V líčení milostných scén Dzido nezachází do nepříjemných či laciných detailů, vždy jsou narušovány introspekcemi či dialogy, u nichž někdy nevíme, kdo hovoří. To ale nevadí. V autorčině podání je tělo vášnivě propojené s duší, takže máme možnost proniknout do hlav obou aktérů. Ženě spisovatelka věnuje víc prostoru, přitom ale neodbývá ani mužskou perspektivu. Líčení se často doplňuje, a je tak zajímavé sledovat jednu událost dvěma očima a zkoumat, jak se pohledy liší.
Psaní tolik soustředěné na tělesnost a erotiku se brzy může unavit a stát pouhou lacinou pornografií. Dzido jako by věděla, že číst o touze je poněkud smutné, touhu chce člověk zažít, a proto novelu Slast rafinovaně zmiňovanými detaily tematicky rozevírá do šířky - co se týče líčení doby, plastičnosti postav i vztahu mezi nimi.
S milostnými scénami si vyhrává, jak to jen jde, a dech jí dochází snad až v polovině knihy. Tehdy čtenář začíná mít příliš mnoho otázek, jak to mezi těmi dvěma skutečně bylo. Je mu předložen záměrně nespolehlivě líčený erotický životopis hrdinů. Ti nemají jména, možná ani sami pro sebe navzájem, jsou to jen těla a hlasy. Jako by snad jeden pro druhého existovali pouze v představách.
To vše se odehrává na konci minulého milénia, kdy se někteří skutečně domnívali, že odbitím půlnoci skončí starý svět. I to zintenzivňuje vášeň, která pojí ústřední pár. Okamžiky, které spolu prožívají v zajetí touhy, jako by pro ně znamenaly věčnost, jíž se brzy dočká svět. Každé setkání jako by bylo poslední.
Marta Dzido do textu vpreparovala i detaily z praktického života: co s člověkem dělá hypotéka, práce v korporátu, zadlužení, vytoužená kariéra, osamělost na cestách, rodinný život. Nic z toho ale nepřebíjí, co je konstantou života obou postav: touhu po druhém a okamžiky erotického pohlcení. Přestože po nich si každý z hrdinů zase jde svou cestou. "Nejpříjemnější je to, co je prchavé," píše Dzido.
Všechno, co se opakuje, nakonec zevšední. Jenže to se těm dvěma stát nemá. Proto si nevyjadřují city, nic neplánují, nic od sebe neočekávají - alespoň ne nahlas. Přesto díky introspekcím zjišťujeme, že oba pohlcuje nejen vášeň, ale také city, odvěká touha člověka k někomu patřit, nebo si toho druhého uzurpovat, mít ho pod kontrolou.
Ona utíká, když cítí, že on nad ní získal převahu, že je do něj zamilovaná, což by ji mohlo zranit. Nechce být vlastněna, zato cítí, že chce vlastnit. "Pošeptat ti do ucha: ‚Jsi můj?‘ A uslyšet: ‚Ano. Jen tvůj.‘" On to má podobně, byť se snaží hledat vášeň u jiných žen.
Marta Dzido se kromě psaní věnuje i dokumentárnímu filmu. Natočila dva snímky, v nichž mapuje počátky feministického hnutí v Polsku. Novela Slast však žádný feministický postoj nekáže, hrdinka pouze zmiňuje, že nechat se jako samička ochočit nepatří mezi její životní přání. V tomto smyslu je Slast bitvou vášně a citů, nikoli těch politických. Nejde o to podmanit si druhé pohlaví, nýbrž mít pod kontrolou city k druhému.
Když autorka novelu představovala v Praze, uslyšela výtku z publika, že si muže idealizuje. Že takto barvitě o touze, citech a životě nepřemýšlejí. Možná je ale načase přestat zevšeobecňovat, jak které pohlaví myslí a k čemu to vede. O tom život ani literatura nejsou. Dzido jen předkládá příběh jednoho páru, který se léta vzájemně pohlcoval v posteli.
Líčí spousty horkých erotických chvilek, ale především vypráví o zranitelnosti, kterou cítíme mezi řádky. Hrdinové utíkají od sebe k touze, tygrovi, který nemůže být nikdy nasycen, setkávají se v tom druhém se svými vlastními limity, a proto zase utíkají dál. Jinam.
Slast je novelou o okamžicích, které znamenají věčnost a dávají smysl zbytku našeho pozemského pinožení. A je úplně jedno, jestli on a ona existovali, nebo jaké stereotypy panují o způsobu přemýšlení mužů a žen. Literatura může skýtat prostor pro ty, kteří v reálu neexistují a přemýšlejí po svém. V tom je její síla a vášeň. Stejně intenzivní jako pocit slasti na vnitřní straně stehen, který popisuje Marta Dzido.
Marta Dzido: Slast
(Přeložila Anna Plasová)
Nakladatelství Dokořán 2019, 144 stran, 198 korun
