Psaní do schránky času je sbírkou samostatných povídek. Samostatných v tom smyslu, že nejsou propojeny například jednou hlavní postavou ani se neodehrávají na stejném místě. Spojnice je dána prostřednictvím pocitů, které vyjadřují.
Nostalgie, melancholie, láska i její nedostatek, samota a vzpomínky na nás dýchají z každého vyprávění. Zdá se, jako by určitým způsobem navazovaly na Benedettiho předchozí román Čtení z kávy, jenž se svou strukturou blíží souboru povídek. Je sestaven z krátkých kapitolek, útržků vzpomínek hlavního hrdiny Claudia.
Čtenář se prostřednictvím jednotlivých příběhů dozvídá o Claudiově dětství a dospívání a stává se svědkem hlavních událostí v jeho životě, jako je úmrtí matky, objevení lásky a prvního sexu, prvního smutku a bolesti či postupného začleňování se do společnosti.
Tam, kde román končí, začínají povídky ze schránky času. Neboli tam, kde dětství a mládí končí, začíná zrání a stáří. Neboli tam, kde čtení končí, začíná psaní....
První a nejdelší část knihy nazval autor Kouřové signály. Stejný název označuje i verše, kterými kniha začíná. Ke kouřovým signálům se uchýlí trosečník na opuštěném ostrově, který na sebe chce upozornit blížící se loď, anebo je použijí domorodí Indiáni v dohodnutých případech. Kouřové signály nám tedy pokaždé něco oznamují, něco nám chtějí říct, něco předznamenávají. Benedettiho Kouřové signály snad ohlašují podzim života, blížící se smrt.
V této části knihy se však nemluví jen o smrti. Jedním z hlavních témat je snění a spánek, jež nás může i pobavit, jako v povídce Jen usnout. Rozporu mezi snem a skutečností se zase věnuje příběh Zdálo se mu, že ho zavřeli. O příbězích ze života, jako je láska a neláska nebo seznámení v baru, se dočteme v povídkách Víkend a Rozmluva. Je známo, že Benedetti byl po celý život velkým fanouškem montevidejského fotbalového klubu Nacional, a tak nemůže chybět povídání o fotbalu a spikleneckém mrkání s tajemným názvem Tango Cambalache.
Několik povídek se dotýká témat, které autora po celý život znepokojují. Sám musel strávit mnoho let v exilu poté, co v letech 1973-1985 vládl v Uruguayi vojenský režim. Nepohodlní intelektuálové byli systematicky likvidováni ve věznicích anebo byli nuceni odejít ze země.
Benedetti se rovněž uchýlil do exilu a žil nějakou dobu například na Kubě, kde působil ve vydavatelství Casa de las Américas. Právě svým přátelům a kolegům z kubánského vydavatelství věnoval knihu Psaní do schránky času. O diktatuře, násilné smrti a záhadném mizení nepohodlných osob se zajímavým způsobem vypráví i v povídce Devatenáctka a krátké zmínky můžeme najít i v dalších vyprávěních. Na přeměnu Montevidea v období diktatury autor zase s jistou nostalgií vzpomíná v příběhu U Starýho Tupí.
Poslední, poněkud delší povídka z této části nám nabízí zamyšlení nad hledáním osob, které se vytratily z našeho života, a nad možnostmi nahrazení těchto osob jinými. Co se ale stane, jestli se ta první, kterou jsme tolik milovali, znenadání vrátí?
Povídky z první části knihy si čtenáře jistě získají svým hovorovým jazykem s příměsí humoru, melancholie a s trochou ironie, nápadité dialogy pobaví, ale zároveň i přinutí k reflexi a dobře vypointovaný příběh každého nakonec úplně dostane stejně jako ve vyprávění o jedné velice zvláštní noční loupeži.
Druhá část začíná rovněž verši, tentokrát o poštovní schránce času, jež zobrazuje náš život. Do poštovních schránek času se všechno vejde, vzpomínky na naše dětství, smutky a radosti, vášně, vhazují se do nich dopisy našeho života. Proto i povídky jsou psány formou dopisu. Zobrazují lidské problémy, nešťastné okamžiky, psychózy, stáří, náhlou nemoc a očekávání smrti. Každý z nás si možná vzpomene na nějakou krátkou epizodu ze svého života, která se mu zprvu zdála bezvýznamná, ale dodnes ji uchovává v paměti, hlídá si ji jako ten nejdražší poklad a je vděčný, že ji mohl prožít. Jednu takovou epizodu z mládí si stále připomíná i stařík Matías v povídce Letitá nevinnost.
Ačkoli celou knihu provází jistý nádech samoty, často však samoty záměrně hledané, tento motiv se plně objeví až v poslední části knihy nazvané Roční doby. Nejen rok se skládá ze čtyř období, ale i lidský život má podobnou strukturu. Jaro je láska, naše, ale i těch druhých. Léto je dospělost a letní mrak symbolizuje zadržené slzy, které se stále hromadí a hromadí jako voda v mraku, a pak stačí jen nepatrná pohnutka, a strhne se prudká bouře. Podzim je stáří a pravá zima nastane v okamžiku, kdy starcův zrak, jež postupuje po policích a pročítá názvy jednotlivých knih, spočine na knize uložené v nejspodnější polici knihovny s výmluvným názvem Smrt.
Některé povídky se odehrávají v hlavním městě Uruguaye, Montevideu, v dalších není místo přesně určeno. Ve všech příbězích se však zrcadlí univerzální problémy a pocity každého z nás. Psaní do schránky času nás pobízí k přemýšlení, ale ne nijak násilnou formou. Autor nás nechce vystrašit přílišným filozofováním, naopak v nás probouzí přirozenou touhu se ptát a hledat odpovědi sami.
Mario Benedetti: Psaní do schránky času, Julius Zirkus, Brno 2005, 220 stran, přeložil Jan Mattuš.
