Pro Ivana Martina Jirouse, který žil v letech 1944 až 2011, byl ale opravdový rocker spíš duchovní bytostí než muzikantem s dunícím nástrojem. Hudba je pouze prostředek k vyjádření něčeho radostného.
Více než tisícistránková kniha Magorova oáza, vydaná nakladatelstvím Torst a nyní nominovaná na Magnesii Literu za nakladatelský čin, uzavírá šestisvazkové spisy básníka, historika umění a věčného disidenta řečeného Magor. A čtenář nad jejím názvem vytištěným na obálce verzálkami váhá, zda má slovo "oáza" číst s velkým, nebo malým "o".
Pište napříč
V hospodě Oáza na pražském Smíchovském nádraží strávil Jirous podstatný kus svého polistopadového života, až se ze zdravotních důvodů propil k asi sedmi nealkoholickým pivům denně, aby vůbec přežil. Sem si redaktor Divadelních novin Vladimír Hulec chodil pro jeho sloupky, vycházející pod názvem Na Oáze s Magorem a zahrnuté teď kromě mnoha dalších textů a rozhovorů s Jirousem do poslední části autorových spisů.
Malé "o" ve slově oáza se ale k obsahu knihy hodí víc. Oázu zde můžeme vnímat spíš jako ostrov v nehostinném prostoru, místo pro občerstvení "hořkým pitím", které čtenáře posilní na další cestu a dá mu i příležitost se na Jirousově příkladu lépe vyrovnat sám se sebou, s vlastním konáním. Kniha objemná jako bible v sobě přece jenom nese pozitivní zvěst, i když není prosta nelítostných a rozporuplných věcí.
Tu dvojlomnost humpoleckého rodáka úsměvně ilustruje příhoda z dětství. Když mu bylo pět let a jeho sestře Zorce, pozdější malířce Ságlové, sedm, pokreslili "celý Humpolec" symboly dámského přirození - Jirous to samozřejmě pojmenovává adekvátním slovem. A z poprasku, který způsobili, se s dětskou nevinností vymluvili tím, že to je přece boží oko.
Do kostela ale pokřtěný katolík Jirous začal chodit teprve v dospělosti díky vlivu disidentské rodiny Němcových. Že je na správném místě, ho tehdy přesvědčil páter Bonaventura Bouše, když na úvod nedělního kázání v pražském kostele Panny Marie Sněžné uvítal věřící větou: Doufám, že tady není nikdo, kdo sem přišel splnit svou nedělní povinnost. "To mě zaujalo. Řekl jsem si, že v takové církvi bych mohl být," vysvětloval Jirous v roce 2007.
Podstatné pro něho bylo přesvědčení, že je potřeba řídit se vlastní vůlí, nikoliv povinností, jak vyplývalo z Boušeho slov. Vzdorovitý Jirous si tak například oblíbil citát jistého španělského spisovatele: Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč.
Osm let, pět měsíců a tři dny
Jirousův život vedený důsledně "napříč" je mimo jiné vyústěním komunistické perzekuce, která introvertního intelektuála proměnila v "mentálně poškozeného" maniodepresivního rebela. V undergroundu sice po hospodách vzdělával své "žáky", zároveň ale nespravedlnost a selhání trestal ranami pěstí.
Jednu uštědřil například někdejšímu disidentovi, estébáky dříve pronásledovanému Petru Placákovi, za podíl na polistopadovém zveřejnění seznamů spolupracovníků Státní bezpečnosti, protože se v nich objevili i ti, "co byli šíleně lámáni a ďábelsky donuceni ke spolupráci", oběti systému, a ne lidé, kteří ho řídili.
Když byl v osmdesátých letech zavřený v kriminále ve Valdicích, kde složil výjimečnou sbírku básní Magorovy labutí písně, psal Jirous manželce Julianě, že se ocitl na "samém dnu dna". Po té zkušenosti - cituje v jednom z rozhovorů z dopisu ženě - mi už žádná sprostota nebude připadat dost sprostá a žádná podlost dost podlá.
Ivan Jirous si ostatně nedělal iluze ani sám o sobě, ale doufal, že se ze své poraněné duše s boží pomocí vyhrabe. "I svatý Augustin, těžký děvkař," řekl, "se obrátil a stal se jedním z pilířů katolické církve."
Víra v Ježíše prolíná knihu stejně jako alkohol a Jirousův ostrý slovník. S Magorovou oázou se čtenář ocitá trochu jinde než v podobně koncipovaném souboru autorových textů a rozhovorů nazvaném Magorův zápisník. Tím před 23 lety nakladatelství Torst vydání šestisvazkových Jirousových spisů zahájilo a navázalo na něj potom Magorovými dopisy - shromažďujícími listy z komunistického vězení, v němž s přestávkami strávil osm let, pět měsíců a tři dny - a pak třemi svazky poezie.
Editoři Magorovy oázy Adéla Petruželková a Michael Špirit jsou příliš skromní, když tvrdí, že poslední svazek je k Zápisníku dodatkový. Je pravda, že naprostá většina toho podstatného, co Jirous napsal či řekl o výtvarném umění, hudbě a takzvané druhé kultuře sedmdesátých a osmdesátých let v komunistickém Československu, vyšla v Zápisníku.
Magorova oáza - především jeho sloupky pro Divadelní noviny a rozhovory s ním vedené po roce 1989 - ale zase pomáhá blíže pochopit autorovu osobnost v posledních dvou desetiletích jeho života, i když se některé informace a fakta v různých textech opakují. Logicky, Magorova oáza není výběr, ale co nejúplnější studijní shromáždění dosud nesebrané pozůstalosti. Je to podobné, jako když ve skříni po nebožtíkovi najdeme mezi desítkami košil několik stejných - všechny přece byly jeho.
Knížákovo zvěstování
Knihu otevírá důkladná exkurze z roku 1967 nazvaná Odkaz sovětské revoluční avantgardy, věnovaná progresivnímu umění po říjnové komunistické revoluci. A následují další Jirousovy texty o umění z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, které se v Magorově zápisníku neobjevily.
Je tu přetištěn také výborný Jirousův rozhovor či spíš dialog s Milanem Knížákem o americkém umění, který vznikl po Knížákově pobytu ve Spojených státech. Roku 1970, v době nedostatku informací zpoza železné opony, musel být v uměleckých kruzích zásadním "zvěstováním".
Knížák tu ale odmítá zbožštění moderního amerického umění, protože "americké umění v Americe není zdaleka tak silné jako americké umění v Evropě". A když Knížák říká, že Amerika na rozdíl od Evropy není estetická, Jirous oponuje, že třeba americké kosmické rakety tvoří novou estetiku.
V podobných rozhovorech a statích by nejspíš Jirous - o němž teoretik Jindřich Chalupecký kdysi tvrdil (říká Jirous), že je to jediný člověk v Praze, který rozumí umění - pokračoval, kdyby uspělo pražské jaro. Jenže normalizační režim zrušil časopis Výtvarná práce, kde Jirous publikoval, a začal ničit životy svobodomyslných lidí, kteří se odmítli přizpůsobit. Martin Jirous patřil k těm nejvýraznějším.
Postavím duchovní armádu
Do polistopadového dění vstoupil víc než týden po převratu přímo z vězení. A ačkoliv vždy hájil Václava Havla, k novému režimu záhy začal být krylovsky skeptický. Tak jako písničkář Karel Kryl například ironicky přejmenoval polistopadové nekritické žurnalisty na "nevináře", začal Jirous používat termín Velký listopad odkazující k takzvané Velké říjnové socialistické revoluci.
Už zkraje byl rozčarovaný z převlékačů kabátu, kterých je prý nechutně mnoho. V rozhovoru z roku 1990 až básnicky prorokuje, že hodlá postavit "duchovní armádu z rockerů, nevěstek, světskejch i veksláků, Romů a pinglů, obyvatel psychiatrických léčeben a uměle vytvořených kriminálníků jako protipól přetvářce a kabátopřevlíkačům. Tak začne druhá něžná revoluce".
Později si jako symbol nové doby opakovaně vybral ČEZ, který zdražuje elektřinu a přitom si nemravně rozděluje vysoké zisky. Vyzýval k bojkotu masokombinátů, které prudce zvedly cenu masa. ODS i ČSSD považoval za prohnilé prospěcháře. Po policejním rozehnání CzechTeku roku 2004 napsal s disidentem a aktivistou Stanislavem Pencem ostrý dopis premiéru Stanislavu Grossovi. A kydal hnůj na svůj národ, protože "to smí jen básník, který ho miluje".
Zároveň ale přestal intenzivně sledovat výtvarnou scénu. Konceptuální umění, které dělají protagonisté Ceny Jindřicha Chalupeckého, považoval za blbost, protože smysl má podle něj jen religiózní umění. Kromě básní ho přestávalo bavit psaní - "už na věci nejsem zvědavej", "chybí mi potřeba něco sdělovat".
Sloupky, jež dával do Divadelních novin, byly spíše neuspořádanými poznámkami, často začínající úvahami, jak je těžké pravidelně něco psát. A jako takové byly publikovány nejspíš jen proto, že je podepisoval prominentní muž, který komunistům zkazil dvě generace mladých lidí, jak zdůraznil v jednom rozhovoru.
Tomu všemu navzdory mají tři desetiletí po listopadu 1989 Magorovy spisy potenciál zkazit ještě aspoň část generace další. Tentokrát pro změnu korporátním kapitalistům, kteří srostli s mocí.
Ivan Martin Jirous: Magorova oáza
Nakladatelství Torst 2019, 1152 stran, 598 korun
