Hořící dopisy Jiřího Ortena. Tématem básníkovy korespondence byla zničující láska

Aleš Palán Aleš Palán
9. 4. 2019 18:20
Jména kulturních monolitů Vladimíra Holana, Pavla Tigrida, Jindřicha Chalupeckého či Ivana Blatného najdeme mezi adresáty dopisů Jiřího Ortena. Téměř osmisetstránkový svazek básníkovy korespondence nedávno péčí editorky Marie Havránkové vydalo nakladatelství Torst.
Jiří Orten se narodil roku 1919, v srpnu 1941 ho přejela německá sanitka. Zemřel jako dvaadvacetiletý.
Jiří Orten se narodil roku 1919, v srpnu 1941 ho přejela německá sanitka. Zemřel jako dvaadvacetiletý. | Foto: ČTK

Ortenovy dopisy ale mají jiného výsostného příjemce a pisatele. Je jím básníkova přítelkyně Věra Fingerová. Korespondence s ní zabírá 300 tiskových stran a je nejbrutálnější, netrýznivější. Nosným tématem není ani tak poezie či vydavatelské možnosti ve stínu hnědého nebezpečí. Je jím láska. A to láska zničující.

Foto: ČTK

"Jirko, jsem Ti nevěrná a doufám, že mi to oplácíš," píše Věra hned v jednom z prvních listů a udává tak ničivý charakter jejich vztahu. Ten prochází mnoha temnotami, z nichž vede cesta jen do ještě větších hloubek. To vše rámováno mladičkým patosem obou pisatelů, jejich nejistotou a hypercitlivostí.

Vzájemně se ničí, protože neumějí lépe. A ničí sami sebe, protože si vyčítají selhání. Bojí se ztráty druhého, obviňují ho z ochladnutí citu, v listech se chytají každého náznaku či zámlky, aby se jimi mohli drásat. Věra potratí, Jiří je nemocný a nejistý, prožívají dlouhé odloučení. Ona "spí se semknutými koleny", ale píše mu o svých rtech, na nichž se usídlilo Jiřího jméno "a nedá se vyhnat ani ohněm, protože samo je oheň".

Jiří reaguje jinde: "Citlivost s příkořími stoupá, neotupuje se." Znovu si vyčítají, jsou vztahovační, malicherní a trpící. Jako by právě trápení bylo tou pečetí, která dává smysl jejich vztahu. Jako by mělo smysl samo o sobě.

Zjitřený vztah se zpočátku jen tu a tam výslovně dotkne hrozby okupace a války. Postupně jsou tyto souvislosti - zejména u Ortena - přímočařejší, ale pisateli pořád cloumají hlavně city. V úplně posledním listě Věra píše: "Nezdá se ti, že je už opravdu všemu konec?"

Ano, konec přišel brzy. Ale předcházel mu ještě dopis, který zamilovaný muž vyplnil výhradně oslovováním své milé: "Věruškojunkověrověruško…" A tak dál a tak dál po mnoho řádků.

Rozjitřen, otřesený čtenář zavře konvolut milostné korespondence a otevře Ortenovy Elegie. Je to jako rub a líc, jako tma a světlo. Velká poezie, která se živila hlubokým žalem. Jen mladí lidé tohle mohli unést. Vlastně nemohli.

Trochu ve stínu dopisů Věře a Věry zůstávají ostatní oddíly korespondence. Ta s básníkem Vladimírem Holanem dává nahlédnout do způsobu, jak se osobní trápení mladého autora přetavuje do jeho strof. Dopisy s příbuznými, zejména maminkou, zase ukazují, co všechno bylo třeba obcházet a jak se ujišťovat vzájemnou pospolitostí, když se na Čechy a Židy snášela fatální hrozba nacismu.

Jiří Orten na snímku z almanachu Kmene.
Jiří Orten na snímku z almanachu Kmene. | Foto: Wikimedia Commons

Byť kniha vyšla fyzicky v roce 2019, v tiráži čteme vročení loňské. Proto se Ortenovy Spisy mohly zúčastnit výběru knižních cen Magnesia Litera. Olbřímí dílo se ovšem nedostalo ani mezi nominované. Co jiného by přitom mělo být nakladatelským počinem roku než dokončení devítidílné ságy, na kterou čtyři různí nakladatelé potřebovali 26 let?

Modrá kniha vyšla jako první svazek edice v roce 1992 v Československém spisovateli. I po přejmenování firmy na Českého spisovatele pár let šlo vše jako na drátkách - co rok, to titul. Svazky Ortenovy poezie a následně prózy (jejíhož druhého svazku se v roce 1999 ujala Mladá fronta) ale patřily, co se ediční přípravy týká, ke snadnějším titulům.

V roce 2002 se Ortenových Dramat, recenzí a článků ujala Paseka - a následovala desetiletá pauza. Naštěstí vyplněná zájmem Tortu, který nejprve shromáždil Básnické juvenilie a nyní Ortenovy dopisy.

Za Spisy Jiřího Ortena tak stojí silný nakladatelský příběh, zájem několika nakladatelů a obětavost editorů. Opravdu se tomu může rovnat třeba takový Punťa: Zapomenutý hrdina českého komiksu, který na Magnesii Literu jako počin roku nominován byl?

Na Ortena se každopádně nezapomene - i díky tomuto výjimečnému svazku jeho korespondence. Ta se čtenáři stává doplněním, ale nejednou i jakýmsi protipólem básníkovy tvorby.

Jiří Orten: Spisy VIII – Korespondence
Autor fotografie: Torst

Jiří Orten: Spisy VIII – Korespondence

Nakladatelství Torst 2018, 792 stran, 599 korun

Ne, Orten nebyl jen ten čistý mladík, okouzlený krásou světa, který k mrazu teprve šel. Byl to těžce zkoušený muž štvaný láskou, svými ambicemi a dobou.

"Chtěl bych Ti říct něco hodně hezkého, abys měla radost: … Užívej, nepij příliš, choď spat před půlnocí, rychle se do někoho zamiluj, napiš mi, co děláš, … nezlob se na mne," píše Jiří své mamince.

Mohlo by to znít jako malý manifest pro šťastnější dnešek. Ani ten ale Jiřímu Ortenovi nepomohl. Může však prospět jeho čtenářům. I po osmdesáti letech.

 

Právě se děje

Další zprávy