Od pondělního rána je na pultech knihkupectví očekávaná novela Český ráj spisovatele Jaroslava Rudiše.
Od jeho poslední české prózy Národní třída, rovněž vydané nakladatelstvím Labyrint, novinku dělí pět let. Inspiraci tentokrát autor nalezl v sauně, tedy prostředí, které je mu prý blízké.
Aktuálně.cz: V čem je novela Český ráj jiná než vaše předchozí knihy?
Věřím, že je hodně vtipná. Přes všechny ty chlapské smutky, co v ní jsou. A je čistě dialogová, skoro bez popisů, to jsem chtěl už dlouho zkusit. Vlastně se v ní od začátku až do konce povídá. Psal jsem ji několik let, po etapách. Před dvěma lety ji jako divadelní hru pod názvem Čekání na konec světa v Brně uvedlo Divadlo Feste. Hrají ji i dnes. V únoru bude divadelní premiéra taky v Německu.
Dostanou čtenáři, kteří se těší na "Rudiše", opravdu "Rudiše"? Ve smyslu, jestli se váš styl psaní za léta znatelně proměnil.
Konec punku v Helsinkách z roku 2010 je silně melancholický román a také Národní třída je hodně temná kniha, o to víc mě překvapil její jistý úspěch, všechny ty překlady, divadelní adaptace u nás, v Německu a Polsku, rozhlasová adaptace ve WDR v Kolíně nad Rýnem, nabídka knihu zfilmovat. Protagonista Národní třídy Vandam je asi silná, dramatická postava, tragický hrdina, sečtělý, melancholický rváč, těch na ulici moc nepotkáte. Asi to nějak funguje. Český ráj je něco úplně jiného. To je víc komedie než tragédie, byť i tady se řeší smrt a sebevraždy a historie, což mám tak nějak ve všech knihách. Ale věřím, že se čtenáři budou hodně smát. Tu komičnost skvěle podtrhl Petr Čtvrtníček, který ji načetl jako audioknihu.
V Českém ráji také není jedna hlavní postava, je to příběh šestnácti chlapů, kteří se pravidelně scházejí v sauně, jež se už skoro rozpadá a brzy jim ji zavřou. Jejich svět, jejich mužský Český ráj, jim tak pomalu mizí, budou z něj brzy vyhnáni. A tak si to užívají, jim tu je dobře. Nikdo jim do ničeho nekecá, jen je pořád zajímá, co se ukrývá za vysokou zdí, odkud slyší ženské hlasy… A to, co tam najdou, je vykolejí. Vypravěčem knihy je ta sauna. Všichni ti muži dohromady. Velká a letitá kolektivní mužská duše. My.
Do sauny sám chodíte rád a pravidelně. Najdou se v některých postavách vaši saunoví kolegové?
Sauna je také můj osobní český ráj. Hází mě do klidu, saunuju se minimálně jednou, často třikrát týdně. V zimě i létě. Pár historek mě inspirovalo, ale nejen ze sauny. A hodně jsem si toho vymyslel, třeba příběh chlapa, který zešílel z důchodu a čtení knih, nebo příběh muže, který nevidí, a i tak toho o chlapech ze sauny tolik ví. Mé postavy nemají jména, jen takové jakoby staré indiánské přezdívky. Ty problémy, co se v ráji řeší, jsou prastaré a řešíme je pořád dokola. To jsem těmi divnými přezdívkami chtěl podtrhnout.
Také na literárních kabaretech EKG zazněly texty zasazené do prostředí sauny. Jsou v Českém ráji příběhy, které už od vás čtenáři mohli slyšet?
Ano, pár těch povídek jsem do Českého ráje zakomponoval. Ale ještě mi jich několik zbylo. Jednou bych chtěl konečně vydat i knihu povídek.
Vypravěč hrabalovského typu
V časopisu Týden vás kritik Pavel Mandys po vydání prózy Nebe pod Berlínem přirovnal k Bohumilu Hrabalovi, vidíte podobnost mezi jeho a svou tvorbou?
Hrabala mám rád, i tenkrát jsem ho opravdu hodně četl. Vidím to jako dneska, v Berlíně na stole jsem měl vždy dvě knížky, Perličku na dně a pak Směšné lásky od Milana Kundery. Pořád jsem myslel na tyhle dva autory, jak by oni psali o tom městě. Měl jsem je na stole, když jsem psal Nebe pod Berlínem, a pořád jsem do nich koukal. Oba dva mám strašně rád, Kunderu i Hrabala.
V Berlíně na stole jsem měl vždy dvě knížky, Perličku na dně a pak Směšné lásky od Milana Kundery.
Takže podobnost tam je?
Jo, asi jo, to už jste na EKG asi slyšela. Ty texty, co píšeme s Igorem Malijevským, jsou hodně odvyprávěné. Je to samozřejmě literatura, hodně si vymýšlím, ale na začátku je skoro vždy nějaká pravdivá historka.
Literární teoretička Andrea Králíková vás zase přirovnala k německému spisovateli Svenu Regenerovi, inspiroval jste se jím?
Toho mám hodně rád, ale v té době jsem ho neznal. Mám ho rád hlavně jako muzikanta. Element of Crime je fakt skvělá německá rocková kapela. I třeba když děláme projekt Kafka Band, tak na to trošku myslím, na to, jak víc vypráví příběhy než zpívá. Trochu se známe, teď jsme se hrozně dlouho neviděli, ale vím, že četl moje knížky Nebe pod Berlínem a Grandhotel a já jsem mu napsal doslov k jeho prvnímu románu, který vyšel česky pod názvem Ještě jedno, pane Lehmanne. Přijde mi, že tam nějaká podobnost je, taková chuť jít po stejných postavách, podobných příbězích. S ním cítím nějakou společnou poetiku víc. Ale to cítím třeba také s Igorem Malijevským.
Považujete se za autora pop-literatury?
Ne. To je takový termín, který už zmizel, který se používal někdy před deseti lety. Pop-literatura přišla z Německa, já myslím, že to někdy bylo negativně laděné. Jsem ale samozřejmě rád, že moje knihy jsou srozumitelné, že to čtou mladí lidé a že zachycuji tenhle svět v téhle době, ale zároveň si myslím a věřím, že tam zkouším přenášet třeba i minulost. Ve stejné chvíli, v tom jednom momentě, který se odehrává teď a je zdánlivě banální, protože naše existence je dost často banální, je tam vždy průnik do historie, cesta k něčemu vážnějšímu a temnému.
Já jsem studoval historii a baví mě, je to můj velký koníček, asi nejvíce to teď prosáklo do mého prvního německého románu Winterbergova poslední cesta, který vyjde na konci února v Luchterhandu a pak se bude překládat do češtiny. Historie je ale ve všech mých knížkách, v románu Potichu možná nejmíň, tam je spíš taková jakoby vyprázdněnost, taková určitá historická prázdnota, tam jsou popsané prázdné kulisy Prahy, ale to je také zcela záměrně.
Jaké máte ohlasy od čtenářů?
Polsko, Německo, Česká republika, tam mám nejvíce čtenářů a nejvíce ohlasů a jsou si podobné. Samozřejmě mě těší, že mé knihy lidi čtou, že to v nich rezonuje, že vám to někdo řekne v Praze nebo ve vlaku v Německu, že je ty knihy zajímají a že se k tomu nějak vyjadřují. V Německu ale mé knihy často čtou i starší lidé, u nás spíš mladší. To je také zajímavé.
Jak se vám čtou vlastní texty před publikem, třeba na kabaretech EKG? Zkoušíte na divácích, co funguje a co ne?
Jo, hodně. Přečetl jsem spoustu textů, které se pak zlomily do knih. Část z těch textů bylo z románů Potichu a Konec punku v Helsinkách, také z Národní třídy. Ty jsem na EKG četl, když byly ještě v malé povídkové formě. Je to i taková zkouška, jestli fungují. A některé texty byly třeba přečteny jenom na EKG a pak vyšly v časopise nebo novinách, jako povídka či fejeton. Je dobré si texty vyzkoušet naživo. Já i sám čtu své knihy nahlas, myslím, že s Potichu jsem si to vyzkoušel jako první, že jsem si ji četl nahlas. Odhaluji, jestli to funguje a jestli je dobrý rytmus, jestli tam něco nedrhne. Člověk hlasitým čtením fakt spoustu o tom textu pozná.
Literatura jako hudba
Co je podle vás v textu nejdůležitější?
Příběh. Ale čím dál tím víc mě zajímá i určitá muzikalita nebo muzikálnost textů. V Národní třídě je to dotažené opravdu do extrému, to je hodně hudební kniha, opakují se tam slova, věty, odstavce, vlastně je to něco mezi knihou a básní a libretem pro hudební divadlo. V Divadle v Brémách část textu herci opravdu zpívali, to mi přišlo skvělé. Český ráj je spíše klasicky vyprávěný, ale na literatuře mě čím dál tím víc zajímá nejen ten příběh, ale také forma. Rytmus a melodie jsou pro mě hrozně důležité. Nakonec i v kapele Kafka Band spojujeme literaturu a hudbu. A to mně zároveň hodně pomohlo k vnímání literatury. Už předtím jsem často vystupoval s Petrem Kružíkem z kapely Priessnitz jako U-Bahn, takové literární a hudební duo, tam jsem si začal hodně uvědomovat propojení hudby a literatury, jak je důležitý rytmus, jak důležité jsou v textu refrény.
Národní třída je hodně hudební kniha, opakují se tam slova, věty, odstavce, vlastně je to něco mezi knihou a básní a libretem pro hudební divadlo.
Není rytmus něco archetypálního, co lidé prostě potřebují?
Já jsem se k tomu docela dostával, až teď to vím. Třeba s Kafka Bandem jsme pro Divadlo v Brémách loni vytvořili inscenaci podle Kafkovy Ameriky a už při práci na textu inscenace jsme u Kafky hledali hudebnost a hudbu. Kafka hudbu rád neměl, přesto jsme tam jistou hudebnost našli a pracovali s ní. Jsou tam místa, z nichž vznikly písně. Amerika na jaře vyjde i jako album.
V Grandhotelu jste často psal krátké, jednoslovné věty, třeba ve výčtech. Při hlasitém čtení to vytváří zajímavý rytmus, pro vás typický, je slyšet také při vašich autorských čteních. Je to záměr, odlišovat se tímto rytmem?
Asi jo. No tak vidíte, možná to tam je. U Grandhotelu jsem to ještě tolik nevnímal, ale asi jsem to tam podvědomě dal. Já strašně rád poslouchám hudbu, hlavně rock, pop, samozřejmě i vážnou hudbu. Hudebnost pro mě byla vždy důležitá, takže možná to tam vždy bylo přítomné. Myslím, že Igor Malijevský to má také. Autorské čtení vnímám též jako hudební kompozice. Vlastně nejvíc mě teď baví psát pro divadlo, kde se to zhudebňuje.
Jaroslav Rudiš (46)
◼ Píše česky i německy, nedávno dokončil svůj první německý román nazvaný Winterbergova poslední cesta. Text čítající zhruba pět set stran, jejž autor označuje za "putováním dějinami střední Evropy", vyjde koncem února příštího roku v němčině. Pak bude přeložen do češtiny.
◼ Jaroslav Rudiš nyní pracuje na filmové adaptaci svého předešlého románu Národní třída. Snímek režiséra Štěpána Altrichtera vzniká v česko-německé koprodukci, hlavní roli ztvární Hynek Čermák.
◼ Rudiš se věnuje také hudbě, jeho kapela Kafka Band příští rok na jaře vydá album Amerika. Projekt inspirovaný nedokončeným fragmentem Franze Kafky naživo představila třeba letos na festivalu Colours of Ostrava.
A co je nejtěžší psát - román, divadelní hru, scénář, komiks?
Román musíte opravdu vysedět a napsat velký příběh, musíte ho mít vymyšlený v hlavě, než začnete psát. Teď jsem vedle Českého ráje dokončil i můj první německý román, má skoro pět set stránek, napsal jsem ho za půl roku, celkem lehce, ale ten příběh jsem nosil v hlavě asi čtyři roky. Winterbergova poslední cesta je putováním dějinami střední Evropy, hlavní postava trpí na návaly historie, jak říká, snaží se pochopit dějiny a čím dál tím víc se v nich ztrácí. Celé se to odehrává v zimě a ve vlacích. V současnosti a zároveň v minulosti. Můj hrdina bloudí z Berlína přes opuštěná bojiště u Hradce Králové nebo u Slavkova, přes Prahu, Linec, Vídeň až do Sarajeva. Celou tu cestu jsem absolvoval. Také se tam hodně vracím do Liberce, vyprávím příběh libereckého krematoria, prvního krematoria v bývalém Rakousku, který by vydal na samostatnou novelu.
Co filmové scénáře? S nimi máte také zkušenosti.
Jsou pro mě docela těžké, to je velká architektura. Máte ideu, ale pak tam musíte udělat tu konstrukci, architekturu, a vybudovat ten dům, aby nespadl, aby vše fungovalo. Přitom máte omezený prostor, u filmu třeba 90 minut, a musíte odvyprávět vše v těch 90 minutách. To mi třeba přijde těžké. Ale věřím, že jsme to teď s režisérem Štěpánem Altrichterem u adaptace Národní třídy dobře zvládli. Bylo to hodně práce, kniha je skoro monolog, museli jsme to rozvinout, přidat postavy a tak. A je to také mnohem vtipnější než kniha. Ale ta temnota, ta tam přitom furt je.
Vím od jiných scenáristů, že třeba pro ně je nepředstavitelné a složité napsat román. Na filmových scénářích vždy pracuji s někým ve dvojici, trojici. Já tam přináším nějaké zkušenosti, postavy, dialogy, ale vždy tam je nějaký konstruktér, co to se mnou buduje. Pořád se to učím a pořád mi to přijde těžké, mnohem těžší než třeba napsat román Potichu, který je vlastně hodně filmový a je tam taková jakoby skládačka, ale přesto mi to přišlo lehčí, než kdybych to psal jako film.
Jaroslav Rudiš: Český ráj
Nakladatelství Labyrint 2018, 184 stran, 265 korun
Berlínské literární začátky
Když jste psal příspěvky z Berlína do Salonu deníku Právo, pomyslel jste na to, že by z nich jednou mohla být kniha?
Ne. Já to nejdříve psal v mailech kamarádům, v Salonu jsem pracoval a často v něm i teď publikuju, ale nikdy mě nenapadlo, že z toho něco bude. Nějaké ty příspěvky v Salonu si přečetl můj nakladatel Joachim Dvořák z Labyrintu a líbily se mu. Pak mi řekl, že by mohly vyjít jako knížka. Salon mi dal velký prostor a jsem mu dodnes vděčný.
Z těch textů se roku 2002 stal váš debut Nebe pod Berlínem. Proč názvem odkazuje na film německého režiséra Wima Wenderse?
To byl trochu pracovní název, já chtěl, aby se to jmenovalo Metro nebo U-Bahn, ale vlastně také v Salonu to vycházelo s hlavičkou Nebe pod Berlínem a nakladateli se to líbilo, tak se to nechalo. I další překlady vycházely pod tímto názvem.
Nechal jste se inspirovat Wendersovým filmem?
Já ho mám hrozně rád, tu poetiku, jsou tam scény z metra. Hodně jsem na ten film myslel a hrál jsem si s tím, že se to neodehrává v nebi, ale právě pod zemí, v berlínském podzemí.
Zajímavá je třeba kapitola Bertrámův příběh…
Tu já mám taky nejraději. Je to vlastně taková svébytná povídka v románu.
Možná tak působí proto, že jste v ní najednou změnil vypravěče?
To už nevím, ale chtěl jsem tam udělat takový skok a mám to ve všech dalších knihách, že jsem se v nich snažil vždy něco změnit. Tuhle povídku mám strašně rád.
A jak se zrodil příběh Bertráma?
Jeden starý Berlíňan mi vyprávěl, že zná kluka, kterému bylo nabídnuto, aby hrál v Beatles, a on to několikrát odmítl, že si myslí, že není tak dobrý, a pak rovnal zeleninu v supermarketu v Berlíně. Tak se to zrodilo.
