Ano, všichni slušní lidé byli chudí, ale pokud jde o slušnost, někteří byli slušnější než obyvatelky klubu May of Teck. Tento dům jako jeden z mála přečkal válku v relativně nedotčeném stavu - od roku 1940 mu jen třikrát vysklili okna - a dál plnil účel, s nímž jej kdysi založila královna Mary: poskytovat "peněžní výpomoc a sociální ochranu dámám bez prostředků ve věku ne vyšším než třicet let, jež jsou nuceny se odloučiti od rodičů kvůli pracovnímu uplatnění v Londýně".
Muriel Sparková, která žila v letech 1918 až 2006, byla jednou z největších osobností poválečného britského románu. Bohužel byla také až příliš nenápadná, většinu života stála ve stínu průbojnějších kolegů, nadto v převážně protestantské zemi konvertovala k římskokatolickému vyznání a nijak zvlášť nestála o literární ceny ani slávu.
I proto se o její existenci většina čtenářů dozvěděla až zásluhou filmové adaptace Nejlepších let slečny Jean Brodieové, která byla roku 1969 v hlavní roli s Maggie Smithovou natočena podle zřejmě nejznámějšího románu Sparkové.
Pro seznámení s tvorbou nadmíru talentované spisovatelky, obdařené specifickým a ne tak často vídaným smyslem pro humor i nadsázku, není lepší volby. Útlá novela o stárnoucí učitelce, jejím nezaslouženém pádu a suitě věrných žaček je v mnoha ohledech symptomatická. Pod zdánlivě nenápadnou slupkou zuří tichá bitva: tradice a pokroku, minulosti a přítomnosti. Nenaplněné ambice se sváří s potlačovanou touhou a na povrch vybublávají skutečné povahové stránky aktérů.
Nejlepší léta slečny Jean Brodieové vyšly česky před třemi roky. A nyní vydané Dívky bez prostředků, autorčin v pořadí sedmý román, se jim v mnohém podobají. Sparková přesunula děj z rodného Edinburghu do Londýna a rozprostřela jej od konce 2. světové války do 60. let.
Klíčovou roli tu hraje jakýsi penzion pro svobodné dámy May of Teck, který ve městě zbídačeném leteckými nálety, přídělovým systémem, po vší té churchillovské "krvi, potu a slzách" a hubených letech představuje oázu klidu a míru.
Válka se chýlí ke konci, dům ustál letecké útoky - třebaže podle jedné z obyvatelek na zahradě pořád zůstává nevybuchlá bomba - a vše bude už jen dobré. Londýn a celá Británie procitají z "nejtemnější hodiny" do sluncem zalitých jásavých zítřků.
Minimálně tak to vnímají rozjaření lidé v ulicích a s nimi i pestrá směsice obyvatelek May of Teck. Třeba při vyhlášení konce války, kdy na balkoně Buckinghamského paláce královská rodina kyne extatickým davům, kdy se "mnoho divných paží ovíjelo kolem divných těl, utvořilo se mnoho vztahů, některé nastálo, a s odpovídajícím devítiměsíčním odstupem se narodilo mnoho experimentálně rozmanitých dětí s půvabnými odstíny pleti i pěkných etnických kombinací".
Jeden den se lidé mohou nechat strhnout euforií, po vystřízlivění se ale pomalu vkrádá do mysli otázka, "kde v nových pořádcích leží jejich individuální místo".
Klub May of Teck představuje zmenšenou utopii ideálního světa, který si oproti venkovnímu chaosu stále uchovává hierarchii. Odpovídá tomu i ubytovací pořádek, odstupňovaný dle finančních možností i zásluh žen, a vztah k okolí. Na jednu stranu je překvapivě benevolentní a dívky si mohou do domu vodit návštěvy včetně pánů, byť jen do přijímacího salonu nebo na večeři, na druhou stranu jsou pod neustálým, byť laskavým dozorem tří nejstarších žen, které tu bydlí už od první světové války.
Jediná nestřežená úniková cesta, světlík na toaletách, byla po incidentu s nezvaným hostem zazděna a May of Teck je tak sice navenek idylickým, přesto symbolickým vězením, tvrdošíjně hájícím staré pořádky.
Druhá světová válka představovala v britských dějinách zásadní předěl, ekonomický i společenský. Mnohé ze staletí fungujících pořádků přestaly platit a věci, které byly před pár lety nemyslitelné, se pomalu ocitaly na denním pořádku.
Blížil se pád britského impéria, konec iluze o velmoci, nad níž slunce nezapadá, a především postupné stírání hranic mezi společenskými třídami i boření genderových stereotypů. I následnice trůnu, která v té době nemohla tušit, že bezstarostný poválečný život pro ni nebude mít dlouhého trvání, jde v tomto ohledu příkladem. Jezdí se sanitkou, opravuje motory, nosí kalhoty a zamiluje se do relativně obyčejného muže, kterého její rodina nevítá zrovna s otevřenou náručí.
Rovněž dívky v May of Teck jdou vlastní cestou, symbolicky i zazděným otvorem ve stropě koupelny: některé se jím protahují ven s cílem nadechnout se čerstvého vzduchu a rozhlédnout po okolních střechách, jiné proto, aby tudy utekly za milencem a třeba zábavnějším životem.
Podobně jako v Nejlepších letech slečny Jean Brodieové stojí i Dívky bez prostředků na detailech, jemných náznacích a autorčině jazykovém mistrovství, oscilujícím od Jane Austenové až po Oscara Wildea nebo George Bernarda Shawa. Některé scény nebo dialogy si tak klidně lze představit na jevišti.
Próza nemá ústřední hrdinku, přeskakuje z postavy na postavu, z konce války do 60. let a zpět. Tehdy také příběh začíná. Jedna z obyvatelek domu se dozví o tragické smrti misionáře Nicholase Farringtona, kterého na jaře 1945 s ženami z May of Teck pojil blízký vztah.
Smrt zažehne vzpomínky - na atmosféru té doby a především na jednotlivé obyvatelky klubu: tři staré panny, které domu dodávaly na důstojnosti. Na Annie, která vlastnila naprosto úžasné taftové šaty od návrhářky Elsy Schiaparelliové a půjčovala je za tolik potřebné oděvní lístky nebo zbytky nedostatkového mýdla. Na lehce korpulentní Jane, jíž jediné šaty nepadly a která si poněkud bizarně přivydělávala psaním děkovných dopisů slavným spisovatelům, kdy za ručně psanou odpověď literárních bardů dostávala dobře zaplaceno. Na Selinu, místní krásku a misionářovu milenku, a především na farářskou dceru Joanne, již všichni milovali - nikoliv proto, že je učila krasomluvě, ale proto, jaká byla.
Ač se jedné ze starých panen Greggie za její stokrát omletou historku o nevybuchlé bombě na zahradě všichni smějí, ukáže se, že měla pravdu. 27. července 1945 bomba vybuchne a ženám v May of Teck převrátí životy naruby.
Exploze má i symbolický rozměr: dojde k ní těsně před svržením jaderné bomby na Hirošimu a Nagasaki, navíc na posledním nedotčeném místě široko daleko. Jen to potvrzuje Joannin neodbytný pocit, že s koncem války nic neskončilo, že nikde není bezpečno a že svět je peklo, na které je každá utopie krátká.
I dosud bohorovný Farrington pod vlivem tragédie prozře. Při snaze zachránit dívky, které výbuch uvězní v posledním patře a marně se pokoušejí protáhnout úzkým světlíkem, pozná jejich pravou tvář. A prožitá hrůza jej nasměruje k Bohu - podobně jako autorka knihy konvertuje ke katolicismu a coby misionář odjede pomáhat potřebným na druhý konec světa.
Dívky bez prostředků lze považovat za válečný román, válka v něm však představuje pouhou kulisu. Hlavní roli hraje Muriel Sparková, její pozorovatelský talent, břitkost, sarkasmus a anglický smysl pro humor, které z díla na mnoha místech činí dokonalou komedii mravů.
Podobně jako u Nejlepších let slečny Jean Brodieové je třeba vyzdvihnout vynikající překlad Martina Pokorného, který kvality textu ještě umocňuje. Dívky bez prostředků jsou sice malé rozsahem, ale velké vším tím, co říkají. Tato nenápadná próza by určitě neměla zapadnout. Bez debaty patří k tomu nejlepšímu z poválečné anglické literatury.
Kniha
Muriel Sparková: Dívky bez prostředků
(Přeložil Martin Pokorný)
Nakladatelství Maraton 2021, 160 stran, 228 korun.
