Není náhodou, že osmatřicetiletá Sainz Borgo mluví o rozdílech mezi literaturou faktu a prózou. Vystudovaná novinářka nejprve vydala dvě faktografické knihy, které se věnovaly alternativní kultuře v rodné Venezuele, a teprve poté se přesunula k próze. A náhodou není ani to, že její prozaický debut původně vyšel ve Španělsku. Právě tam Sainz Borgo ve svých 24 letech z Venezuely uprchla, aby začala nový život.
Proč se prchá z Venezuely? Román má k tomu co říct. Sainz Borgo v něm zachycuje hluboký společenský rozvrat země, která se s dnes již nežijícím prezidentem Hugem Chávezem vydala cestou socialismu 21. století.
Chávez, jenž vládl v letech 1999 až 2013, sblížil Venezuelu s Kubou, Íránem či Libyí. Podařilo se mu snížit míru chudoby, zlepšit zdravotní péči a v nebývalé míře uznal nároky původních indiánských etnik. Zemi s největšími zásobami ropy na světě však také uvrhl na pokraj bankrotu a do násilné kriminality. Po Chávezově smrti teď v politickém experimentu osmým rokem pokračuje prezident Nicolás Maduro, částí mezinárodního společenství neuznávaný.
Karina Sainz Borgo se už ve svých reportážních knihách věnovala komplikované situaci venezuelských kulturních elit v době levicové revoluce. Hlavní postavou jejího románového debutu je čtyřicetiletá literární redaktorka Adelaida, která se po smrti matky ocitá sama. "Spolu jsme byly jako rákos nebo jistý druh aloe, které dokážou růst kdekoli. Byly jsme malé a žilnaté, skoro žebrované, snad proto, aby nás nebolelo, když nám kousek utrhnou…" Vystačily si jedna s druhou, krátká rodinná úsečka mezi dvěma body.
Po matčině odchodu je však z Adelaidy jeden ztracený bod mezi mnoha jinými, monáda v zemi, kterou ovládají gangy a kde se přísahá hlavně na správnou příslušnost. Jeden takový ženský gang vyžene protagonistku z bytu. Jen díky šťastné náhodě nachází azyl ve vedlejším bytě mrtvé sousedky. Postupně klíčí plán přisvojit si její identitu a vycestovat ze země. Zatímco však Adelaida byla intelektuálka, sousedka žila od jednoho dílu telenovely k dalšímu. Někým takovým se má stát? Jenže podobnou devalvací během revoluce asi prošla většina venezuelské elity.
Karina Sainz Borgo do jisté míry naplňuje představu, kterou v Evropě chováme o latinskoamerické literatuře en bloc. Píše barvitě, výživně, fyzicky. Z textu čiší intenzita, brutalita, místy až nenávist. Politika se ocitá v těsné blízkosti erotiky, například v působivé scéně, během níž motorkářská infanterie dopřává poslední sbohem jednomu ze členů tak, že na jeho rakev obkročmo posadí dvanáctiletou dívku a nechává ji třít se klínem o rozpálené víko. Zní to bizarně, ale Sainz Borgo to ustojí. Po celou dobu máme pocit, že v knize o něco jde.
Na druhou stranu, vykreslení rozvratu a násilí je zde věnováno tolik prostoru, až se literární efekt časem oslabuje. Román paradoxně nabírá dech v retrospektivních kapitolách, které se vracejí k Adelaidině dřívějšímu životu. Působí to tak zřejmě i proto, že hrdinka je po většinu času uvězněná v bytě a děj posouvají dopředu spíš její plány.
Sainz Borgo v próze použila mnoho ze současné Venezuely. Už tmu z názvu knihy lze vztáhnout k častým blackoutům, ke kterým v hlavním městě dochází. Podtrhují příznačně přízračnou atmosféru metropole duchů a kriminality.
Víc než o reálie tam venku ale nakonec jde o emoce tady uvnitř. Ten román je truchlením za zemí, do které se nejde vrátit. Ne proto, že by tam Sainz Borgo měla zapovězený vstup, ale protože ta země - Venezuela jejího mládí - už neexistuje. Není divu, že ani ne čtyřicetiletá autorka si vlastními slovy připadá daleko starší. Jako všichni, kdo se rozhodli pro exil, o mnoho let přežila svou vlast. "To nebyl národ, ale mlýnek na maso," říká autorka ústy Adelaidy.
Karina Sainz Borgo: V Caracasu bude nejspíš stále ještě tma
(Přeložila Lada Hazaiová)
Nakladatelství Odeon 2020, 208 stran, 279 korun
