"Používám inkoust a pero. Potřebuji cítit inkoust, slyšet, jak pero šramotí po papíře. Ten zvuk mě stimuluje," vysvětluje třiaosmdesátiletý Peruánec, jenž začal psát koncem 50. let a v následující dekádě se v takzvaném boomu latinskoamerické literatury zařadil po bok dnes již nežijících Gabriela Garcíi Márqueze, Julia Cortázara a Carlose Fuentese.
Od té doby svůj pracovní postup změnil jen minimálně. Ručně psané texty dříve přeťukával na psacím stroji, dnes používá počítač. "Ale první verze vytvářím vždy rukou. Můj pohyb ruky při psaní odpovídá pohybu myšlení, mezi těmi rytmy cítím spojitost. Patřím asi k poslední generaci spisovatelů, která po sobě zanechá rukopisy," konstatuje Llosa.
Nositel Nobelovy ceny za literaturu byl uplynulý týden hostem veletrhu Svět knihy. A českým čtenářům, kteří ho díky překladům sledují od 60. let, věnoval maximum času.
Absolvoval dvě debaty s překladatelkou svých děl Anežkou Charvátovou a jednu diskusi s Hertou Müllerovou, též nositelkou Nobelovy ceny. V Černínském paláci poobědval s ministrem zahraničí za ČSSD Tomášem Petříčkem. Poskytl pár rozhovorů, představil tři nové české překlady svých knih a na Výstavišti trpělivě rozdával autogramy. Lidé, kterých na Svět knihy letos dorazilo přes 50 tisíc, kvůli Llosovi vytvořili frontu po celém obvodu stánku. Někteří čekali skoro hodinu.
Z debat Llosa vyšel jako disciplinovaný autor. Pravidelně prý ráno vstává a píše. "Spisovatel potřebuje řád. Když nemáte kontinuitu psaní, román se vám rozdrobí," vysvětluje autor, který si prý okolo psaní zorganizoval život a sám sobě vyměřil pracovní dobu. "Musíte psát celý život a vše podřídit dílu, nestačí se literatuře věnovat ve volném čase. Kdo je spisovatel, je jím napořád, dennodenně," tvrdí Llosa, který prý své romány ještě po dokončení často reviduje.
Jakmile jsou ale hotovy, už se k nim nevrací. "Maximálně občas něco konzultuji s překladateli. Ale žádný svůj dřívější román jsem už po vydání nikdy nepřečetl," dodává.
Mario Vargas Llosa získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 2010, porota ho tehdy ocenila za "mapování struktur moci a pronikavé zobrazování odporu, revolty a porážky jednotlivce".
Také proto byl v Praze opakovaně tázán na politický rozměr svých děl. "Pro spisovatele mé generace je divné nepsat o diktaturách, tehdy jich Latinská Amerika byla plná," vysvětluje Llosa, jenž dospíval za vlády Manuela A. Odríi. Ten v Peru zorganizoval ozbrojený převrat roku 1948, kdy bylo spisovateli 12 let, a u moci zůstal do roku 1956.
"V té době jsem začal chodit na univerzitu. Mnoho studentských vůdců a profesorů bylo vězněno, umírali nebo odcházeli do exilu. Rádio i tisk byly cenzurované, univerzity se hemžily agenty tajné policie, což omezovalo naši svobodu projevu," vzpomíná Llosa, který z toho vyvozuje, že "asi proto jsou diktatury v mých knihách neustále přítomny".
Artiste engagé
Mario Vargas Llosa naplňuje představy o takzvaném angažovaném pojetí literatury, jak je ve své eseji z roku 1947 vyslovil francouzský intelektuál Jean-Paul Sartre, kdysi Llosův vzor. "Literatura má morální povinnost vyjadřovat problémy společnosti," myslí si dodnes Llosa, který mezitím urazil cestu od levicového intelektuála podporujícího Fidela Castra k zastánci pravicových hodnot a liberální demokracie.
Vývoj, jejž popisuje v česky právě vydané knize esejů Volání kmene, souvisí s osobními zážitky. Nejprve v 50. letech v Peru a posléze začátkem 70. let, kdy žil v Barceloně, ještě za frankistického režimu, Llosa viděl, jak "každá diktatura vždy nejdřív pošlapává literaturu, svobodu slova a lidská práva".
Právě z toho spisovatel odvozuje jednu z funkcí beletrie. "Konkrétně latinskoamerickému psaní to dalo směr. Literatura je zásadní nejen kvůli slasti, kterou zažíváme při čtení. Rozvíjí v nás kritické myšlení a jen díky němu můžeme udržovat demokracie, dbát na to, aby nebyly zkorumpované, aby se nedostaly pod kontrolu špatných politiků. To vše může včas rozpoznat čtenář, který má zkušenost s dobrou literaturou. Když dočteme velké literární dílo, vidíme, jak je náš svět chudý ve srovnání se světem, který si umíme představit díky jazyku," dí Llosa.
I proto dnes hájí literaturu před filmy nebo televizními seriály. "To, co se děje na obrazovkách, je pro mnoho lidí atraktivnější než knihy. Ale jen knihy dokážou tak zásadně ovlivnit naše chování a způsob života, pomáhají nám tříbit si myšlenky, prohlubují naši citlivost. Tohle televize neumí tak dobře jako literatura," míní.
Několikrát ale Llosa při návštěvě Prahy zdůraznil, že psaní o politice nikomu nevnucuje. "Kdyby se měli všichni spisovatelé věnovat jen politickým a společenským tématům, literatura by umřela," myslí si. "Angažovaných spisovatelů už dnes tolik není. Mnohé politika nezajímá a to je v pořádku. Je důležité, aby měl spisovatel svobodu a necítil se zavázán psát o tématech, kterým se věnovat nechce."
Emocionadísimos escuchando al escritor Mario Vargas Llosa en su encuentro con estudiantes checos en el Instituto Cervantes de Praga 😊 S velkým obdivem nasloucháme vyprávění spisovatele Mario Vargas Llosa na setkání s českými studenty v sídle Instituto Cervantes v Praze 😊
Zveřejnil(a) Instituto Cervantes de Praga dne NaN. undefined NaN
Pokus o politické angažmá
Mario Vargas Llosa se do politiky dokonce pokusil vstoupit, roku 1990 v rodném Peru kandidoval na prezidenta. "Nikdy jsem nechtěl být politikem, cítil jsem se do té situace tehdy dotlačený. Byl na mě vyvíjen tlak, který jsem s určitým nadšením přijal, a po této zkušenosti jsem definitivně usoudil, že politikem nejsem a nikdy nebudu," vysvětluje Llosa, kterého ve druhém kole voleb porazil Alberto Fujimori, o mnoho let později odsouzený k 25 rokům žaláře za porušování lidských práv.
Právě k Fujimoriho éře se Llosa vrací ve svém česky nyní vydaném románu Pětinároží. Spíš než svému někdejšímu protivníkovi se však věnuje tehdejšímu šéfovi peruánské tajné služby Vladimirovi Montesinosovi, který k zastrašování politických oponentů využíval sílu bulvárního tisku.
"Tématem toho románu je bulvár ve službách diktatury," shrnuje Llosa, podle nějž Montesinos vydíral podnikatele či zastrašoval představitele opozice hrozbami, že otiskne jejich lechtivé fotografie nebo o nich bude šířit pomluvy.
"Jeho rolí bylo obklíčit lidi, kteří nesouhlasili s režimem, a zaplést je do kruhu údajných skandálů. Lidé se pak báli, aby se nestali terčem provládních bulvárních médií, a raději proti režimu nevystupovali. To je hlavním tématem Pětinároží. O diktaturu v něm jde spíš přeneseně," popisuje autor.
Erotická próza
Spolu s Pětinárožím nyní nakladatelství Argo vydalo také erotický román Chvála macechy, který Llosa napsal koncem 80. let minulého století. "Měl jsem skvělého kamaráda, peruánského malíře. Chtěli jsme vytvořit erotickou knihu, kterou bych já psal a on ji simultánně ilustroval, aby obě složky díla vznikaly naráz. Pustili jsme se do práce, ale jak jsme oba byli zvyklí tvořit o samotě, vůbec to nefungovalo," vzpomíná Llosa, proč psaní Chvály macechy původně odložil.
Po letech se ale k myšlence na "příběh plný slov a obrazů" vrátil a knihu dokončil. "Zavřel jsem oči a představoval jsem si obrazy, které jsem si z té doby pamatoval, a tak se zrodila Chvála macechy," popisuje Llosa.
Později se k některým postavám z této prózy vrátil, například v Sešitech dona Rigoberta z konce 90. let, do češtiny zatím nepřeložených. "Nevím, proč se stejné postavy v mých dílech objevují víckrát. Začnu psát nový příběh, když se mi před očima zjeví seržant Lituma," popisuje Llosa v narážce na jinou postavu, kterou vytvořil v humoristickém románu Tetička Julie a zneuznaný génius z roku 1977. "Najednou je Lituma zpět a stěžuje si mi, že jsem ho dost nevyužil. Vrátí se, aby mi znovu posloužil," dodává.
Proměna psaní
Právě próza Tetička Julie a zneuznaný génius, česky vydaná uprostřed 80. let minulého století v téměř šedesátitisícovém nákladu, patří k Llosovým nejpopulárnějším a také nejvtipnějším knihám. V Praze autor řekl, že k této poloze se propracoval až po čase. "Vždy jsem byl veselý člověk, ale myšlenkově jsem dospíval pod vlivem Jeana-Paula Sartra. Věřil jsem mu každé slovo včetně názoru, že humor nelze skloubit se seriózní literaturou. Jeho dílo charakterizuje intelekt, má v sobě nějakou protilátku na humor," popisuje Llosa a vzpomíná, co u něj podnítilo změnu.
Roku 1958 strávil několik týdnů v Amazonii a z těchto zážitků později vytěžil několik knih: slavný román Zelený dům nebo humoristického Pantaleóna a jeho ženskou rotu. "Ten se týká situace, kdy mladý důstojník má za úkol zřídit v amazonském pralese nevěstinec, aby ukojil tělesné touhy vojáků. O tom jsem při své cestě skutečně slyšel. Vtip byl v tom, že místním obyvatelům nevadila existence nevěstince. Stěžovali si, že nemohou využívat jeho služby stejně jako vojáci," popisuje Llosa.
Nejprve se prý o tom snažil psát seriózně. "Pak jsem ale zjistil, že to nejde. Došlo mi, že existují příběhy, které bez humoru nevytvoříte. A tím jsem pro sebe objevil důležitost humoru v literatuře," konstatuje prozaik, který Pantaleóna a jeho ženskou rotu navíc originálně odvyprávěl.
V satirickém příběhu o byrokracii armády, zasazeném do 50. let minulého století, absentují popisy postav i prostředí. Veškerý děj plyne z dialogů, hlášení či písemností. Llosa například před čtenářem naráz rozvíjí více rozhovorů a do sebe zasouvá různé dialogy probíhající mezi lidmi na jiných místech. Jindy do jedné věty vměstná nebývale dlouhý časový úsek.
Když na to Mario Vargas Llosa vzpomíná dnes, dodává, že se jeho styl od tehdejších experimentů posunul k jednoduššímu vyprávění. V takovém duchu prý záměrně napsal nedávné Pětinároží.
Llosa ale také zdůrazňuje, že se mění čtenáři. Dříve je udivovala hra s vypravěčem nebo střídání časových rovin, které v textu vnímali silněji, kdežto "dnes jsou čtenáři na tento druh moderní literatury lépe připravení a snáze se jim takové knihy čtou".
Na můj film se nedívejte
Když v Praze dostal dotaz, jaké dílo má ze všech svých knih nejraději, jmenoval Rozhovor U Katedrály z konce 60. let. Za nejúspěšnější ale považuje právě Pantaleóna a jeho ženskou rotu, mimo jiné díky dvěma filmovým adaptacím. Pod tou první z roku 1975 je sám podepsán jako spolurežisér.
"Na ten film se ale nedívejte, je strašně špatný," rozesmál Llosa pražské obecenstvo, když líčil, jak ho tehdy přemluvili producenti. "V tom filmu nic nesedí. Při natáčení onemocněli herci, všechny pobodali komáři, štáb smetla bouře, takže jsme tomu museli přizpůsobit příběh. A já jsem filmařině vůbec nerozuměl, po večerech jsem četl knihy o tom, jak natáčet, a ráno jsem to uváděl v praxi," vzpomíná Llosa, který tak za povedenější považuje novější adaptaci Pantaleóna a jeho ženské roty z roku 2000.
Dnes jsem se setkal s laureátem Nobelovy ceny Mariem Vargasem Llosou, jehož si vážím jako spisovatele, ale i vlivného latinskoamerického intelektuála. Během debaty jsme si vyměnili názory na současné dění v Latinské Americe. pic.twitter.com/iIN891DPCk
— Tomáš Petříček (@TPetricek) May 10, 2019
Mario Vargas Llosa podstatnou část své pražské návštěvy věnoval hovorům o politice. Ministrovi zahraničí z ČSSD Tomáši Petříčkovi, který se chystá na cestu do Latinské Ameriky, prý tlumočil přesvědčení, že režim ve Venezuele brzy padne. A při setkání s čtenáři se pokoušel rozptýlit pesimismus z toho, kam se ubírá svět.
"Současný nárůst nacionalismu a rasismu, myšlenky o nadřazenosti bílé rasy, ale třeba také současné dění v Turecku jsou samozřejmě znepokojující. Přesto bych neupadal do pesimismu. Ten člověka paralyzuje a omezuje jeho možnosti. Diktatury sice ze světa nezmizely, ale každá diktatura dříve či později skončí, protože ještě žádná nedokázala uspokojit tužby společnosti. A na světě nikdy nebylo tolik demokracií jako v současnosti," argumentuje Llosa, přesvědčený, že "k porážce všech diktatur světa" může přispět i literatura.
Jen by ji do toho boje neangažoval příliš. "Politika je jen jedním z aspektů lidského života. Pak jsou tu také sex, zamýšlení se nad smrtí nebo vůbec existencí člověka. To jsou hluboce lidské problémy a literatura je dokázala prozkoumat a využít. Nejlepší odpovědi v literatuře často nacházíme na apolitické otázky," dodává Mario Vargas Llosa.
