Polský reportér a esejista Mariusz Szczygieł se ve čtyřiceti rozhodl prozkoumat a zapsat ztráty i odcházení, kterých si začneme všímat, teprve když jsou osobní. V knize nazvané Není, nedávno vydané nakladatelstvími Dokořán a Máj v českém překladu Heleny Stachové, shromáždil výsledky dvanáctiletého průzkumu: jaké to je, když život přejde z období nacházení do období ztrát. Co z nás vlastně zbyde, až vše důležité budeme nuceni pustit z rukou, ptá se Szczygieł.
Třicet případů reportéra Szczygieła
Ve třiceti reportážních portrétech využívá všech rejstříků, které má jako novinář a esejista k dispozici, přidává rozhovor, nebo dokonce excelovou tabulku. I ta má v knize existenciální rozměr.
"Jen se podívejte," vybízí Ewa, která si do Excelu zaznamenává plusy a minusy dosavadního života, "dodneška 504 úspěchy, 17 proher a 93 stresy". Zdánlivě bizarní způsob životní sebereflexe, dokud si neuvědomíme, že takovou "účetní knihu" si píšeme všichni, ačkoliv málokdo tak vědomě, precizně a ještě do počítače.
Otázka je, kdo za nás udělá závěrečný součet, naznačuje kapitola, v níž Szczygieł vždy bravurně vypointuje, co vyslechl a vypozoroval od těch, kdo se mu se svými ztrátami svěřili.
Jedním je voják v ukrajinské válce, jemuž žena mobilem volá na frontu s dotazem, kam doma uklidil vidličky na fondue. Je tu příběh krutosti vůči dítěti, zlo tak strašlivé, že autor i čtenář šmátrají po hranici odpuštění a nemohou nic nahmatat. Nebo svědectví muže, který se připravil na konec světa, jenž měl podle starodávného mayského kalendáře přijít 21. prosince 2012. Prodal byt, zbavil se věcí a vyvázal se ze vztahů, jako kdyby přesekal lana balonu, která jej doposud poutala se zemí a bránila odletět. Překvapivě: balon lidské duše namísto aby letěl, náhle ztěžkne. Najednou člověka na jeho pouti nemá kdo doprovázet.
V rozpoložení, diktovaném tématem ztrát a bilancí, se ovšem snadno dá ztratit v sentimentu a "mudrování o životě". Aniž by Szczygieł kázal nebo moralizoval, což jsou pro reportéra smrtelné pasti, pouhým zápisem viděného a slyšeného dosahuje srovnatelného zásahu, jako by byl teolog nebo filozof.
Nástrahám se vyhýbá soustředěním na příběh, konkrétnost, detail. Pomáhá mu v tom "hrabalovsky" cvičené ucho na přímou řeč, když si například poznamená: "Příteli, chlapi se občas potřebují sejít v sauně a oťukat se pinďourama. Doporučuji."
Za zatáčkou mizím navždy z očí
Škola polské reportáže bývá popisována jako téměř fanatická oddanost faktům a zároveň schopnost neulpívat pouze na nich. Szczygieł, nadaný pozorovatel i fabulátor, se v Česku zapsal roku 2007 jako autor knihy Gottland, čímž na sebe trochu nešťastně přivolal roli jakéhosi českého zrcadla. Tedy posílil náš poněkud infantilní sklon zajímat se o svět jedině tehdy, pokud v něm vidíme vlastní obraz bezvadného národa, se kterým je sranda a i to nebe si nakonec umí zabydlet útulně jako garsonku.
Přestože tu česká linka není tak silná, příběh knihy Není se od ní také odvíjí. Szczygiełovi se podařilo převyprávět příběh básnířky Violy Fischerové tak jako nejspíš ještě nikomu.
Reportážní kniha záznamů, vrypů, otisků, dotyků se točí kolem básně: v Česku nevídaná věc, reportéři u nás básníky často nepotkávají. Fischerová, která žila v letech 1935 až 2010 a ostych jí bránil publikovat vlastní verše, se ve svých šedesáti, po návratu z exilu a smrti manžela, stala zdejší literární senzací.
Její báseň, vyvěšená ve vagonu metra, jako kdyby pro autora znamenala životní předěl, o kterém je řeč na začátku: obraz člověka pozorujícího vlastní mizení započíná Szczygiełův životní projekt na téma odcházení a ztrát.
Za chvíli už nepůjdu ve stínu kaštanů
a ptačího zpěvu
ale po horké silnici
z kopce za zatáčkou
odkud se uvidím
jak hledím ve stínu kaštanů
na sebe jdoucí v kloboučku
po černé silnici
odkud se vidím
jak si za zatáčkou
mizím navždycky
z očí.
Šokující jako Knihy Jakubovy
Klíč k úspěchu Szczygiełovy knihy, v Polsku nedávno oceněné prestižní literární cenou Nike, však leží jinde než v meditaci stárnoucího muže nad zákonitostmi života. Nacházíme jej v kapitole, která je českému čtenáři nejméně srozumitelná, plné polských historických reálií a odkazů.
Jde o poměrně komplikovaný příběh, v němž se jako děti v poválečném Polsku objevují dvojčata Jarosław a Lech Kaczyńští, tedy pozdější předseda konzervativní strany Právo a spravedlnost a jeho bratr, polský prezident, který před devíti lety zahynul při letecké katastrofě ve Smolensku.
Krátce shrnuto: Szczygieł rozplétá životní příběh jejich příbuzných, rovněž dvojčat, spisovatelek Žofie a Ludwiky Wožnických, židovských děvčat za okupace skrytých mezi Poláky. Szczygieł vyprávěním dokazuje, že nálepky konzervativců a liberálů, polarizující dnešní Polsko, jsou nedostatečné pro jiný účel než politický boj, že zástupci obou myšlenkových proudů jsou utkáni z téže látky a dějiny jsou historií vzájemnosti.
V tom smyslu je Szczygiełovo vyprávění polské minulosti pro ideology obou táborů nejspíš podobně šokující, jako když letošní nobelistka Olga Tokarczuková před pěti lety vydala své Knihy Jakubovy, historickou ságu o málo známém židovském mystikovi Jakubu Frankovi, který se v 18. století jako konvertita stal příslušníkem polské šlechty.
Svědectví zachytit, vypointovat a sdělit, to je Szczygiełův lék proti vyprázdnění světa ideologiemi a abstrakcemi. Konečně kapitolu o sestrách Wožnických uzavírá citátem z povídky, kterou sestry spolu napsaly a nazvaly Jakýs tajný škůdce. "Zákony logiky stejně jako zákon přitažlivosti člověka omezují."
Mariusz Szczygieł: Není
(Přeložila Helena Stachová)
Nakladatelství Dokořán/Máj 2019, 304 stran, 350 korun
