Glosa - Pražský veletrh Svět knihy je vždy plný čtenářů a knih... a pochopitelně přednášek, křtů a nejrůznějších vyhlašování. Mezi posledně uvedenými nalezneme i ceny domácí Akademie science fiction, fantasy a hororu.

Ve většině médií jí není věnováno (eufemisticky řečeno) příliš prostoru a její vítěze zná jen omezený okruh nadšenců, ale přesto si zaslouží pozornost.

Třeba proto, že letos se uskutečnil již devatenáctý ročník. Snad i proto, že ta nejlepší fantastika je skvělá literatura, ne jen žánrová zábava. Nebo možná proto, že je branou do zvláštního, fascinujícího světa, který však, obávám se, pomalu ale jistě zaniká.

Následující text nemá být primárně rozborem jednotlivých ocenění, ale spíše pozvánkou do tohoto světa plného „podivu a úžasu“ - což můžete i nemusíte brát ironicky.

Všude dobře, v ghettu nejlépe

Fantastika u nás bohužel stále připomíná jakési ghetto ustavené neoficiálními počátky fandomu spadajícími už do osmdesátých let minulého století i až obsesivním přehlížením ze strany mainstreamu (které vede až k absurdním situacím, jak dokládá historka zmíněná známým překladatelem Viktorem Janišem v nedávném rozhovoru pro FantasyPlanet). I proto je projekt jako Akademie, který má za cíl přiblížit to nejlepší z fantastiky, tak důležitý.

Bohužel však fantastické ghetto i Akademie často ztrácejí energii spíše ve vnitřních sporech. Ono ghetto totiž sice na jednu touží po uznání mainstreamu, na druhou stranu však trpí i jakýmsi syndromem světem nepochopené elity. A bohužel takto nepůsobí jen navenek, ale i směrem dovnitř. Je důležité si uvědomit, jak je fantastika nahlížena mainstreamem, a jak na ni nahlíží její samotní účastníci. Někdy se jedná i o propojené nádoby.

Jako například v určité shovívavosti ke sci-fi, která má u nás obecně delší tradici než jiné fantastické žánry (a může si usurpovat i Karla Čapka, to vždy pomáhá) a je bližší české mentalitě vzešlé ze střízlivě uvažujícími měšťany zformovaného národního obrození. Navíc sci-fi, opírající se o vědu a také vědu často adorující, ladila s představou pokroku lidstva (ať v komunistické ideologii, jak ukázal Ivan Adamovič, nebo v rovině obecného uvažování spadajícího svými počátky kamsi do dob osvícenství).

A navíc, většina lidí, kteří formovali fandom (později Fandom) nebo něco znamená ve světě kultury, se setkala se sci-fi klasikami prostě dřív. Znáte to: Kdo dřív přijde, dřív mele. I když kamarád Ivánek by to řekl jinak.

I přesto však fantastika dokázala vytvořit soběstačný svět, o jakém si ostatní žánry mohou nechat jen zdát. Vlastní časopisy profesionální i amatérské, nejrůznější ocenění, svébytná kultura i rozpoznávací „rituály“, specializovaná nakladatelství často řízená fanoušky a především ohromný potenciál spočívající v ochotě se kdykoliv, kdekoliv a s kýmkoliv o svůj oblíbený žánr pohádat do krve.

Akademie? Naši lidé na nečekaných místech

Několik informací na začátek. Akademie uděluje ceny v několika kategoriích (přičemž počet je proměnlivý) v dvoukolovém (nominačním a finálním) hlasování. Do něj zasahují lidé aktivně o fantastiku pečující a věnující se jí – tedy především žánrový publicisté, knihkupci, překladatelé a slovy Pulp Ficton „naši lidé na nečekaných místech“.

Nežijeme bohužel v ideálním světě, takže počet hlasujících nemusí nutně korespondovat s počtem „akademiků“ – a ne všichni akademici mají skutečně k cenám co říci a naopak existuje řada akademiků, jejichž názor by byl velmi vážen.

Vilma Kadlečková svou ságou Mycelium doslova žije. | Foto: Richard Klíčník

Jen stručně k problematice hlasujících: nedaří se vyvarovat podezřením z kamarádíčkování a určité lenosti. Tím myslím skutečnost, že organizace nazývající se Akademie by měla o svůj žánr pečovat a aktivně propagovat tituly, které jsou zvláštní, v mezích žánru revoluční nebo aspoň novátorské. Ne se spokojit s rychlým nasekáním několika titulů, na které si zrovna vzpomenu nebo jejichž autory jsem kdysi viděl mezi oceněnými v minulých ročnících...

Proto je mi obzvláště líto zrušení kategorie Teoretický text. Jak chceme dosáhnout uznání u mainstreamu, když naše myšlenková výbava jede v devadesáti procentech případů po linii „líbí-nelíbí“, absolutně netušíme, že existují díla jako Morfologie pohádky, Teorie fantastiky nebo Cluteovy představy o struktuře klasické fantasy... nebo když nepodněcujeme domácí autory, aby žánr skutečně analyzovali?

Krok stranou – Carlo Ginzburg kdysi napsal knihu o kultu benandantů. Není důležité, co byli zač. Důležité je, že ve střetu s inkvizicí prohráli kvůli své neschopnosti vyrovnat se svým protivníkům intelektuálně a nakonec byli nuceni sami přijmout místo ve světě, které jim inkvizice na základě své teorie a názvosloví přisoudila – tedy pomahačů ďáblových.

Pavel Kosatík | Foto: ČTK

Ale zpět k hlasujícím. Stejně závažným problémem (s prvním částečně souvisejícím) je skutečnost, že fantastika ztrácí své nejlepší „mozky“. S cynickou nadsázkou můžeme říct, že zakládající generace částečně „zběhly“ (v dobrém zdravíme Ivana Adamoviče či Pavla Kosatíka), částečně už je teorie nezajímá (Ondřej Neff, který by si za svá díla v tomto ohledu zasloužil svatořečení) a částečně prostě dosluhují a v nejmenším se nedá čekat, že by byly schopny docenit třeba inovace Brandona Sandersona nebo Joea Abercrombieho.

Mladší generace jsou pak plné nadšení v době kolem prvních let na vysoké, kdy píší, debatují, nadávají... naučí se relativně slušně vyjadřovat a formulovat myšlenky a následně zjistí, že zlatá studentská končí a je třeba makat. Jinými slovy: domácí žánrové publicistice chybí střední generace.

Právě ta by mohla například otlouct veřejnosti o hlavu, že pokud si uznání odborné veřejnosti získají fantastické filmy – vesměs jednodušší než literatura – tak ani ty knihy nebudou tak špatné. Ostatně právě z filmu by se mohla převzít bordwellovská koncepce studia formy.

Myceliáni ovládli scénu. | Foto: Richard Klíčník

A poslední poznámka: současná nejmladší generace „akademiků“ je prostě odrazem společnosti neochotné k jakýmkoliv hlubším úvahám nebo byť jen prostému aktu filiace (aneb citujme odstrašující – a zcela extrémní – příklady úvah na téma „Drákula je něco jako Stmívání“ nebo „Pán prstenů je takový Harry Potter s vousama a holí“).

Vše výše uvedené je třeba při prohlížení cen Akademie brát v potaz. Dodejme ovšem, že excesů je i tak až směšně málo a s drobným komentářem lze list vítězů brát skutečně jako výzvu, k čemu by měl zájemce o fantastiku upnout svou pozornost.

Co nabídla fantastika v roce 2013 nejlepšího?

Dovolte mi rychle přejít v podstatě nekonfliktní kategorie.

Foto: Aktuálně.cz

Výtvarné dílo získala Jana Šouflová s Miroslavem Dvořákem za práci ke knize Legendy: Prokleté knihovny. Je to v dobrém slova smyslu líbivá obálka, která perfektně ladí se stylem nakladatelství Straky na vrbě (které by měl sledovat každý, koho zajímají mladí čeští autoři a autorky – nikdo pro ně nedělá víc). Pokud byste chtěli nějakou avantgardu, podívejte se na práce Tomáše Kučerovského (Mycelium) nebo Pavla Trávníčka (Plnou parou). A pokud máte rádi historky o úspěchu v zahraničí, neměl by vás minout Michal Ivan, jehož dynamické kresby pomalu pronikají i na západ.

Nejlepším internetovým médiem (uděluje se střídavě oproti nejlepšímu časopisu) se jevil web časopisu XB-1, kterému dává tvář Martin Šust (kromě jiného autor bezpočtu autorských medailonků, největší domácí znalec současné zahraniční fantastiky a jeden z mála lidí, které bych řadil k oné mýtické „střední generaci“. Poražená byla databáze Legie.info (doporučuji kvůli nejrůznějším žebříčkům, přehledům a komentářům čtenářů) a FantasyPlanet.cz (v posledním roce bodovala především několika rozhovory, které vedla Zuzana Hloušková například s Janem Poláčkem).

Počinem roku se stal obrozenecký čin záchrany časopisu Pevnost (milý to zvyk naší fantastické obce – zrušíte nám časopis? My si ho adoptujeme a vydupeme ze země nový a lepší... jako Národní divadlo... V praxi ověřeno již dvaapůlkrát). Cenu za přínos SF si odnesl již zmíněný Martin Šust a jako bonus i nestor české fantastické ilustrace Miloslav Havlíček a spisovatel Ivan Kmínek (in memoriam). Což je vtipné, protože mezi nominovanými nebyli. Spíš by to pro ně chtělo speciální cenu. A také by mě zajímalo, kolik lidí v Akademii si ono SF v názvu vykládá jen jako science-fiction. Obávám se, že většina.

Foto: Aktuálně.cz

Nejlepším překladem byla loni práce Milana Žáčka na románu Kolejmoří od britského levicového buřiče Chiny Miévilla. Doporučuji recenzi kolegy Romana Lipčíka, ukázkový příklad toho, že román pro mládež může mít zuby (a další agresivní lidské části). K Žáčkovi ještě podotkněme, že si zaslouží pochvalu i za to, s jakou vervou se pustil do nových překladů již kdysi vydaných knih Stephena Kinga a za bravuru, s níž střídá horory, hybridní fantastické encyklopedie i klasiky science fiction.

V kategorii povídek zvítězil vystudovaný historik a politolog Tomáš Bandžuch s dalším příspěvkem na téma českých dějin dvacátého století, kde se totalitní režim střetává s nadpřirozenem (Andělíčkářka). Povídka vyšla ve sborníku Legendy: Prokleté knihovny, který byl vyhlášen nejlepší povídkovou knihou. Osobně bych ovšem doporučil antologii Martina Šusta Plnou parou – je kratší, údernější a dokonale vyvážená.

Vilma Kadlečková mluví o knize Mycelium. Podívejte se.

Nejlepší domácí knihou se stal první díl ságy Mycelium od Vilmy Kadlečkové. Jantarové oči jsou chytré, nápadité, čtivé a mají výbornou reklamní kampaň využívající fiktivního mimozemského kultu. Kadlečkovou jsem sice kdysi popsal jako „potvůrku podivnou“, protože se mi zdálo, že je až moc srostlá se stylem science fiction sedmdesátých let, ale tímhle tedy rázně rozkopla dveře do dvaadvacátého století. Ale jestli chcete vědět, jak vypadá čistě čtenářská jízda, u které nemusíte přemýšlet a stejně z každé stránky cítíte vysoké řemeslo, zkuste cyklus Algor od dvojice Hlávka-Vybíralová.

Foto: Aktuálně.cz

A přecházíme ke kategorii nejlepší science fiction. Víte, je „fajn“ být prorokem. Mezi nominové se totiž dostali moji oblíbenci – Paul Bacigalupi (Prachožrouti) a China Miéville (Kolejmoří). Vtip je v tom, že Kolejmoří je spíše fantasy, stejně jako další nominovaná kniha – v jihoafrických slumech se odehrávající Zoo city. No, jak jsem psal výše – složení akademiků a jejich přístup má své masařky. Vítězem se ovšem stala tradičně pojatá space opera Leviatan se probouzí – velmi hezká ukázka vědecky podloženého dobrodružného příběhu s několika liniemi v podání pod pseudonymem publikující dvojice autorů (zapamatujte si jen jednoho: Daniel Abraham je chráněnec George R. R. Martina a v mnoha ohledech už svého mentora přerostl).

Foto: Aktuálně.cz

Nejlepší fantasy (a hororem) se stal krátký román Neila Gaimana (Američtí bohové nebo komiksový cyklus Sandman) nazvaný Oceán na konci uličky. Temné ohlédnutí za koncem dětství plné poetických i hororových momentů je výborná kniha. Ovšem její vítězství trochu kalí fakt, že nominace byly letos jedním slovem katastrofa, a pak skutečnost, že v rámci Gaimanovy tvorby se jedná o jednohubku. Pořád skvělou, ale pořád jednohubku.

Pro něco masitého zkuste Rudou zemi od Joea Abercrombieho, který vám ukáže, jak by vypadala fantasy, kdyby ji psal Tarantino na vrcholu sil.

Nejlepším nakladatelstvím pak je Argo. Což je vzhledem k loňskému částečnému kolapsu dlouholetého favorita Laser-books logické. Pokud chcete dobrou žánrovku, jako opravdu dobrou, kterou se skřípěním zubů nakonec ocení i na akademické půdě, koukněte na jejich nabídku. Pokud vás láká seznámení se s „rodinným“ podnikem fantasáků pro fantasáky, doporučuji produkci Brokilonu nebo Fantom Printu (tam si přijdou na své především milovníci nejrůznějších herních světů).

Foto: Aktuálně.cz

Nu a knihou roku bylo vyhlášené již zmíněné Mycelium: Jantarové oči. Podruhé v historii si tak cenu odnesl český autor. Což berte mimochodem jako potvrzení skutečnosti, že na poli žánrové literatury nám vlak rozhodně neujíždí. Problém spíše je, že do některých jsme nikdy nenastoupili (klasická fantasy) a po jiných jen tak opatrně pokukujeme (horor).

Ale jinak si vážně čeští autoři a autorky zaslouží velký respekt. Pokud se něco Akademii opravdu daří, pak právě jejich adekvátní ocenění. A to se počítá.