Knižní novinky - Červenec se sice již tradičně nese ve znamení filmového festivalu v Karlových Varech, ale pořád platí, že bestie a nakladatelé nikdy nespí. Takže i do začínajících letních dovolených vám přinášíme několik tipů na čtení...
John Bennett: Děti země a slunce
Na pozadí staleté historie obchodu s drogami se odvíjí příběh válečného veterána Tobiase, potomka rodu podloudných obchodníků, který se rozhodne vytvořit vlastní kartel a vzít vítr z plachet všem ostatním, i těm mexickým – Moralesovu a Escóbarovu.
Děti země a slunce jsou pro mě svého druhu malým návratem – návratem k výborné edici nakladatelství Maťa Cesty tam a zase zpátky. Jednoduchá úprava a menší formát vždy maskovaly zajímavé zážitky. Autoři se rekrutovali ze znalců nejrůznějších alternativních kultur, svérázných samorostů, rockových harcovníků, stárnoucích hippies a vůbec lidí mimo škatulky.
Bennettův román je typickou ukázkou. O autorovi se více dozvíte v obsáhlém doslovu Boba Hýska, ale nenechte se jím příliš zdržovat od samotné knihy. Šamanské indiánské rituály si v ní podávají ruku s příběhem o vzestupu a pádu drogového impéria, který však rozhodně nemíní skončit tradičním způsobem. Tobias, kolem kterého se celý děj točí, totiž není tradičním padouchem ani tradičním antihrdinou. Nelze jej srovnávat s postavami z epických gangsterek Martina Scorseseho nebo hravých tarantinovek.
Tobias je především oslavou dokonalé svobody – je mužem, který dělá vše naplno, stojí si za svým a chrání vlastní lidi. Ale hlavně se nenechá ničím spoutávat – zejména ne majetkem. Což nakonec vede ke gargantuovské srážce s organizovaným zločinem i organizovanou mocí... Která je u Bennetta jednoznačně neschopná, ale ve své neschopnosti o to nebezpečnější, a hlavně skrz naskrz provázaná se zločinem, který je vlastně jen její prodlouženou rukou.
A jakkoliv není Bennett úplně vstřícným typem autora, kterému občas stavba románu šílí vymknuta z kloubů, za ono závěrečné frajerské Tobiasovo gesto si zaslouží jednoho velkého práska, poplácání po zádech a palec nahoru.
Jennifer Eganová: Hrad
Když dostane flákač Danny od bratránka Howarda nabídku, aby mu pomohl předělat zříceninu hradu na luxusní hotel, přijímá od něj letenku a přistává kdesi ve střední Evropě. Brzy ale získá pocit, že se z hradu už nikdy nedostane...
S předchozím česky vydaným románem Jennifer Eganové, Pulitzerovou cenou ověnčenou Návštěvou bandy rváčů, jsem měl svého času docela problém. Ano, bylo to zajímavě prokomponované, některé obrazy byly geniální, ale nějak jsem v tom postrádal onen mnohými proklamovaný „punk“. Byl to spíš takový fajn kytarový popík. Byť s výborným aranžmá.
O několik let starší román Hrad se sebou balvan podobných očekávání nenese a vyloženě mu to prospívá. Eganová si i tentokrát hraje se stavbou a opakujícími se motivy či variacemi scén, ale mnohem lépe jí to sedí k oné atmosféře v pozadí... Tu zde negeneruje punková hudba a postoj ke světu, ale její kořeny sahají do gotického románu a postmoderních hrátek s texty odrážejícími vnímání a formování reality.
Krom obvyklých podezřelých (kromě v doslovu zmíněného Johna Fowlese i Franz Kafka) se ale čtenář může přistihnout, že si vybaví třeba ryze žánrovou povídku jistého George R. R. Martina nazvanou Nečekané variace (taktéž se točící kolem návštěvy podivuhodného sídla, z něhož není úniku a v němž je třeba čelit minulosti).
Jinými slovy: Eganová tentokrát opravdu nečpí pózou, ale baví, jakkoliv je to zábava vedoucí k pocitu nejistoty a existenciální úzkosti.
Edward Lewis Wallant: Nájemníci pana Moonblooma
Bývalý věčný student a idealista, nyní zaměstnaný u svého bratra Irwina jako správce domů, vede obyčejný život. Co se musí stát, aby se bezkrevný a tichý sběratel nájmů probral k životu?
Jubilejní desátý svazek pestré řady nakladatelství Plus je skutečně „pestrý“. Jeho hrdina prochází skrze svěřené činžovní domy, seznamuje se s unifikovanými byty, v nichž žijí naprosto neunifikovaní lidé naplňující své barvité, vážné i nevážné osudy, a výsledkem je nádherně barvitá koláž.
Její autor, Edward Lewis Wallant, tvořil jen krátce – zemřel v šestatřiceti letech a dva z jeho čtyř románů (včetně Nájemníků) vyšly až posmrtně. Přesto je po něm nazvána cena pro nejlepší americký román se židovskou tematikou, mezi jejímiž nositeli nalezneme například i u nás známého Chaima Potoka.
Ovšem v Nájemnících židovství nehraje hlavní roli. Je sice všudypřítomné – v postavách, prostředí i svérázně melancholickém humoru, ale v centru pozornosti jsou prostě lidé a jejich svět. V tomto případě poválečný New York, v jehož popisech se odráží nejen autorův pozorovatelský cit, ale i záliba v jazzových klubech, které v mládí s oblibou navštěvoval. Výsledek je, jak už bylo řečeno, pestrý. Ale hlavně, bez jakékoliv ironie, hluboce lidský.
David Vann: Srub
Gary si konečně plní dávný sen: na ostrově v aljašském jezeře začne budovat srub a se svou ženou Irene se v něm chce natrvalo usadit...
Vannův román Srub se odehrává v odlehlé aljašské divočině a onen mráz, neústupnost přírody a z ní vyplývající malost lidského života a snažení jsou zde cítit nejen z každé stránky, ale z každého odstavce. Ovšem perfektní vystižení přírody skvělý román nedělá. Vann přidává propracované postavy, které se zoufale drží svých ideálů a naivních představ i sebelží až k bodu zlomu, z něhož již není návratu...
Román staví na pomalém utahování šroubů, na pocitu hromadění tlaku, který musí v každém okamžiku prorazit ventil. Kontrast s k lidem lhostejnou Aljaškou je zdánlivě jednoduchým fíglem, ale ve výsledku se román doslova zarývá pod kůži a ve finále nechává vzpomenout takové romány, jako je třeba Vysvobození Jamese Dickeyho nebo Konec sezóny Jacka Ketchuma.
V obou musí lidé čelit démonům, kteří se skrývají v nich samých, v obou je jim kulisou fotogenická, jakýmsi podivným způsobem démonická příroda. A oba disponují osobitou poetikou, byť je jeden řazen k zásadním dílům jižanské literatury a druhý k nejbrutálnějším americkým moderním hororům. Vann, který psaním čelí vlastním démonům, se v jejich sousedství neztratí.
I protože jakkoliv je pro něj psaní terapií, dává si velký pozor, aby to nebyl úmorný výlev. Srub je, věren svému názvu, román v prvé řadě účelný. A právě v tom, jak stroze a zdánlivě jednoduše, bez jediného zbytečného slova, je vystavěn, je jeho největší kouzlo. Brát si jej na rodinou dovolenou by ovšem nemusel být pro slabší povahy úplně nejlepší nápad...
Terry Jones: Pohádky k neuvěření
Originální pohádky postavené na poetické grotesce, nonsensu a nezvyklých kontrastech starého a nového.
Terry Jones, člen slavných Monty Pythonů, je i plodným spisovatelem – a nejen na poli humoru (u nás vyšla například novelizace počítačové hry podle Douglase Adamse Vesmírná loď Titanic), ale i historie (Barbaři: Neotřelý pohled na dějiny Římské říše). Ovšem asi největších úspěchů dosáhl svými pohádkami. Kniha Pohádky k neuvěření, s kongeniálními ilustracemi Michaela Foremana, ukazují proč.
Jones si občas vypůjčí nějaký motiv z klasických pohádek, jinde se inspiruje čínským folklórem nebo moderní fascinací dinosaury, ale vždy vypráví s vtipem a jistou dávkou potměšilosti. Jeho příběhy pracují s absurditou, ulítlými a podivnými nápady i čirou zlomyslností – jako například v pohádce o dvouocasé kočce, jejíž krutý konec je vlastně jakousi anekdotou.
A někdy si, jako v případě Draka na střeše, vyloženě vychutnávají štulce do zad dětských čtenářů zvyklých na černobílé vidění toho, co dnes považujeme za pohádky. Jonesovy pohádky černobílé nejsou, často ukazují nezamýšlené vedlejší účinky lidských činů, odhalují (a ne vždy trestají) lidskou zaslepenost a rozhodně se nevyhýbají krutosti. Proč? Protože jakkoliv jsou dle názvu k neuvěření a zaplněné podivnými bytostmi, jsou prostě ze života. To tak už ty nejlepší pohádky bývají, že?
Filip Topol: Sbohem a řetěz
Výbor z nejúspěšnějších autorových písňových textů.
Výbor z písňových textů Filipa Topola je možná nejlépe shrnout názvem prvního textu: Žiletky. Národ Psích vojáků, ten hrdý a mírumilovný kmen, jak jej uvádí v doslovu Vratislav Brabenec, jistě bude souhlasit, že opravdová poezie musí řezat. Nemusí být formálně dokonalá, ale musí mít sílu. Ta Topolova jí měla na rozdávání.
Když prohlašovala, že v září už nikdo netančí,... když oslovovala nejslavnější platinovou blondýnku... když věnovala pozornost dešti... i když byla její hrdinkou veverka, tázající se, zda snad nepropukla zášť mezi Veverčím Bohem a Bohem stromu?
Obrazy absurdní, zdánlivě dětinské, symbolické i konkrétní... Nedávají odpovědi, vyjadřují zmatení, nejistotu, obavy... ale vždy jsou nabité energií a odhodláním tu žiletku nepustit. Protože žiletka řeže a v bolesti je pravda.
Ivan Klimeš: Kinematograf! Věnec studií o raném filmu
lvan Klimeš, přední český filmový historik a univerzitní pedagog, se vydal do hájemství, v němž se pohybuje řadu let - v raných dějinách českého (československého) filmu.
Aby nedošlo k mýlce – nová kniha Ivana Klimeše není tak úplně novou knihou Ivana Klimeše. Jedná se totiž o soubor již publikovaných studií, které však hezky pohromadě umožňují náhled do dějin raného filmu jinak v české literatuře jen zřídka vídaný. A aby nedošlo k mýlce podruhé: „raný film“ zde opravdu neznamená jen „povídání o starých filmech pro pamětníky“.
Klimeš se věnuje především dvěma tématům: vzniku něčeho, co bychom mohli označit za národní kinematografii, a pak k podobám a proměnám samotných filmových představení a objektů kin. Studie tedy svého čtenáře zavedou do dob starého mocnářství, provedou jej jeho spletitými předpisy, dají nahlédnout, co tyto předpisy vypovídají o dobovém vnímání „pohyblivých obrázků“, zastaví se u nejrůznějších regulací i předsudků. A ano, zmíní i některé z velkých osobností a slavných děl. Dokonce nahlédneme i za konec éry raného filmu (tedy za rok 1918).
Jakkoliv jsou však postřehy ke konkrétním dílům zajímavé, nejsilnější je Klimeš tam, kde se může zabývat procesy a analýzou jejich celkového rámce, s oporou v důsledné znalosti pramenů – jako například ve výborných Dětech v brlohu o boji proti kinematografii coby strůjci mravního úpadku mládeže... Inu, některé věci se nemění...
Jay M. Smith: Gévaudanské nestvůry aneb Zrod bestie
Brilantní kulturně historická studie pojednává o záhadných vraždách, které v 60. letech 18. století děsily francouzský venkov a jejichž oběťmi byly především mladé ženy a děti.
S Gévaudanskou bestií jsem se poprvé setkal coby dítě čerstvě školou povinné prostřednictvím knihy Mýty a legendy: Vlci, draci a bájná zvířata. Možná si ji pamatujete (následovaly pak i další) – celostránkové ilustrace, fascinující historky, hrst faktů na závěr... Od té doby jsem nějak citlivý na jakékoliv příběhy o vraždících vlčích bestiích (nezaměňovat za vlkodlaky!) – a že se jich pár našlo. Takže kniha Jaye M. Smithe je pro mě malým zjevením.
Podrobně popisuje svět své „bestie“ - tedy i to, jak specifické prostředí přispělo k rozšíření a děsivosti zkazek, z nichž vznikl mýtus Bestie. Rozebírá proces vizualizace monstra i důvody, proč rychle nabírala nereálných podob a rozměrů. A samozřejmě postoj jednotlivých vrstev společnosti a proměny „příběhu“, který byl svého času naprostým „hitem“ nejen ve Francii.
Gévaudanské nestvůry jsou fascinujícím náhledem do života v druhé polovině 18. století, skvělým pokračovatelem knih M. Pastoureaua (např. Medvěd – Dějiny padlého krále) i studií A. Corbina (Na stopě neznámému: Znovuzrození L. F. Pinagota) či loni vydaného Velkého masakru koček od Roberta Darntona. Každopádně zatím nejlepší letošní historiografická kniha.
Jindřich Rohlík: Země bez zákona
Chlapů jako on se po válce u východní hranice potloukaly spousty. Bývalých vojáků, co zapomněli včas zemřít; vítězů, na které nezbyla žádná odměna.
Jindřich Rohlík přichází se svým prvním románem a nutno říct, že autor slavné hry Brány Skeldalu se delší texty teprve učí, ale zároveň platí, že veškerá zaváhání mu rádi odpustíte. Už pro to opojné propojení fantasy a westernu. To jsme si mohli v poslední době dopřát hned několikrát – Juraj Červenák vydal svého Chřestýše Callahana a Brit Joe Abercrombie zase výbornou Rudou zemi.
Země bez zákona je někde mezi výše uvedenými pány. Rohlík nenabízí tak propracovaný příběh ani nepřekrucuje žánrová pravidla jako Abercrombie, ale ani nepřistupuje k westernu jen jako ke zdroji citačních šrapnelů jako Červenák. Jeho román nabízí zápletku z tradičních amerických westernů (včetně závodu o to, kdo přižene stádo krav do výkupního městečka jako první), ovšem s hrdinou jak vystřiženým ze spaghetti westernů.
Výsledný mix je i díky lehkému humoru, s nímž popisuje svůj prašný svět, v němž se zákon zaměňuje za sílu, silně návykový. V rámci nejen domácí fantastiky ideální zpestření a skvělá volba k četbě na dovolenou.
Stella Gemmell: Město
Jako vystavěné ze samotných legend, existuje prastaré Město, v němž sídlí – podle všeho – nesmrtelný císař. Dnes už bytost spředená – stejně jako zdi kolem něj – z mýtů, polopravd, lží a v temnotách šeptaných tajemství, které je dáván za vinu zmar kdysi vzkvétající metropole.
Stella Gemmell byla dlouho známa jen jako manželka Davida Gemmella, jednoho z nejlepších autorů moderní hrdinské fantasy. Po smrti manžela však nejprve dokončila jeho rozepsanou trilogii Trója a nyní přichází s prvním samostatným románem. A vypadá to, že její podíl na starých „gemmellovkách“ rozhodně nebyl nepatrný.
Město je věrné gemmellovskému odkazu co do dobrodružství i ideálů, za které se bojuje. Ale rozhodně se nejedná o nápodobu. Stella Gemmell například vytváří mnohem bohatší fikční svět (David Gemmell přece jen věřil na jednoduchost až strohost a nechával mluvit spíše hrdiny a jejich činy) a neklade takový důraz na jednu jedinou postavu. A i když se podobně jako její manžel nechává inspirovat naší historií, nesahá po tradiční antice a skotských klanech, ale spíše po Byzantské říši.
Díky dlouholeté kooperaci s manželem není možné román považovat za klasický debut, takže odpadá i problém s vypsaností. V součtu se vším výše uvedeným to znamená, že uvolněný trůn hrdinské fantasy zůstává tak nějak v rodině...
Milan Kundera: Slova, pojmy, situace
Tato malá knížka nemá nic společného s nějakým vědeckým povídáním. Je složena z různých krátkých zamyšlení nad lidskými situacemi, tak jak jsem se o to snažil já sám (první část Slova), ale zejména umění románu během celých svých dějin (druhá a třetí část: Pojmy a Situace).
Eseje Milana Kundery s titulem Svazek Slova, pojmy, situace mají 90 stránek. Slova jsou Kunderova definitivní česká verze šesté části knihy Umění románu. Pojmy obsahují autorův český překlad páté části knihy Opona, kde vyšly pod názvem Estetika a existence. Oddíl Situace je sestaven z textů druhé části knihy Setkání s názvem Romány, existenciální sondy.
Autor proslulých románů Žert, Nesnesitelná lehkost bytí či Nesmrtelnost žije od poloviny sedmdesátých let ve Francii a stal se jejím občanem. Své poslední romány včetně letos vydaného La féte de l'insignifiance (Slavnost bezvýznamnosti) již napsal francouzsky a dosud nedal souhlas k jejich překladu do češtiny. Atlantis - výhradní český nakladatel Kunderových textů - v posledních letech vydal například jeho eseje věnované Franzi Kafkovi a Leoši Janáčkovi.
