"V takových chvílích netuším, kam se čas poděl. Dívám se na stránku před sebou, ale je prázdná. Nic jsem nenapsal. Tak co jsem tu hodinu dělal?" ptá se letos třiasedmdesátiletý držitel Bookerovy ceny, pro něhož je prý psaní čím dál těžší, a tak podobných chvil přibývá.
"Každé ráno sedám za stůl a civím na prázdnou stránku, říkám si: vždyť to neumím! Jak se mi včera podařilo něco napsat?" podivuje se Banville, který pak prý "nějak začne, chvíli se v tom vrtám, klamu sám sebe, piji jedno kafe za druhým, až konečně jako zázrakem stvořím větu," popisuje. "Okolo třetí hodiny odpoledne se do toho tak ponořím, že nejsem sám sebou. A to je psaní: chvíle, kdy ze sebe člověk vystoupí a propadne tvůrčímu procesu."
John Banville o tom hovořil minulý týden ve vzducholodi na střeše pražského Centra současného umění DOX, kam přijel coby host veletrhu Svět knihy. Působil odměřeně, skoupý na emoce. Když si stěžoval, z jeho hlasu nebyla cítit křivda, a s vážnou tváří také žertoval. "Jet do Itálie je problematické. Tam je hrozně těžké najít dobré jídlo a pití," ucedil například v jednu chvíli a publiku trvalo několik vteřin, než se zasmálo.
V průběhu zhruba hodinové debaty se Banville několikrát rozplýval nad tím, jaký je ze vzducholodi na střeše DOX výhled. "Podívejte na tuhle budovu, na to úžasné nebe," rozjímal. Jindy uprostřed věty ztichl a zaposlouchal se do ptačího štěbetání. "Slyšíte ty kosy, jak krásně zpívají?"
Sen o knihkupectví
V diskusi, kterou s ním vedl irský básník a překladatel Justin Quinn žijící v Praze, se renomovaný prozaik projevil vysokou mírou sebekritiky. "Neustále se mi vrací sen. Jdu kolem knihkupectví. Lusknu prstem a všechny mé knihy, které jsou na pultech, se vyprázdní. Zbudou jen prázdné stránky. A já mám konečně možnost napsat je znovu, teď už správně," vyprávěl například.
Když prý Banville dokončí román, už ho po sobě nedokáže číst. "Ve svém díle vidím jen omyly a selhání. Všechna ta úterní odpoledne, kdy už se smráká, vy napíšete blbou větu, chystáte se ji vyhodit, a pak nad tím mávnete: jen to nech být, toho si nikdo nevšimne. Kdepak, všimne. Všichni to vidí," hořekuje Banville, který prý občas ze zoufalství začíná své starší knihy revidovat.
Takto například nedávno přepsal román The Untouchable z roku 1997. Novou verzi ale zatím nechává v šuplíku. "Nikdo by ji znovu nevydal. I kdyby, stejně to k ničemu nebude. Za dvacet let dostanu chuť ten román přepsat znovu."
Banvillovy výtky se však omezují jen na vlastní tvorbu, literaturu opakovaně hájil. "Největším vynálezem lidstva je věta," pronesl v jednu chvíli autor, podle nějž "prostřednictvím věty vyznáváme lásku, vyhlašujeme válku, přemýšlíme, spekulujeme, vytváříme obrazy".
Přestože jeho prózy bývají recenzenty označovány za náročnější, až filozofické, sám prý usiluje o jednoduchost. "Dobrá věta je taková, které porozumí každý. Když píšu, snažím se vyjadřovat větami, jež pobere i sedmileté dítě. To neznamená, že pochopí všechny nuance, ale jsem zastáncem přístupného jazyka," dí.
Pašerák Sudkových fotografií
John Banville navštěvuje Prahu od začátku 80. let. Napsal o ní už tři knihy, z nichž však do češtiny byla přeložena jediná. Jedná se o předloňský titul Zkrotit vlka, publikovaný pod pseudonymem Benjamin Black, který Banville využívá pro svou "nízkou" tvorbu.
V těchto dílech rozvíjí převážně žánr noirové detektivky, většinou jsou zasazeny do Irska 50. a 60. let minulého století. V případě Zkrotit vlka však autor šel hlouběji do minulosti. Historický román se odehrává roku 1599 v rudolfinské Praze, tom "hlavním městě magie", místě plném "masek a klamů", kde je obloha bílá, "ve vzduchu visí mrznoucí mlha, z níž vykukují desítky věží", na Pražském hradě ještě svítí lojové svíce a v hostinci na Malé Straně, kde se ubytuje hrdina, po postelích běhají blechy.
Zkrotit vlka vypráví o učenci Christianu Sternovi, mladíkovi v bobřím kožichu se starou kožešinovou čapkou, který přijíždí do Prahy s cílem dostat se na dvůr Rudolfa II. Plány mu překazí nález těla zavražděné dívky. Ve snaze přijít na kloub vraždě, z níž je sám obviněn, se pak Stern zaplétá do vysoké hry císařových rádců, a dokonce anglické královny - do sporu o tom, kdo po Rudolfovi převezme moc, a zda budou mít navrch katolíci, nebo protestanti.
John Banville se ale Praze věnoval už ve starších titulech, nejprve v románu Kepler o známém astrologovi. Vydal ho roku 1981 ještě předtím, než českou metropoli prvně navštívil. Z větší části si ji musel vymyslet, přesvědčený, že příliš podrobný výzkum by mu bránil v rozletu představivosti.
Na první návštěvu Prahy, kdy se chtěl během jedné zimy začátkem 80. let "přesvědčit, zda jsem se při psaní strefil", pak Banville vzpomíná v esejistické knize nazvané Prague Pictures. Tu v angličtině publikoval roku 2003 na přivítání České republiky mezi členské země Evropské unie.
V tomto díle Banville pojednává normalizační Prahu jako město plné veksláků, zlodějíčků, disidentů, prostitutek, tajných agentů a "tichých, krásných žen". Přijel sem tehdy s nebezpečným úkolem: propašovat přes hranice několik fotografií Josefa Sudka svému příteli v New Yorku.
Proto také kniha dostala název Prague Pictures, tedy Pražské obrázky - v prvním plánu jde o narážku na fyzický převoz snímků, ve druhém ovšem na Západ veze celkový dojem z totalitní východní metropole.
Znovu se John Banville vrátil v letech 1998 a roku 2011, kdy v Praze převzal Cenu Franze Kafky. Teď po osmileté pauze přijel na pozvání Světu knihy. Z toho, jak se Praha změnila, byl lehce rozčarovaný. "Prošel jsem se kolem Staroměstského náměstí a vím minimálně o pár místech, která už nikdy vidět nechci," konstatuje hořce autor, podle nějž českou metropoli ničí turismus.
"Jezdit do Prahy, nebo třeba do Řecka, bývalo jiné. Svět ještě nepůsobil tak jednotvárně. A člověk z cizí země si mohl představovat, že pojede někam, kde to vypadá jinak. Dnes čím víc cestuji, tím víc mi svět přijde stejný," shrnuje Banville, který v Praze přesto pořád cítí "jakousi magii", jež ho kdysi okouzlila.
"Procházel jsem se teď s Kafkovým životopiscem Reinerem Stachem, který také přijel na Svět knihy. Kdykoliv jsem před ním řekl, že Praha je magická, nad tím klišé se ošíval. Ale já si to skutečně myslím. Praha bývala vedle Lyonu a Turína jedním ze tří evropských center magie. A pořád jsou tu taková zvláštně tichá místa. Stačí zabočit z rušné ulice a ocitnete se v jiném, tajuplném světě," tvrdí.
Hra s pseudonymy
Johna Banvilla, který se narodil roku 1945 ve Wexfordu na jihovýchodě Irska, matka zprvu pobízela, aby studoval architekturu. "Chvíli jsem předstíral, že pro to mám talent, než jsem si uvědomil, že jde o přetvářku. Ze všeho nejvíc jsem tehdy chtěl z Irska zmizet," vzpomíná, jak koncem 60. let cestoval po Itálii a Řecku. Zhruba rok také žil v USA.
Po návratu do vlasti krátce pracoval jako úředník irských aerolinek Aer Lingus, díky čemuž mohl "za směšné ceny létat prakticky po celém světě", a následně mnoho let editoval knižní rubriky deníků Irish Press a především Irish Times. Sám také psal recenze, mimo jiné na román Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery.
Roku 1970 vydal svou prvotinu, povídkovou sbírku Long Lankin, a od té doby píše nepřetržitě. Dnes má na kontě 18 románů pod vlastním jménem, dalších deset podepsaných jako Benjamin Black a několik divadelních her.
Na dotaz, proč píše, v Praze vysvětloval, že nechce čtenářům podsouvat politické ani jiné názory. Angažovanou literaturou prý opovrhuje. "Nemám stálé téma, nepodávám svědectví o době. Snažím se čtenářům pomoci k tomu, aby se při četbě cítili trochu víc naživu. Když sám čtu nebo poslouchám hudbu, na okamžik intenzivně zakouším, jak zvláštní a krásné je být na světě," vysvětluje.
Dotazům na svůj soukromý život nebo situaci v Irsku se při diskusi vyhýbal. "Jako občan mám jiný život, chodím k volbám, starám se o děti. Ale to odděluji od díla. Když usedám za psací stůl, tato část mé osobnosti přestává existovat a stávám se někým jiným."
To možná vysvětluje Banvillovu slabost pro pseudonymy. Benjamina Blacka si prý vymyslel pro rutinnější, rychlejší typ psaní bokem. "Jako Benjamin Black píšu rychle, jako John Banville pomalu. Banvillovi čtenáři dostávají do ruky román, který je výsledkem přemítání, zatímco Blackovy příběhy jsou spontánní," nechal se slyšet před časem.
V posledních letech John Banville vydal ale také detektivku navazující na příběhy Raymonda Chandlera, psané ve stylu takzvané americké drsné školy, se soukromým očkem Philipem Marlowem v hlavní roli.
Naposledy předloni pak Banville publikoval prózu Mrs Osmond, pro změnu zamýšlenou jako pokračování Portrétu dámy, tohoto dle Banvilla "prvního feministického románu". Roku 1881 jej vytvořil americký klasik Henry James, který je Irovi celoživotním vzorem, ba dokonce "největším světovým autorem všech dob", tvrdí Banville.
"Psát jako Chandler nebo Henry James je pro mě úžasné, skoro snové," popisuje. "Dostávám se do stavů, kdy vystupuji ze sebe. Zničehonic se proberu a vidím, jak se ruka s perem skoro sama pohybuje po papíře. Když jsem dokončil román Mrs Osmond a znovu nalistoval první stránky, nevěřil jsem svým očím. Vůbec jsem si nepamatoval, že bych takové věty stvořil."
John Banville se v Praze nechtěl podrobněji bavit o svých známých prózách Shroud nebo The Infinities, ani o románech Kniha doličná a Moře, které byly jako jediné z jeho "vysokých" děl přeloženy do češtiny - díky Pavlu Dominikovi a Richardu Podaném.
Právě za lyrické, osobitě napsané Moře získal John Banville roku 2005 prestižní Bookerovu cenu. "Když se mě na ty knihy ptáte dnes, panikařím. Vůbec si na ně nevzpomínám," říká s vážnou tváří muž, který se označuje za "poněkud bezbarvou, nevýraznou, nepodstatnou osobu", a tak píše, aby se stal "někým zajímavějším".
A dnes třiasedmdesátiletý literát na sobě také pozoruje první příznaky stárnutí. "Přičemž čím jsem starší, tím si připadám směšnější. Ne že by mě těšily ty chvíle, kdy zapomenete, kam jste dali klíče nebo proč jste vešli do místnosti. Ty jsou smutné. Ale když se od toho dovedete odpoutat a z dálky sledovat ten spektákl stárnoucího těla, můžete se náramně bavit," dodává.
