První lok Hořavova psaní byl ostrý a bystřil smysly. Dvaačtyřicet krátkých povídek debutu nazvaného Pálenka vyšlo před sedmi lety. Autor v nich destiloval převážně své zážitky učitele v krajanské enklávě rumunského Banátu. Novinka nazvaná Mezipřistání je znovu autobiografická a odehrává se nejčastěji v Gruzii, kam spisovatel přesídlil.

Pro kontext se ale krátce vraťme k debutu. Hořava je nejspíš jediný český literát žijící a píšící v dobrovolném exilu, byť to ve světě prostupných hranic zní nezvykle.

Související

Velké věci v malých příbězích. Povídky Vratislava Kadlece se vyrovnají mistrům

Nevšímavý vůči pozornosti médií, citlivý a precizně formulující, naplňuje romantickou představu o literatuře, sdílenou i porotci literárních cen jako Magnesia Litera, kteří debut ocenili za "drsné prostředí krajanské vesnice" nebo "spisovatelovy trýznivé vzpomínky".

Jak si už ale při vydání Pálenky všiml kritik Jan Bělíček v časopise A2, to podstatné v Hořavově textu nikdy není zpřítomněno. Nezměnilo se to ani u Mezipřistání. Motivem psaní je blíže nespecifikované trauma v minulosti, kolem něhož text často krouží, aby se mu nakonec vyhnul.

Povídky v Mezipřistání nejspíš vědomě vybízejí čtenáře, aby se osmělil a ptal, i když si přitom připadá jako voyeur: proč Hořava píše? Možná se na totéž ptá sám sebe i spisovatel.

Pátrání po autorských záměrech obvykle nikam nevede. Leckterý text nevylepší ani ty vznešené, což naštěstí není Hořavův případ. Už proto, s jakou všímavostí a pocitem sounáležitosti s místem, kde právě přebývá, otevírá spisovatel okno do postsovětského světa, jsou jeho povídky téměř smyslovým čtenářským zážitkem.

S vypravěčskou obratností čtenáře přenáší na sídliště v Tbilisi, ztemnělé, protože kavkazský vítr někde strhal elektrické vedení. Jindy se nechá opíjet posledním z náboženské sekty duchoborů, žijícím na planině pod horou Šaori. Pasáže jsou to sice strhující, ale přece jen odbočují od hlavního tématu. Pouhé mezipřistání na útěku.

Obal knihy Mezipřistání. | Foto: Host

Pohled na gymnastické kruhy z učebny jazyků v nejvyšším patře Tbiliské státní univerzity vrací Hořavu do severočeské tělocvičny, kde se houpával na stejném nářadí. Když kosí trávu na tbiliském sídlišti Varketili, pochválí ho za to seschlý stařík, uprchlík z války v Jižní Osetii. Zacházet s kosou už dnes umí málokdo, kvituje. "Takhle se to drží tam u nás," ukazuje stařec. "A proč tu vlastně žiješ ty?" ptá se. "Nevím," odvětí mladík.

Cizinci je přirozené se svěřit, procházející si odnáší tajemství, jehož tíha nezůstává s místními, nedeptá je rok za rokem. "Nikdy jsem to nikomu neřekl a ukazuju to jen tobě, bratře," říká mu gruzínský taxikář stočený v klubíčku na zadním sedadle auta. Jenže kdo je tu zabydlený a kdo tudy jen prochází?

Na nevyřčenou otázku, proč povídky vznikly, autor odpovídá jinou otázkou, totiž co utváří naši představu o domově. Vše dobrodružné a popisované ("Proč jsem se probudil v blýskavých polobotkách Zuraba Gedevanišviliho?") odkazuje k místu, odkud vypravěč kdysi vyrazil.

Metaforou domova tak může být třeba letištní kaple v titulní povídce, ten strohý prostor v průsečíku cest vyhrazený modlitbě, zvenku rušený tlampačem s přílety a odlety. Nedá se tu bydlet, ale modlit k Bohu, který je všude. Anebo přemýšlet nad tím, jestli módní pojem vykořeněnosti také v próze Matěje Hořavy neoznačuje vnitřní dispozice člověka a možnosti jejich uskutečnění, tedy lidskou nestálost.