Těm lidem se často stane, že po nich nikdo žádnou práci ani nechce. Jejich vedoucí bývají podrazáci nebo psychopati. Hrdinové tak prodávají svůj čas, místo aby dělali něco užitečného. Smysl práce jim za počítači uniká, kromě toho, že si vydělají na složenky.

Nejen proto Igor Malijevský pojmenoval firmu, v níž se kniha odehrává, Složenkárna. Název má samozřejmě dvojí význam. Jednak doslovný, protože popisovaná společnost technicko-administrativním způsobem skutečně zabezpečuje výrobu poštovních poukázek. Zároveň je však, v přeneseném smyslu, práce dělaná jen kvůli složenkám synonymem otročiny: činností, k níž člověk nemá vztah a vykonává ji jen proto, aby mohl platit složenky za životní výdaje.

Ty dovedou člověka přivést k rozumu, pokud by mu nenáročná práce v teple a v suchu připadala málo tvůrčí či beze smyslu. Pokud by snad z fanfarónství hledal činnost, která ho naplňuje.

Malijevský ale nenapsal satiru korporátní struktury, v níž lidé trpí odcizenou prací. Spíš jde o portrét symbiózy privátních zájmů jednotlivce s ekonomickou a byrokratickou mocí. Jednotlivec na funkci nižšího středního personálu, plankton v korporátním moři, ve střetu s mřenkami i žraloky nutně prohrává, zkorumpovaný pohodlím a zdánlivými jistotami.

Jenže Malijevský svůj text staví na důstojnosti outsiderů, kteří se nenechají opít rohlíkem manažerského bušení do hrudi a mocenského očurávání teritorií. Pod povrchem sanitizovaného světa excelových tabulek, meetingů a briefingů se skrývá autentický život kolektivu, včetně historek a jazyka, v němž "facility manager" je ještě stále uklízečkou a teambuilding nebo sportování znamená objednávku kořalek.

Klam korporátního newspeaku staví autor před čtenářovýma očima už na obalu knihy, v názvu románu. Pojmenoval jej Otevřený prostor, což je doslovný překlad zažitého termínu "open space" pro společné pracovní prostory. Jde přitom o kontrast významů; zatímco otevřený prostor znamená svobodu utvořit sám sebe, "open space" naopak žádá přijmout stanovenou roli v hierarchii.

Patrně nikdo kromě Malijevského v české literatuře posledních let neukázal svět nižších pater "bílých límečků" nejen coby prostředí, ale jako samostatné téma. Faustovský deal: výměnu existenciální nejistoty za trochu pohodlí a pravidelný plat.

Obal románu Otevřený prostor. | Foto: Argo

Text čtenáři napovídá, že jde o možná stylizovanou, přesto autorovu osobní zkušenost. Právě její domýšlení je cenným portrétem běžnosti. "Jestli si někdo myslí, že složenkářem se člověk stává, aby zbohatl, tak je úplně vedle," upřesňuje Malijevský. "Složenkářem se člověk stává, aby byl složenkářem. Přesně na to taky ve Složenkárně vydělává. Na byt, na hadry, na něco, čím by do té práce dojel, na krátkou dovolenou, aby si měl s kolegy o čem povídat, a na spoustu složenek, které mu okamžitě začnou chodit."

Kdyby česká společnost brala literaturu dostatečně vážně, Malijevský, ač to při psaní pravděpodobně nezamýšlel, by svým románem mohl promluvit do debaty o budoucnosti českého vzdělávání.

Z portrétu ztracenců předstírajících práci v korporátu jako žádaná kompetence vychází co nejširší obecný rozhled a přesně zaměřená, chcete-li úzká, pracovní specializace.