Autor slavné tetralogie o bývalém basketbalistovi přezdívaném Králík žil v letech 1932 až 2009, jako jeden z mála hned dvakrát získal prestižní Pulitzerovu cenu. Proslul líčením osudů americké střední třídy na předměstích nebo maloměstech. Občas ale překvapil: třeba fantaskními Čarodějkami z Eastwicku, podle nichž vznikl veleúspěšný hollywoodský film, nebo Teroristou, zjevnou odpovědí na teroristické útoky z 11. září 2001.
V česky nyní vydaných titulech se John Updike dvakrát vydává daleko za hranice vlasti - a také za hranice kritického realismu, umělecké metody, jež mu byla vlastní.
Osnovu románu nazvaného Brazílie, jejž přeložil Jiří Hanuš, autor promýšlel právě v této jihoamerické zemi. Zkraje 90. let minulého století ho tam na týden pozval nakladatel. Updike zavítal do Sao Paula, Ria de Janeira, na zelené louce zbudovaného hlavního města Brasília i jednoho zapadlého městečka z 18. století. Pomohlo mu to načrtnout panorama rychle se vyvíjejícího státu včetně rozlehlé divočiny na západě.
Děj primárně milostné prózy se odvíjí od setkání na Copacabaně, nejdemokratičtější a nejnebezpečnější pláži světa. Tristao, černý mladík z chudinské čtvrti favely, tu potkává Isabel, "zářící bílou" studentku klášterní školy. Od prvního okamžiku jejich láska uprostřed hospodářského a politického chaosu odporuje společenským i rasovým konvencím.
Jmény odkazují na epos o Tristanovi a Isoldě, věkem, ideály i romantismem připomínají Romea a Julii. A podobně jako v dalším Shakespearově dramatu o Othellovi a Desdemoně vztahu nepřeje ani osud, ani okolí.
Knihu lze číst buď coby příběh o lásce silnější než smrt, nebo jako nenásilný komentář k "tyranii bílého muže", ničení půdy a přírody, k mizejícímu duchovnímu rozměru Nového světa a jeho někdejší nevinnosti. Ne náhodou si Updike jako jeden epigraf zvolil verš Walta Whitmana, básníka opěvujícího americké možnosti.
Nejen v USA však současní recenzenti píší také o machismu a rasismu, viz obraty jako "z vyprahlého mužně robustního podrostu přešly do svěží zeleně a šera ženského světa", případně epizoda s indiány, kteří se "vytratili se zbabělostí vlastní divochům". Updike už za života čelil kritice kvůli konzervativním postojům nebo vztahu k ženám.
Brazílie do kontextu jeho tvorby zapadá zkoumáním sexuálního chování postav. Erotickými pasážemi nešetří. Středoevropanům může připadat exotická, když přibližuje portugalské názvy jídel nebo detailně líčí krajinu ztraceného ráje, ostře kontrastující s automobilkou, kde pracuje Tristao.
Ze všeho nejvíc ale román skvěle, třebaže nepřímo napadá poklidný, v posledku nudný život takzvaných vyšších vrstev. Pro Updikea typicky krásně napsaná, stylisticky dokonalá próza, i když jistě ne jeho nejlepší.
Druhá česky nyní vydaná kniha se jmenuje Převrat, do češtiny ji přeložila Kateřina Klabanová s Ranim Tolimatem. Také tento titul inspirovala zahraniční cesta, jenom o dvě dekády dřív. Roku 1973 zavítal John Updike do subsaharské Afriky a pět let nato v USA publikoval příběh, jehož děj zasadil do fiktivního vnitrozemského státu Kúš připomínajícího cosi mezi Čadem, Nigerem a Mali. Je to země postkoloniální, disponující ložisky ropy: dříve ovládaná Francií a nyní vedená plukovníkem, jenž vyznává islámský marxismus a donkichotsky odmítá amerikanizaci.
Ve státě stojí tajná sovětská základna, kde se popíjí vodka a tančí kozáček, soudruzi z NDR tu vybudovali mrakodrap s hospodou Wursthausem. Američané zase posílají "humanitární pomoc" v podobě druhořadého čiroku a lupínků ke snídani.
Próza se odehrává za studené války a čerpá z napětí mezi mocnostmi, stejně jako střetu tradice s modernitou. Fraškovitě ztřeštěné události čtenářům vypráví sám plukovník. Občas v první, jindy ve třetí osobě. Volně skáče v čase, až šíleným proudem slov připomene Humberta Humberta z románu Lolita od Vladimira Nabokova.
Spojené státy tento diktátor upřímně nenávidí, třebaže v nich studoval, a na jejich adresu vrší jeden sarkastický šleh za druhým: například hippies si podle něj pletli sexuální nevázanost s revolucí. Vypravěčův podřízený naopak chová pochyby stran marxismu, neb kolem sebe vidí "svět, v němž sovětští proletáři shánějí na černém trhu džíny". A třebaže k převratu z názvu knihy skutečně dojde a ačkoli obálka českého vydání s revolverem signalizuje dobrodružné čtivo, spíš je to jakási groteskní neokoloniální hříčka.
Na straně jedné objasňuje podstatu jevu dnes označovaného pojmem neokolonialismus - tedy skryté formy politické, ekonomické a kulturní nadvlády. Podnětně se například táže, je-li sucho čistě přírodní jev nebo dopad masové produkce tržních plodin. Jinde názorně ukazuje rozdíl mezi tím, jak Afrika působí na turistu, který se o ní učí na katedrách politologie, a jak ji v době své návštěvy vnímal Updike.
Ten zároveň nedělá nic víc, než že vtipně pracuje se stereotypy. Sověti i Američani jsou hloupí, ekonomický rozvoj Afriky nemožný bez intervence zvenčí, všechno je nestabilní a běžný život obyčejných lidí nelze změnit - což není bůhvíjaké poselství. Naštěstí také v Převratu rezonuje jedno z autorových hlavních témat, pokrytectví. Objevuje se u postav černých i bílých, zemí západních stejně jako afrických.
Byť není próza zpracovaná vážně a na solidní komedii aspiruje jen zřídka, přesto se čtenář víceméně duchaplně pobaví.
Když neobyčejně produktivní John Updike v roce 2009 zemřel, britský spisovatel Ian McEwan to označil za konec zlatého věku amerických románů. Updike jich napsal přes dvacet, a které ho přes své nesporné kvality významně přežijí, ještě stále těžko hádat. Z těchto dvou bude moudřejší vsadit na Brazílii.
Knihy
John Updike: Brazílie
(Přeložil Jiří Hanuš)
Nakladatelství Zeď 2022, 384 stran, 350 korun.
John Updike: Převrat
(Přeložili Kateřina Klabanová a Rani Tolimat)
Nakladatelství Zeď 2022, 328 stran, 350 korun.
