V právě vydaném pokračování - s výrazně zelenou obálkou - je protagonista o rok starší, ale pořád stejně bezstarostný tváří v tvář všemu a všem, kdo se mu připletou do cesty. Světové politiky a neonacisty nevyjímaje.
V předmluvě k druhému dílu nazvanému Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět prozrazuje Alanův duchovní otec, sedmapadesátiletý švédský spisovatel Jonas Jonasson, že pokračování původně neměl v úmyslu. Když psal svůj románový debut, hodlal s pomocí stoletého staříka stáhnout kaťata dvacátému století, aby obnažil a zesměšnil světové potentáty a za pomoci humoru se vypořádal s absurditami, které lidstvo napáchalo ve jménu pokroku a moci.
Jenže po dvacátém století přišlo to jednadvacáté a pořád jsme to my, lidi. Žádné velké zlepšení. Jediné štěstí, že Alan Karlsson jako správný superhrdina neodešel a může se na věc podívat. Superhrdinů i antihrdinů není nikdy dost. Alan je něco mezi, a navíc starý skoro jako Metuzalém, takže mu všechno projde.
První román o stoletém staříkovi, který místo narozeninové oslavy klidným krokem uprchne z domova důchodců, se napojil na vlnu "feel good" literatury, kde v hlavní roli účinkují senioři. Alan byl ze všech nejpraštěnější. Navíc měl prsty snad ve všech světových událostech.
Ironicky trefný výtah z dějin dvacátého století - podaný švejkovským průvodcem v kombinaci s detektivní zápletkou - se povedl a kniha v autorově rodném Švédsku dosáhla bestsellerových prodejů. Zahraniční nakladatelé zastříhali ušima. Naposledy se do celosvětového vkusu obul krajan Stieg Larsson s trilogií Milénium a byl z toho jemně řečeno poprask. Minimálně od té doby se vyplatí švédský knižní trh sledovat.
Jonassonovi se podařil podobný, i když mnohem skromnější úspěch: jeho kniha se dočkala překladu do pětačtyřiceti jazyků a prodaly se miliony výtisků. Pak přišly romány o analfabetce a zabijákovi, než se ke slovu nyní zase dostal Alan. Pokračování jeho osudů navazuje tam, kde stařík posledně skončil - na indonéském ostrově Bali.
Druhý díl opět začíná oslavou Alanových narozenin, což se zdá být dobrou příležitostí, aby se věci daly do pohybu. Zvlášť když oslavenec jako dar obdrží let balonem.
Alan se díky tomu společně se svým přítelem a nenapravitelným šmelinářem Juliem vydává z trochu nudného ráje vstříc novému dobrodružství. Kufr naditý penězi z první knihy střídá jiná podstatná rekvizita: tablet. Nebezpečná hračka v rukou někoho, kdo se ji nebojí použít. A Alan se nikdy nebál ničeho, takže proč s tím začínat na stará kolena.
Stařík nadšeně surfuje, třeba i na palubě severokorejské lodi, a objevuje novinky z celého světa, o které se milerád podělí. Svému okolí tím slušně leze na nervy. Naštěstí kromě schopnosti dostat se do situací zavánějících krchovem má také dar se z nich vykroutit, a tak je pořád lepší se ho držet. Po elegantním úniku ze spárů severokorejského vůdce, k němuž pomohou švédská ministryně zahraničí a krabička müsli s mlékem, oba protagonisty nečeká nikdo menší než prezident USA.
Pro Alana nic nového pod sluncem, i když ten nový mu připadá obzvlášť švihlý. Vůbec ne jako někdo, kdo by měl převzít balíček s obohaceným uranem propašovaný ze Severní Koreje. Alan má zkrátka v rukou světový mír. A tablet s nesmrtelnou baterií a výborným připojením. Začíná na něm být regulérně závislý - jenže jak se jedna šílená novinka kupí na druhou, stařík navzdory své bohorovnosti začíná ve sto jedna letech chápat, že někde je něco špatně.
Jaké novinky to jsou? Známe je, protože jsme je nedávno četli také. Ať už v rubrice kuriozity, nebo hlavní zprávy. A leckdo si přitom klepal na čelo. Spisovatel Jonas Jonasson zjevně též.
Nový román psal s podobným záměrem jako ten první: chce upozornit, jak si lidstvo ve své chamtivosti, nepřejícnosti, podlosti a hlouposti podřezává větev. Do příběhu stojednaletého staříka tak spisovatel zapojuje reálné události, jako byl předloňský teroristický útok ve Stockholmu, i skutečné postavy - vedle prezidentů třeba Angelu Merkelovou. A je celkem jasné, komu fandí. Ostatně německá kancléřka je jedním z lidí, se kterými by prý Jonasson rád zašel na večeři. A pojmenoval po ní jednu ze svých slípek, což je v jeho případě znakem náklonnosti.
Jonassonova snaha působí sympaticky, ale zdá se, jako by ani Alan nedokázal tak docela vyždímat současné státníky a vytřít s nimi podlahu, ať už je to tím, že karikatury se hůře karikují, nebo je stařík přece jen trochu unavený.
Alanovi se nicméně musí nechat, že Donalda Trumpa i jeho severokorejský protějšek Kim Čong-una v knize alespoň roztomile vyvede z konceptu. Přičemž Rusové se pochechtávají zpovzdálí. Jonasson sám to bere dost vážně, a to satiře neprospívá. Je znát, že švédskému autorovi leží osudy utlačovaných na srdci a chtěl by vedle legrácek apelovat na lidské svědomí, jenže tím jeho próza ztrácí jiskru.
Poznámky o tom, jak východní Evropa nerada slyší o uprchlících, mohou některé čtenáře v našich zeměpisných šířkách vysloveně rozladit. V humoristickém románu se chceme smát ostatním, a vida, on ten prst míří na nás. Dobře nám tak. Jen by to chtělo méně školometsky.
Jonasson si škodí i tím, že se čtenáře snaží uvést do kontextu - je to chvályhodné, protože ne každý se v současné geopolitické situaci orientuje, ale příběh to tříští a ubírá mu to na lehkosti. Přičemž právě to měl Jonas Jonasson v úmyslu, když knihu psal. Sice se chce zlu vysmát a napsat příběh se šťastným koncem, zároveň by ale rád, aby nás trochu mrazilo, aby zůstalo víc než dobrý vtip. V první knize o Alanu Karlssonovi se mu podařilo mezi oběma póly udržet rovnováhu, druhá místy kulhá.
Kniha
Jonas Jonasson: Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět
(Přeložila Hana Švolbová)
Nakladatelství Panteon 2019, 416 stran, 399 korun
Dobrá zpráva je, že starý Alan navzdory svému prozření neztrácí náladu a klid. Zůstává vzácným přírodním úkazem, člověkem nedotčeným politickými názory nebo předsudky. Přijímá věci tak, jak jsou, a na každého pohlíží stejně. Po ničem nebaží, netrpí sebelítostí a s ničím si nedělá starosti.
Svět jej přes všechny nedostatky baví, a když ho to někde bavit přestane, vyleze z okna a jde jinam. Je úkazem také v rámci švédské literatury, která zábavnými staříky či příběhy nepřekypuje. Právě tím Jonasson vysvětluje úspěch první knihy - dobrého humoru je v beletrii málo. Navíc Alan jako svérázný terapeut ukazuje, že věci lze měnit a nic není tak zlé. Když je k tomu ještě sklenička něčeho ostřejšího, o to líp.
Stojednaletý Alan se zkrátka do hrobu ještě nechystá, byť už se vezl pohřebním vozem v malované rakvi. A jeho autor prý již pracuje na dalším pokračování. Materiálu v našich tabletech je stále dost. Schválně jestli to zase začne narozeninovou oslavou.
Autorka je skandinavistka a překladatelka.
