Rozhovor – Michal Viewegh vydal novou knihu s názvem Zpátky ve hře, ve třinácti povídkách reflektuje kritické životní momenty jako manželskou nevěru, stereotyp i rozvod.
Řadu povídek volně inspirovaly jeho problémy se ztrátou paměti, která ho po těžké srdeční příhodě stále trápí, středobodem však stále zůstávají partnerské slasti a strasti.
"Název Zpátky ve hře má naznačovat můj návrat. Je to nápad mého nakladatele a kamaráda Martina Reinera a já nakladatele poslouchám," vysvětluje Viewegh, který psaním povídkového souboru strávil více času, než je zvyklý. "Rozsahem není zase tak velká, ale pro mě napsat dneska dvě tři stránky denně není úplně jednoduché tak jako dřív," říká s tím, že dřív zvládat napsat i pět stránek denně.
Aktuálně.cz: Píšete přes třicet let. Jak se za tu dobu změnily vaše tvůrčí návyky?
Michal Viewegh: Ještě před dvěma lety bych řekl, že nijak. Vlastně jsem psal pořád stejně, měl jsem stejný rytmus. To znamená, že jsem část roku psal, a to ráno zhruba od devíti do jedné nebo dvou, pokud možno všech sedm dní v týdnu, tři čtyři měsíce a za tu dobu jsem napsal román. Jeden jsem kdysi napsal velkým tempem i za dva a půl měsíce. To jsem dlouhá léta držel a změnila to až moje nemoc. Najednou to takhle nejde. Často jsem dopoledne unavený a psaní mi jde hůř.
A.cz: Jak vás za ty tři desetiletí psaní změnilo?
Psaním jsem se našel. Dřív jsem byl málo sebevědomý introvert. Úspěch změní každého. Dostal jsem potřebnou dávku zdravého sebevědomí, ale moji kamarádi by mi snad dosvědčili, že jsem to se zpupností či pýchou zas tolik nepřeháněl. Muž úspěch potřebuje pro pocit vnitřní sebejistoty. Díky psaní jsem našel své místo na světě.
A.cz: Platí, že spisovatel může svoje místo na světě ztratit, když je neúspěšný?
Myslím si, že ano. Trvalý neúspěch a neustálé prohry musí ovlivnit psychiku každého. Málokdo je vůči tomu imunní. A to platí v jakékoli profesi, psaní není výjimka.
A.cz: Kde teď píšete nejradši, v Praze, nebo na Sázavě, kde máte pracovnu?
Zcela výjimečně jsem si třeba na dovolené, v hospodě nebo v kavárně udělal pár poznámek, když mě něco napadlo a bál jsem se, že to zapomenu. Jinak naprostou většinu věcí v posledních asi dvanácti letech jsem napsal na Sázavě, kde mám pracovnu se samostatným vchodem - tam se mi píše jednoznačně nejlépe.
A.cz: Jaký žánr vás teď nejvíce láká?
Rád bych třeba napsal historický román, to by ale předpokládalo, že budu o historii něco vědět, ale já o ní nevím skoro nic, takže ho nikdy nenapíšu. Nebo třeba pronikavý psychologický román, jen podobně nevím, jestli o manželství už toho vím tolik, že bych na tohle téma mohl napsat dostatečně pronikavý román. Píšu povídky a romány, jsem spokojený. Román je parnas, vrchol spisovatelova úsilí, ať je to román historický nebo klasický ze současnosti, vítězství se tady neumenšuje.
Zatím se za žádný film naštěstí nestydím. Navíc mám alibi, vždycky můžu říct, že knížka je dobrá, ale film se nepovedl… Za to, že film přivede statisíce diváků do kin a že z mnohých pak udělá mé čtenáře, jsem samozřejmě vděčný.
A.cz: Chtěl byste, aby se alespoň jedna z vašich dcer stala spisovatelkou?
To nejupřímnější, co můžu říct, je, že nevím. Kdyby mi někdo garantoval, že by byly úspěšné, že se tím uživí a dojdou životního naplnění, pak bych jim to přál. Ale taky můžou být neúspěšné spisovatelky – těch je ostatně většina stejně jako neúspěšných spisovatelů. To je zkrátka pravděpodobnější – a tenhle osud bych jim rozhodně nepřál.
A.cz: Kdyby se přece jedna z nich rozhodla, jakou radu byste jí dal?
Poučen trojnásobným rodičovstvím bych jí žádnou radu nevnucoval. Pokud jde o to, jak motivovat, je vždycky lepší počkat, až se dítě přijde samo zeptat, a to platí nejen o literatuře, ale o všem. To je mnohem efektivnější metoda, než když dětem rady vnucujeme. A pokud by se dcerka zeptala, možná bych jí zkusil varovat před nebezpečím povrchnosti. Aby nepsala líbivé ženské románky, kterými by si snad i vydělala, ale které jsou pro spisovatele cesta do pekel, protože brak tu nezůstane. To nejsou romány, o kterých se bude mluvit za deset dvacet let.
A.cz: Když jsem dělala rozhovor s Michaelem Cunninghamem a ptala se ho, co by poradil začínajícím spisovatelům, řekl, že mají zachovat klid a nevzdávat to. Souhlasíte?
Přestože samozřejmě uznávám, že Michael Cunningham je mnohonásobně významnější spisovatel než já, tohle si nemyslím. Součástí zdravé sebereflexe je přiznat prohru. Když vidím, že jsou mé texty jalové, že nejsou k ničemu, je nejlepší to vzdát a věnovat se něčemu, co mi půjde lépe. Za každou cenu se snažit psát, i když výsledky jsou stále minimální nebo nulové, je nesmysl.
A.cz: Nevadí vám, jak často si čeští filmaři vybírají vaše knihy ke zfilmování? Vybíjená byla již osmým adaptovaným titulem…
Myslím, že žádný spisovatel by si neměl stěžovat, že mu zfilmovali knihu, protože jeho prodeje tím rapidně vzrostou; třeba i u starších titulů, kterých se už prodalo řekněme sto tisíc výtisků. Dalších čtyřicet či šedesát tisíc se jich potom prodá jenom kvůli tomu, že byl natočen film. Jsem samozřejmě vděčný za to, že moje kniha někoho inspiruje. Většina románů už byla zfilmovaná, zbývají nějaké povídky, kterým se teď věnuje producent Ruda Biermann a pokouší se vybrat ty, které nebyly na plátně, a udělat z nich takovou koláž, něco jako byl třeba Nestyda.
A.cz: Jak prožíváte premiéry? Řada filmů navíc není kritiky přijata vřele, máte při projekcích stres?
Stres je silné slovo, ale jistá nervozita tam je. Filmy vidím nejdříve na projekci pro tvůrce, takže na premiéře už vím, na co jdu… Kdyby to byl naprostý průšvih, radši na premiéru ani nejdu a někam se schovám, což jak známo dělávali někteří autoři divadelních her. Zatím se ale za žádný film naštěstí nestydím. Navíc mám alibi, vždycky můžu říct, že knížka je dobrá, ale film se nepovedl… Za to, že film přivede statisíce diváků do kin a že z mnohých pak udělá mé čtenáře, jsem samozřejmě vděčný.
A.cz: Teď vám vyšla sbírka povídek, co chystáte dál?
Mám námět na román o ženě, která umí číst myšlenky. To je první fantaskní téma v mé kariéře. Pracovní název je Čarodějka z Křemelky. Křemelka je čtvrť rodinných domů, kde na Sázavě bydlím. Ten příběh chci zasadit právě tam, bavilo by mě přátelsky poškádlit sousedy… Hlavní hrdinka je krásná sexy žena – takže v hlavách mužů, kteří s ní hovoří, je často něco zcela jiného než to, co říkají… Jejich mluva se od toho, co si skutečně myslí, komicky liší. Je to vlastně takové to běžné mužské pokrytectví: když si my muži povídáme s krásnou ženou, často myslíme na něco úplně jiného…
