Byt v albánské metropoli Tiraně, kde třiaosmdesátiletý spisovatel, básník a držitel Mezinárodní Man Bookerovy ceny napsal několik svých stěžejních děl, se od května stal jeho muzeem, píše agentura AFP.
"Pracoval jsem tady vedle krbu, který tehdy nesloužil jen jako dekorace. Byl tu malý stolek a dva taburety," líčí usazen v křesle, jak psal rukou a na kolenou. Závěsy jsou tu dnes děrované, dříve však byly tmavé a těžké, aby izolovaly interiér před paranoickou kontrolou komunistického režimu Envera Hodži.
"Miloval jsem literaturu nade vše, respektoval jsem ji a naslouchal jsem jen jejím příkazům, které se stále skrývají v tajemných místech," říká Ismail Kadare. "A pracoval jsem jen dopoledne," vypráví velký balkánský romanopisec.
Skoraj trideset let po tistem, ko je albanski pisatelj in večkratni nominiranec za Nobelovo nagrado Ismail Kadare pobegnil iz Albanije, je svoj nekdanji dom v Tirani spremenil v muzej.https://t.co/Cn9hSty6CS pic.twitter.com/GyyF35hX3K
— Časnik Delo (@Delo) June 9, 2019
V letech 1973 až 1990, která s rodinou strávil v této betonové budově, Kadare publikoval některé ze svých nejvýznamnějších románů, jako jsou Soumrak stepních bohů či Palác snů. Ismail Kadare, jenž je rovněž básníkem, vydal padesátku románů a esejí. Za jeho nejvýznamnější básnické dílo bývá označována lyricko-epická poema Proč se přemýšlí o těchto horách, k dalším Kadareho důležitým sbírkám patří Moje století a Sluneční motivy.
V bytě, který se teď stal jeho muzeem, jsou psací stroj, dýmky, knihovna, průkaz důstojníka v záloze nebo fotografie Marcella Mastroianniho ve filmové adaptaci Kadareho zřejmě nejúspěšnějšího románu Generál mrtvé armády, jenž byl přeložen do více než 40 jazyků. Kadare upozorňoval tvůrce muzea, že si nepřeje žádné mauzoleum.
S manželkou Helenou, která je rovněž spisovatelka, Kadare střídavě žije v Albánii a Latinské čtvrti v Paříži, kam se odstěhoval roku 1990. Bylo to několik měsíců před pádem komunistického režimu.
Represivní šílenství diktatury názorně ukazuje osud architekta Makse Vela, který byl odsouzen na osm let vězení "za kubismus". Režim jej považoval za uměleckou "úchylku".
Ismail Kadare bývá někdy kritizován za to, že psal pod dohledem Envera Hodži, i za to, že se diktatuře nepostavil. On však věří, že až se otevřou archivy, nebude v nich nic proti němu.
Říká se, že Hodža, který se chlubil svou znalostí literatury, si cenil díla tohoto spisovatele, který stejně jako on pocházel z města Gjirokastër na jihu země.
"Komunistický režim se zhroutil, ale my potřebujeme zjistit, jak jsme žili, jak před námi byla skrývána pravda a jak nám byla vykládána," uvádí Kadare. "Moje dílo se řídí jen zákony literatury," dodává spisovatel, jehož jedna esej pojednává o vztahu mezi diktaturou a psaním.
Podle Kadareho nemohou represe sloužit jako výmluva. "V temných dobách v literatuře často vznikala úžasná díla. Čím tvrdší je život pod nějakým režimem nebo společenským řádem, tím více se lidé o literaturu zajímají," míní.
Ismail Kadare se rychle obrátil zády k socialistickému realismu, s nímž se seznámil na Literárním institutu A. M. Gorkého v Moskvě. "Moji literaturu zachránil západní, evropský duch," říká muž, který roku 2005 dostal první Mezinárodní Man Bookerovu cenu.
Kadare je také rád, když je jeho jméno citováno mezi možnými adepty na udělení Nobelovy ceny za literaturu. "Nejsem skromný, v zásadě jsem proti skromnosti. Za totalitního režimu byla skromnost výzvou k podřízenosti. Spisovatel nesmí sklánět hlavu," říká.
Spisovatel drží hlavu zpříma a hájí literaturu tváří v tvář diktatuře, dodává tento přítel Milana Kundery, dalšího významného spisovatele z komunistického bloku, který se rovněž uchýlil do Paříže. "Když umění přežije, je to jeho triumf. Umění nikdy netriumfuje se skloněnou hlavou," prohlašuje Ismail Kadare.
Z jeho díla Odeon v českém překladu vydal romány Generál mrtvé armády a Krvavý duben. Další prózu Palác snů publikovalo nakladatelství Havran, novelu Kdo přivezl Doruntinu? pak na trh poslal Dybbuk.
