Jeho první dvě knihy nazvané Skoncovat s Eddym B. a Dějiny násilí pojednávaly o dětství i dospívání v prostředí intelektuálně slabé rodiny, respektive o zkušenosti se znásilněním. Ani jednou se autor neuchýlil k ublíženému nebo naříkavému tónu, k němuž přitom téma svádí.
Jeho třetí próza Kdo zabil mého otce, kterou v překladu Sáry Vybíralové nedávno vydala Paseka, je spíše útlou esejí ani ne o 100 stranách. Spisovatel přemítá nad vztahem k otci a vším, čím otci ublížila společnost, potažmo konkrétní rozhodnutí konkrétních francouzských politiků.
Édouard Louis ale nešetří ani sebe. Popisuje, jak coby kluk celé dětství "doufal v otcovu nepřítomnost". Jednou vyprovokoval hádku mezi svým starším nevlastním bratrem a otcem, aby se pomstil matce, která ho dopoledne před tím ponižovala. "Proč se furt chováš jako holka? Celá vesnice si šušká, že jseš teplej, děláš nám ostudu, každej se ti posmívá," vytýkala mu. V násilné hádce starší syn otce málem zabije.
Už předchozí Louisovy knihy se hemžily scénami, které vytvářely prostor k silným úvahám na téma homosexuality, násilí a sociálního vyloučení. Ve srovnání s nimi kratičká novinka působí jako několikrát vyluhovaný sáček stejného čaje. Rodinné téma se vyčerpalo, Édouard Louis do něj nevkládá nic, co by nenapsal nebo nepromyslel dřív.
Kdo zabil mého otce tak působí spíš jako politická agitka, která si navíc na mnoha místech protiřečí. Nejvíc asi když autor popisuje, jak zjevně inteligentní otec kvůli své zbytnělé představě maskulinity nedokončil střední školu. "Odejít ze školy co nejdřív pro tebe byla otázka mužnosti, taková pravidla platila ve světě, kde jsi žil: být chlap, nechovat se jako holka, nebýt teplouš," shrnuje vypravěč.
Pak otec strávil pět let na jihu Francie, kde "hledal mládí", tedy "kradl mopedy, ponocoval, pil, co to jen šlo". O několik desítek stran dál Édouard Louis vinu za tohle vše přičte francouzským politikům. "Hollande, Valls, El Khomri, Hirsch, Sarkozy, Macron, Bertrand, Chirac. Příběh tvého utrpení nese jména," vypočítává. "Příběh tvého těla obžalovává politické dějiny."
Politici zkrátka mohou za většinu otcova strádání - zjevně i za to, že se po hledání mládí vrátil do rodného města a stejně jako jeho předci si našel práci v továrně, kde si po pracovním úrazu zničil zdraví. Opravdu je to vina politiků, respektive společnosti?
I přes rozporuplnou rétoriku ale novinka stojí za přečtení. Přestože vztah teď už gaye ve středním věku vůči invalidnímu otci rozebíral již dříve, pořád je to fascinující analýza. Samozřejmě dvou specifických osobností, ale najít se v ní může spousta lidí.
Všichni prožíváme nejednoznačné situace, kdy cítíme, že zklamáváme rodiče, protože si představovali, že z nás vyrostou jiní lidé. Na druhé straně víme, že nás rodiče mají rádi. Podobně jako malý Édouard Louis, když od otce dostal luxusní balení s filmem Titanic. Usilovně po něm toužil, přestože otec byl synovým přáním hluboce zklamaný. Toužil, aby si chlapec řekl o autodráhu nebo něco podobně mužného.
Kniha Kdo zabil mého otce vyznívá smířlivěji než ty předchozí. Jako by monstra patologických, násilných rodinných vztahů poznamenaných chudobou, alkoholem a nízkým vzděláním byla zahnána do kouta. V tom koutě teď stojí společnost, politika a jiní konkrétní viníci, na které je možné všechno hodit.
"Tvůj život dokazuje, že nejsme to, co děláme, ale že jsme naopak to, co jsme neudělali, protože nám to společnost neumožnila," píše Édouard Louis. Vztahy se rázem uklidní a pročistí. Jako když se v Československu za totality říkávalo, že komunisti mohou i za to, když se pokazí vypínač.
Kniha
Édouard Louis: Kdo zabil mého otce
(Přeložila Sára Vybíralová)
Nakladatelství Paseka 2021, 80 stran, 229 korun.
