Dnes svůj pozdní, zato velmi úspěšný start vysvětluje s úsměvem. "Do padesáti jsem se učil žít, aby mohl pak začít psát," říká.
Od té doby byla Diopova ceněná útlá próza přeložena do více než třiceti jazyků, v českém překladu Tomáše Havla ji vloni vydalo Argo. V noci je každá krev černá vypráví příběh senegalského chlapce Alfy Ndiaye, který se za první světové války stal členem jednotky takzvaných senegalských střelců, jedním ze zhruba 2,3 milionu afrických vojáků bojujících na francouzské a britské straně.
Tyto mladé muže žene jejich velitel každý den na zteč a oni zabíjejí jako stroje. Až smrt blízkého přítele v Alfovi něco zlomí. Do německých zákopů se začne vydávat sám, na vlastní pěst, a ráno se vždy vrací s useknutou rukou.
"Byla to první průmyslová válka. Na vojáky padal déšť bomb. Trhaly jim břicha a vnitřnosti, amputovaly ruce, nohy. Položil jsem si otázku: dokázal by tohle člověk dělat sám? Vlastníma rukama?" říká David Diop v rozhovoru, který Aktuálně.cz poskytl v pauze mezi dvěma svými přednáškami na univerzitě ve francouzském městě Pau. "Je člověk v zásadě divoký živočich, aneb se v něj mění až na rozkaz? Co z nás dělá válka a co jsme doopravdy?" klade francouzský spisovatel otázky, které jsou v době ruské invaze na Ukrajinu bohužel stále aktuální.
Jste francouzsko-senegalského původu, je tedy pochopitelné, že vás zajímají příběhy ze země afrických předků. Proč jste ale zvolil zrovna válečné téma?
Vyrostl jsem ve dvou kulturách, otec byl Senegalec, matka Francouzka. A její dědeček, můj praděd, narukoval do první světové a utrpěl těžké zranění - zasáhl ho vojenský plyn yperit. To je vše, co o tom víme. Když se vrátil domů, nemluvil o tom, nikdy nic nevyprávěl. Proto mě asi od chvíle, kdy jsem začal brát rozum, ta tajemná válka fascinovala, přitahovala. Důvodem bylo ticho, jež okolo ní v rodině panovalo. Chtěl jsem ho rozetnout, vyplnit.
Proč jste tedy nepátral ve Francii, ale vydal jste se do Senegalu?
Pradědečkovo mlčení bylo mlčením všech vojáků traumatizovaných válkou. Vyprávět znamená prožívat znovu. Můj senegalský hrdina Alfa Ndiaye se zdá být francouzskému pradědovi hodně vzdálený, ale kdoví? Možná se praděda někde v zákopech potkal se senegalskými střelci. Nevím, ale když jsem to psal, na pradědu jsem myslel. Text je prostě mým způsobem, jak zaplnit ticho uprostřed rodiny.
Ve své senegalské rodině jste nenašel žádného vojáka?
Ne, žádný z mých senegalských příbuzných nenarukoval. Ale jeden ze strýců, historik, mi vyprávěl, že se v mládí setkal s bývalým senegalským střelcem, který došel až do Evropy. A ten vyprávěl, že bojovali s Řeky a Turky, kteří se střelců z Afriky velmi báli, čehož francouzská armáda samozřejmě dokázala využít.
A své vojáky z kolonií ještě i za druhé světové války posílala do prvních linií…
… a také s nimi třeba v roce 1920 obsadila Porýní. To bylo pro Němce velmi potupné, a tak africké vojáky popisovali v médiích jako barbary, s nimiž Francouzi zaplavují Evropu. A Francie zase v rámci své propagandy představovala africké střelce jako odvážné, silné, nepřemožitelné a krvežíznivé bojovníky. To byl obraz, který vlastně pomohl vytvořit už generál Charles Mangin, když v roce 1910 sepsal knihu La Force noire, Černá síla, v níž zdůvodňoval využití takzvaných senegalských střelců v případě evropského konfliktu. Ty jednotky však v Africe vznikly mnohem dříve, už v polovině 19. století v rámci kolonizace. Jejich členové se rekrutovali ze západoafrických šlechtických kruhů, v nichž se cenilo válečné umění a schopnosti.
Senegalští střelci
Senegalští střelci, francouzsky Les tirailleurs sénégalais, byly jednotky francouzské armády, které od roku 1857 vznikaly v Senegalu a na dalších územích západní Afriky. Staly se hlavní součástí takzvaných černých sil, k nimž třeba patřily i severoafrické pluky známé pro změnu jako alžírští střelci.
Jednotky se ve druhé polovině 19. století podílely na prosazování francouzské koloniální politiky v Africe a následně se zapojily do obou světových válek. Během první světového konfliktu pod francouzskou vlajkou bojovalo okolo 200 tisíc střelců z francouzské západní Afriky, přibližně 30 tisíc jich padlo a mnozí byli zraněni.
Takže se dochovaly vzpomínky, dopisy či autentická svědectví střelců?
No, je to složitější. Našel jsem dopisy senegalských střelců z první světové, ale všechny byly spíše administrativní povahy. Žádají v nich třeba vyplacení mzdy, kterou jim armáda dluží. Neodrážejí žádné názory, skutečné pocity, to bytostné propojení s válkou, s násilím, se zabíjením. A to je druhý důvod, proč jsem napsal tuto knihu. Abych nechal senegalské střelce konečně promluvit. Zdůrazňuji ale, že mi nešlo o historické pojednání. Příběh je fiktivní.
Nicméně jste musel prostudovat spoustu literatury, abyste se v problematice zorientoval?
První byla právě svědectví, ale většinou od vojáků z Francie. Senegalští střelci příliš nepsali, už jen proto, že neuměli francouzsky. A když už některý francouzsky psal, jeho korespondence byla podrobena pečlivé kontrole cenzorů. Proto jsou jejich dopisy tak neosobní.
Takže jste víc informací načerpal z historických knih?
Historici už velmi dobře zmapovali roli senegalských střelců ve francouzské armádě. V mé knize ale není jediná konkrétní bitva, jediné přesné datum, protože jsem chtěl, aby čtenáři byli jako ti vojáci. Ztraceni na bitevním poli. Dezorientováni. Jdou do boje, a nevědí proč, o co jde, zda o dobytí pár metrů země, anebo o přežití. Zajímají mě lidé, jejich pocity, myšlenky, ano, i šílenství.
Občas ale pracujete s poměrně detailními informacemi. Například váš hrdina jako mnoho dalších Senegalců vstoupí do armády dobrovolně. Všichni totiž doufají v lepší budoucnost.
Je třeba říct, že nešlo jen o Senegalce. Z těch byla složena první vojenská jednotka, ale postupně přibývali další Afričané. Francouzská koloniální armáda svého času dokonce zavedla povinný odvod do vojenské služby, ale proti tomu se některé vesnice bouřily. Třeba v Burkina Faso vypukly nepokoje a zasahovalo vojsko. Na druhé straně v koloniích žila řada mladých lidí, kteří věřili, že francouzská armáda jim otevře cestu k lepšímu životu, penězům, samozřejmě k francouzskému občanství. Byli to snílci. Chtěli objevit svět, zažít dobrodružství, vymanit se z chudých poměrů, a to jakoukoliv cestou. Třeba i cestou války. A samozřejmě si vůbec nedovedli představit, jak taková průmyslová válka vypadá.
David Diop (57)
Narodil se francouzské matce a senegalskému otci v Paříži, vyrůstal v Senegalu, než se vrátil studovat do Francie. Dnes přednáší na univerzitě ve městě Pau, specializuje se na francouzskou literaturu 18. století, zatímco ve vlastní literární tvorbě se obrací spíše k africkým tématům.
Roku 2012 vydal debutový román 1889 - L’Attraction universelle o senegalské delegaci, jež koncem 19. století navštívila Světovou výstavu v Paříži. Jeho druhá próza V noci je každá krev černá vypráví příběh mladíka, který za první světové války narukoval do jednotky takzvaných Senegalských střelců. Za tento román Diop získal cenu Prix Goncourt des lycéens a předloniA jako první Francouz také Mezinárodní Bookerovu cenu.
Jeho třetí kniha La Porte du voyage sans retour, francouzsky vydaná předloni, pojednává o mladém botanikovi, jenž se kolem roku 1750 vydává na průzkum Senegalu. V současné době David Diop pracuje na dalším titulu.
Váš hrdina se nakonec stane děsivým monstrem, které plní rozkazy tak pečlivě, až se ho bojí i ti, již je vydávají. Násilí se stupňuje, je to drsné čtení.
Někteří lidé mi řekli, že knihu nemohou číst v noci. Násilí jsem ale nemohl pominout. Píšu přece o válce! Než jsem začal, četl jsem autobiografickou knihu Blaise Cendrarse. To byl Švýcar, který jako zahraniční dobrovolník narukoval do francouzské armády a v září 1915 přišel o ruku. Svůj životopis nazval La Main coupée, Uťatá ruka, a reflektuje v něm detailně, co všechno se na frontě dělo. Vysvětluje, že bomby byly konstruované tak, aby trhaly ruce a nohy, aby páraly břicha.
Když jsem to četl, uvědomil jsem si, že chci-li být věrohodný a chci-li sám věřit tomu, co píšu, musím své hrdiny vrhnout do samého středu násilí. A nazývat vše pravým jménem. Nejde o žádnou "likvidaci protivníka", o žádnou "eliminaci pěchoty", ale o zabíjení lidí. A ti konkrétní neumírají pokojně, ale ve strašných bolestech.
Jakou mají dnes pověst senegalští střelci ve Francii? Respektive nebyli už zapomenuti?
Nevím, zda lidé ještě vědí, kdo byli senegalští střelci. Každopádně po první světové válce, vlastně i po druhé, to věděli moc dobře. Řada z nich s vojáky z Afriky bojovala bok po boku nebo žila ve městě, které bylo těmito jednotkami osvobozeno. Téma se zase trochu oprášilo, když se slavilo sto let od konce první světové války. To se o jednotce senegalských střelců zase mluvilo a ve stejném roce také vyšla i moje kniha, takže jsem se účastnil různých diskusí, setkání, festivalů. A tam mě často oslovovali i potomci střelců. Anebo mi lidé vyprávěli, že jejich děda nebo praděda se vrátil z boje zraněný, ale přežil, a to díky odvaze senegalského střelce.
Myslím, že v kolektivním podvědomí Francouzů senegalský střelec prostě platí za odvážného bojovníka. A postrach všech protivníků. Němci se senegalských střelců báli i za druhé světové války, a když některého zajali, okamžitě ho zastřelili. Byli samozřejmě rasisti, ale především měli strach.
A co francouzští vojáci, ti nebyli rasisté?
Je obtížné dnes přesně pojmenovat vztahy na bojištích obou válek. Bylo to přátelství? Bratrství? Loajalita? Těžko říct. Každopádně francouzští vojáci, ti z kontinentu i ti z Afriky, se chovali solidárně, což vyplynulo ze všech mých setkání s jejich potomky. Samozřejmě jsme si společně povídali o kolonialismu, dvou kulturách, o minulosti. Francie je dnes už jinde. Je to multikulturní země, která přijala řadu národů z Afriky.
Nicméně kolonialismus právě teď silně rezonuje ve světové literatuře. V poslední době hned několik mezinárodních knižních cen dostali autoři, kteří mají kořeny v Africe. Vy nejste výjimka. Jak si zájem o tato díla vysvětlujete?
Já jsem trochu zvláštní případ, protože jsem se narodil ve Francii a v Senegalu jsem byl vychováván. Nicméně zájem mě samozřejmě těší a doufám, že je to další krok k vzájemnému pochopení. Francouzština je pro nás spojovacím prvkem.
Když už jsme u francouzštiny. Váš text je také formálně velmi zajímavý. Připadá mi jako báseň, volný verš, který je psaný francouzsky, ale přitom jakoby v cizím jazyce.
Chtěl jsem, aby hlavní hrdina neuměl francouzsky, ale čtenář mu rozuměl a chápal jeho myšlenky, emoce. A jak to tedy udělat, když on neumí francouzsky, a já to chci napsat francouzsky?
Pokusil jsem se tedy francouzštině vtisknout rytmus, který je přirozený jazyku wolof, kterým se mluví v Senegalu. A tak nakonec s francouzštinou nakládám vlastně nefrancouzsky.
Změnil vám příběh Alfy, senegalského střelce, život?
Samozřejmě změnil, ale jestli se ptáte, zda jsem se stal spisovatelem na volné noze, tak to nikoliv. Nechtěl bych přestat učit. Kontakt se studenty je pro mě velmi důležitý, nutí mě vystoupit ze soukromé zóny, vyjít z domu, setkávat se s lidmi. Nechtěl bych jen celý den psát a být zavřený. To by bylo zničující.
Takže píšete po večerech?
Učím a mám na univerzitě též vědecké úkoly, přitom píšu. A proto nemám nikdy dost času. Promiňte, už skutečně musím běžet za studenty.
Kniha
David Diop: V noci je každá krev černá
(Přeložil Tomáš Havel)
Nakladatelství Argo 2022, 160 stran, 259 korun.
