Životní osudy přehlíženého území. Beranova kniha ukazuje Sudety takové, jaké jsou

Tereza Semotamová Tereza Semotamová
19. 5. 2020 10:56
Na obálce novely Kocovina bravurního a nedoceněného prozaika Stanislava Berana je shora vyfocené nahnilé jablko na kostkovaném ubruse. Kocovina je stav, ve kterém se nacházejí někteří hrdinové, ale především místa, o nichž kniha vypráví. Vykořeněná oblast, kde mnozí žijí v domech po těch, kteří odsud byli vyhnáni. Nezajímá je zbytek světa a ten se zase nezajímá o ně. Anamnéza Sudet shora.
Stanislav Beran debutoval roku 2002 básnickou sbírkou, od té doby píše prózu. Působí jako manažer farmaceutické firmy.
Stanislav Beran debutoval roku 2002 básnickou sbírkou, od té doby píše prózu. Působí jako manažer farmaceutické firmy. | Foto: archiv Stanislava Berana

Dvaačtyřicetiletý Stanislav Beran ve svých předchozích knihách prokázal cit zachytit život na maloměstě, ošklivost i krásu tamních všedních životů. Už v románu Vyšehradští jezdci z roku 2016 se navíc chopil historického tématu - svérázné protistátní činnosti v 50. letech minulého století.

Svorníkem Beranovy povídkové novely Kocovina, kterou vydal Odeon, je postava Honzíka. Syn Češky a odsunutého Němce Hanse byl počat omylem a na vesnici platí za blázna. Nepatří sem, přestože je odsud. Jako by ztělesňoval nedávnou historii, za kterou se sice obě země oficiálně již omluvily, ale tady rána zůstává stále nezacelená.

"Lidi zmizeli, jiný přišli a už tu zůstali," píše Beran stroze. Honzík je nestvůra, kterou svět přehlíží. Beran jeho osud nasvěcuje z několika úhlů: jsme svědky nesmělého sblížení Honzíkových rodičů i jeho životnímu živoření, v němž světlou chvilku představuje psaní dopisu milované Kláře, jediné osobě, která v něm vidí člověka.

Žijeme v době informační, jenže ta se vyznačuje množstvím takzvaných slepých skvrn. A nejen těmi, o kterých ve stejnojmenné knize píše sociolog Daniel Prokop, slepou skvrnou je také přehlížení dění mimo velká města. Stanislav Beran prostřednictvím několika příběhů nabízí cenný vhled do míst, která nikoho nezajímají - a když, maximálně statisticky a většinou v souvislosti s volbami.

Z důvtipně vystavěných situací v novele se dozvídáme, jaké je žít v sudetské vesnici nedaleko Rakouska. To, že odsud odejít ještě neznamená vymanit se, dobře ukazuje příběh Kláry, která k svérázovi Honzíkovi navzdory jeho jinakosti pociťuje náklonnost. Žije už dlouho v Praze, ale trvá na tom, že svatbu bude mít "tam doma".

Jet do Sudet u jejího manžela a jeho rodičů, kovaných Pražáků, vede ke kulturnímu šoku, který lze překonat jen alkoholem a nesmělou snahou o sblížení se s těmi, které už ze života po svatbě neodpářou. Dále je tu nevěstinec, a to v bývalé škole. Podíváme se ale i za hranice, kde sledujeme, jak pokračovaly životní osudy odsunutých.

Stanislav Beran.
Stanislav Beran. | Foto: archiv Stanislava Berana

Honzíkův odsunutý německý otec Hans žije osaměle, ale do Čech ho pořád něco táhne, přestože ví, že jeho milá, Češka Anděla, už není na světě. Stereotypy o levných prostitutkách a jiném zboží pořád fungují, dál se moc nepokročilo, není jak. A je tu i závan současnosti v podobě nedávné takzvané uprchlické krize: Marta potupně prodávající borůvky u silnice sleduje rodinu, která jede k hranicím na jakési migrantské safari - pozorovat migranty vyskakující z dodávek při exodu.

Je to paradoxní situace: tady, kde se nikomu nedaří dobře, přibudou ještě další chudáci? Martu zarazí "to vědomí, že se tenhle kus zatracené země může stát místem, kam někdo utíká za lepším".

Setkáváme se také s vyhořelým policistou znuděným případy na maloměstě. Lufťáky neboli výletníky z měst, kteří do Sudet jedou za cyklistikou odpočinout si od velkoměsta a za sadem se zplanělými jabloněmi objeví v rozpadlé usedlosti pytel s mrtvolou. Pro policistu unaveného životem to není zrovna "výzva", už nemá na to hrát si na detektiva.

Sledujeme také kroky muže, který se rozhodne ilegálně překročit státní hranici, nakonec ale ztratí odvahu. Nebo jaké je vychovávat dítě vedle dědečka, který veškeré pocity a realitu obecně zahání kořalkou a žije v nekonečné kocovině.

Stanislav Beran napsal svižnou novelu plnou hořkých obrazů Sudet, na níž pokrývá celé spektrum odstínů tamní šedi, ošklivosti i života. Není to snadné "čtivo" vyvolávající instantní dojetí. Vede k o to hlubšímu poznání a katarzi.

Obal novely Kocovina.
Obal novely Kocovina. | Foto: Odeon

Propletenost povídek může čtenáře mást a nutit k opětovnému listování. To je zajímavá plavba především tím, že se pohybujeme v čase. Beran dokáže líčit situace plasticky, proto proplujeme stoletím, až se z toho člověku trochu motá hlava. "Lidi tu žijou, jako by se jich čas netýkal. A tomu svému světu rozumějí jen oni."

Díky Beranově novele ten svět můžeme nahlédnout jinak než skrze statistická data, rozumět mu už je věc jiná. Je s podivem, že kniha Kocovina nezaznamenala větší ohlas. Sudety možná nejsou "sexy téma současnosti", o to naléhavěji však volají po zpracování a poznání. Bez kulturního šoku se takový ponor ale neobejde.

Stanislav Beran: Kocovina

Nakladatelství Odeon 2019, 168 stran, 259 korun

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 37 minutami

V lavině ve Vysokých Tatrách na Slovensku zemřeli dva horolezci

Dva horolezci zemřeli v neděli v lavině ve Vysokých Tatrách na Slovensku.Informovala o tom v pondělí místní horská záchranná služba. Skupinu tří horolezců zasáhla sněhová masa v oblasti ledopádů.

Pád laviny ohlásil záchranářům polský horolezec, kterého lavina částečně zasypala a který neměl kontakt se svými dvěma kolegy. Místo prohledali horští záchranáři. Pomocí lavinového vyhledávače lokalizovali nezvěstné horolezce, z laviny je pak vyhrabali už bez známek života. Následně pomohli částečně zasypanému muži a doprovodili ho do údolí.

Ve slovenských horách přišlo za loňský rok o život 56 lidí, což je výrazně více než v předchozích letech.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Vědci identifikovali vrak potopený u pobřeží Anglie, jde o válečnou loď ze 17. století

Vědcům se podařilo vyřešit záhadu obestírající původ lodi, která se v 17. století potopila u břehů Anglie s nákladem vybraného italského mramoru. Jak informoval zpravodajský server Daily Mail, vrak památkově chráněného plavidla u pobřeží Sussexu patří holandské válečné lodi Klein Hollandia.

Loď byla postavena v roce 1656 a vlastnila ji rotterdamská admiralita. Klein Hollandia se zapojila do všech velkých bitev druhé anglo-nizozemské války (1665-1667). V roce 1672 byla součástí loďstva admirála de Haese, které bylo posláno jako doprovod flotily ze Smyrny plující ze Středozemí přes Lamanšský průliv do Nizozemska.

U ostrova Wight lodě napadla anglická flotila pod velením admirála Holmese. Vypukla zuřivá bitva, při níž byla loď Klein Hollandia těžce poškozena a kapitán lodi Jan Van Nes byl zabit. Angličané loď dobyli, nalodili se na ni, ale krátce po té se Klein Hollandia potopila s anglickými i holandskými námořníky na palubě. Tato překvapivá akce, kterou provedla relativně malá anglická námořní jednotka, přispěla k začátku třetí anglo-nizozemské války.

Potopené plavidlo bylo objeveno v roce 2019. Ačkoli nebylo známo, o jakou loď se jedná, dostal vrak nejvyšší stupeň památkové ochrany. Výzkum prováděli během uplynulého roku odborníci z Británie i Nizozemska. Použili přitom důkazy, které z vraku vylovili profesionální i dobrovolní potápěči, stejně jako analýzu letokruhů z vzorků dřeva.

Zdroj: ČTK
Další zprávy