Mužský part představuje ctižádostivý a těžko čitelný Thomas z města Wuppertal. Jako dělnické dítě závidí všem, kteří vyrůstali v rodinách, kde se hodně četlo a děti se podporovaly v tom, o čem sní. Osmdesátá léta jsou mimo jiné obdobím divokých teorií a ty hloubavého studenta filozofie Thomase, ani jeho přátele, nenechávají chladným. Vymezuje se vůči politice západoněmeckých spolkových kancléřů Helmuta Schmidta a Helmuta Kohla, kapitalismu, konzumerismu, osmašedesátníkům, anarchismu, teroristické skupině Frakce Rudé armády známé pod zkratkou RAF a tak dále.
Byť v knize převážně sledujeme osudy Thomase a Louisy, dozvídáme se také o jejich svérázných spolubydlících a vrtoších squaterského života. Že nějakou dobu musí po nocích hlídkovat, protože na ně chtějí zaútočit neonacisti. Že jejich spolubydlící se při prostituci nakazí virem HIV a zemře. Že se často hádají, experimentují se sexem nebo sexuální orientací, že se projevují mnohdy antisemitsky a neustále spřádají divoké úvahy ohledně kapitalismu a mocenských vztahů, ale nějak si vydělávat přece jen musí. Ostatně jejich squat stále někdo opouští, protože na tento způsob žití už dál nemá. Pokaždé je zajímavé sledovat, jak se kdo začlení do "systému". Nejhorší variantou je stát se investičním bankéřem a čelit posměchu někdejších spolubydlících.
Zásadní událost, která Louisu i Thomase nenávratně změní, představuje cesta do Československa. Partička si nejprve užívá v Praze, kde Louise kupuje vysněný saxofon, když na cestě zpět, kousek od Terezína, do jejich mercedesu narazí sovětský voják. Epizoda se neobejde bez úmrtí, Louise s vážným zraněním končí v ústecké nemocnici.
Právě pasáže z Ústí nad Labem patří k nejsilnějším v knize. Thomas líčí svoji bezmoc. Zůstává Louise nablízku v československém městě, přestože do špitálu za ní nechodí. Nedokáže si představit, že se jí podívá do očí po tom, co se stalo. Toto dění líčí zároveň jak Thomas, tak Louise, přičemž od každého se dozvídáme něco jiného. Zatímco u něj koliduje citlivý sebezpyt s představou Československa jako socialistického ráje, Louise surreálně vnímá pobyt v nemocnici, lidi kolem sebe i fakt, že na rozdíl od kamarádky přežila. A teď neví, jak s tímto darem naložit.
Výlet do Československa působí zvláštně také v tom ohledu, že squateři přijeli do země, kde vládne jejich vysněný socialistický režim. Jenže oni zde nevidí nic než šeď a rozpad nejen budov, ale také hodnot. Jediné, co nakonec funguje, jsou obyčejné lidské vztahy založené na prostém vcítění se do složité situace po nehodě - Louise v Ústí navazuje vztahy s lékaři, sestrami i uklízečkou, neboť se úplnou náhodou dostala na tak trochu protirežimní nemocniční oddělení.
Squateři se nakonec ještě rádi spokojí s identitou západních Němců, k nimž se všichni chovají uctivě. Louise se uzdravuje natolik, aby mohla být převezena do německé nemocnice. Když se po několika letech do Ústí vrací, žasne, že si vše pamatuje úplně jinak. A vzpomínky se jí ani po návštěvě nemocnice nepřepíší.
V tomto ohledu je dokumentární román Náraz poučný. Ukazuje neobjektivnost našich vzpomínek. O vzniku knihy mluvil jeden z autorů Heinz Bude v rozhovoru s německým novinářem Jakobem Augsteinem, který se konal v divadle Berliner Ensemble. Řekl tam, že knihu se rozhodli označit jakožto dokumentární román, nikoliv prózu, nejen z právních důvodů - doufali, že psaní s tímto předporozuměním jim dodá odvahu k větší upřímnosti.
Vztah k realitě vyřešili rafinovaně. "Nic jsme si nevymysleli. Události ani místo. Jen osoby v příběhu jsou směsicí postav, v nichž se jako ve snu snoubí rysy různých kamarádů a kamarádek. Fikce je pravdivá a pravda souhlasí," uvedli.
Román očekávatelně vrcholí pádem Berlínské zdi. Západní Berlín, podivné město jí obehnané, končí a nikdy už nic nebude, jako bylo.
Kniha je unikátní výraznou ženskou perspektivu. Co pociťovala squaterka v 80. letech? Jaké bylo mít menstruaci někde, kde se jen složitě dá udržovat hygiena? Jaké je bojkotovat antikoncepci a prodělat hned několik interrupcí? O tom všem se dozvídáme díky třetímu hlasu, stylizovanému jako neurčitý ženský sbor.
"Byly jsme na sebe tvrdé. Namlouvaly jsme si, že svoboda a láska se vylučují," píší anonymně v množném čísle. "Svůj ideál lásky jsme spatřovaly v tom, že se nebudeme vázat. I dlouholeté páry se chovaly tak, jako by se zítra měly rozejít. Prováděly se experimenty s obnaženým srdcem. Kdo chce sex, ten si ho dopřeje. Nikdo si nesmí dělat na nikoho nárok. Nejvyšší zákon je svoboda. Bezohlednost je sebevyjádřením," vyjmenovávají v textu.
Tomu němečtí kritici a kritičky často vyčítali nedostatek "vnitřní estetiky", tedy umělecké kvality, přestože je čtivý a napínavý. Dá se na to dívat i opačně. Je osvěžující, když někdo nepoznamenaný literárním provozem napíše knihu, jejímž jediným cílem je postavit pomník epoše prožité na jednom velmi svérázném místě, které nenávratně zmizelo.
Heinz Bude, Bettina Munk a Karin Wieland nejsou spisovatelé, přesto plasticky zachytili dobu, kterou zažili. To, že některé pasáže jsou v německém originálu k neučtení a v tom českém pěkně odsýpají, je dílem překladatelek Kateřiny Klabanové a Kateřiny Sitařové. Těm se podařilo kolektivní román bravurně přiblížit zdejším čtenářům.
Kniha
Heinz Bude, Bettina Munk a Karin Wieland: Náraz
(Přeložily Kateřina Klabanová a Kateřina Sitařová)
Nakladatelství Práh 2022, 416 stran, 449 korun.
