Rozebírat dílo výtvarníka Davida Černého lze v současnosti pouze s přihlédnutím ke společenskému kontextu, dobovému pozadí i jisté dávce extrovertní seberealizace.
Novinář Jan Vitvar proto zvolil tu nejlepší možnou formu: osobní životopisecké vyprávění, do kterého místy vstupuje jako glosátor.
David Černý
- Narodil se 15. 12. 1967 v Praze, vystudoval UMPRUM.
- Je laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let.
- Věnuje se sochařství a objektům ve veřejném prostoru. Mezi jeho nejznámější práce patří Růžový tank, Viselec (socha Sigmunda Freuda visícho z pražského domu), Miminka (na Kampě i na ŽIžkovské věži), obří kovová hlava Metamorphosis, Entropa, která měla která v budově Rady Evropy v Bruselu reprezentovat Českou republiku, klikující červený autobus London Booster, busta Franze Kafky anebo Trifot před Czech Photo Centre.
Kniha, pojmenovaná po Černého oblíbené desce The Rolling Stones, se díky tomu čte s reportážní lehkostí, neklade na čtenáře velké nároky (a zadumané seriózní hltače umění pravděpodobně zklame).
Fifty Licks opravdu nejsou sofistikovaná monografie s pečlivou kunsthistorickou rešerší. Je to živý obraz třiceti let práce jednoho výtvarníka, který své dílo neustále umisťoval do prostoru a prostor mu to vracel, což se v knize popisuje stejně barvitě, jako je barvitá samotná autorova tvorba.
Nejde o chronologické vyprávění, v jedné kapitole autor skáče třemi dekádami dopředu i dozadu. Text je tematicky členěný tak, aby představoval jednotlivé milníky Černého tvorby uceleně v dobovém i společenském kontextu. Vitvar tedy vlastně vypráví desítky malých příběhů a epizod, které často zakončí jednoduchou emotivní replikou dloubající do čtenáře stejně, jako do diváka může dloubat Černého instalace.
Nejcennější je kniha ale v momentech, kdy vypráví o tahanicích s politiky a papaláši. Zatímco přestřelky s Milanem Knížákem můžou s odstupem času působit úsměvně, s Václavem Klausem a Milošem Zemanem už text hodně hořkne a stává se smutnou výpovědí, kterak politici v posledních dvaceti letech přestali vycházet umění vstříc a k veřejným instalacím začali razit arogantní až sabotérský přístup.
Entropou nebo růžovým tankem to začíná, stopkou pro pomník obětem druhého odboje končí. A z textu je patrné, že se ani v roce 2017 situace nelepší, z čehož jde na čtenáře zlost a Černému tak nějak po přečtení Fifty Licks fandí automaticky, i když mu byl dřív třeba volný.
Vytknout lze knize spíše chyby technického rázu. Ačkoliv má krásnou vazbu a je radost ji držet v ruce, fotkám chybí popisky. Fifty Licks tudíž nelze jen tak pro orientaci listovat, což u publikací podobného typu vyloženě svádí. Oranžová barva dodává knize unikátní grafickou podobu, když ale překrývá malé černobílé fotografie, občas z nich není nic poznat.
Kdo zkrátka čeká na výtvarníkovu seriózní monografii, bude muset čekat dál. Fifty Licks jsou především výpovědí o třiceti letech práce tuzemské výtvarnické rockstar a svědectvím, jak naježení či v páteři ohnutí politici umělcům raději hází klacky pod nohy, protože to po nich chce jejich vlastní ego nebo, v horším případě, někdo jiný, mocnější, obávanější a bohatší, hlavně však trpělivě čekající kdesi na východě.
Knihu vydala v roce 2017 Paseka.
