Rozhovor - Nedostává ceny, ani se o něm nemluví v televizi. Přesto je Igor Malijevský jedním z nejvýraznějších talentů české literární scény. A navíc je také velmi schopný fotograf, působí v kapele Hlinomazův apetit a každý měsíc uvádí s Jaroslavem Rudišem literární pořad EKG.
Není tedy divu, že nechrlí metry knih ročně. Po deseti letech se ale nyní čtenáři bohatě dočkali - nedávno vyšla jeho básnická sbírka Druhý den po konci světa, recesistická Hladová kuchařka a chystají se nové povídky.
"Své texty nekonstruuju, ani si je nevymýšlím. Někdy je samozřejmě nutné vystavět oslí můstek, něco vypustit nebo doříct, ale většina textů je zápis reality, jen doufám, že ne úplně povrchní," říká Igor Malijevský.
Aktuálně.cz: Kdy jste vlastně začal psát?
Igor Malijevský: Psát básně jsem začal asi až kolem třiadvaceti let. Do té doby jsem si myslel, že svět pochopím skrze rovnice. Vystudoval jsem matematické gymnázium, které mě zachránilo, protože jsem měl na základní škole dvojku z chování, takže by mě nebýt talentových zkoušek nikam nevzali. A pak jsem šel na Matfyz, kde jsem studoval teoretickou fyziku. V té době vůbec nedávalo smysl hlásit se na humanitní obory, ty byly za komunismu tak zideologizované, že pro mě nepřipadaly v úvahu. I když mě fyzika bavila, poslední ročníky už jsem dodělával jen pevnou vůlí. Tenhle obor totiž vyžaduje plné nasazení a já jsem věděl, že to mu věnovat nemůžu, protože jsou i další věci, které mě zajímají.
A.cz: Po tolika letech matematiky a fyziky jste začal psát poezii? Jak k něčemu takovému dojde?
Prostě se to stane. Dokonce si myslím, že je to určitá genetická danost. V jedné pražské kavárně sedával krásný člověk, jakýsi pan Ládík. A pan Ládík byl dement; měl sníženou inteligenci asi na úroveň desetiletého dítěte. Nevím, co s ním je dnes, ale tenkrát se zabýval tím, že obcházel vernisáže a dětským písmem s hrubkami o nich psal referáty. Byl to zkrátka genetický intelektuál, který jenom neměl intelekt.
Pamatuju si, že mě už asi v pěti letech bavilo nosit pod paží obrovské desky na výkresy. A první báseň jsem zplodil o rok později, když jsem se naučil psát. Nějak to ve mně bylo. Akorát že ještě ve dvaceti to stálo za houby. Až později mi konečně připadalo, že moje texty dávají trošku smysl, tak jsem se psaní začal věnovat víc. Přestěhoval jsem se tehdy z Prahy na vesnici Vyžlovka, kde už jsem pak intenzivně tvořil.
A.cz: Vyžlovka je poměrně slavná vesnice...
Je to kousek od Jevan, takže hned vedle byl Karel Gott. Ale v pětadevadesátém roce to mělo ještě docela pěknou atmosféru. Bydleli tam sice komunističtí zbohatlíci, pořád tam ovšem žila i spousta starousedlíků, kteří tvořili tu pravou vesnici, co v zimě smrděla uhlím, a kde se potkávali pejskaři. Bydlel jsem tehdy v domku bez tekoucí vody, jen s pumpou, kterou jsem si navíc musel opravit. Paní majitelka mi dům bláhově svěřila, abych se o něj postaral. To se možná trochu spletla.
I když pumpu jsem nakonec opravil. Ale jen díky jednomu hodnému dědouškovi, který bydlel o dva domy dál. Už moc nemohl na nohy, tak jsem mu občas vyvenčil jezevčíka. Jako pražskému intelektuálovi, který sice znal Maxwellovy rovnice, ale nevěděl, kudy jezdí popeláři, mi za to dával rady, jak na vesnici přežít. Ve svých téměř osmdesáti letech mi pomohl i s tou pumpou. Trávili jsme u něj na zahradě poetické večery, sledovali jsme, jak po soumraku rozkvétá pupalka. Jednou jsem majitelce domku, v němž jsem přebýval, popisoval spolupráci s tímhle hodným dědouškem a ona mi s údivem sdělila, že to byl komunista s velmi špatnou pověstí, ruku by mu prý nepodala. Tehdy jsem pochopil, jak netriviální tyhle věci jsou.
A.cz: A mluvil jste s ním pak o tom?
Na to jsem neměl žádné právo, byla to zprostředkovaná informace. Dál jsem venčil jeho psa, on mi dál ukazoval pupalku...
A.cz: ...a mezi tím jste psal. Ale vždycky jen kratší formy, román nikdy, nebo se pletu?
To souvisí s metodou mojí tvorby. Své texty nekonstruuju, ani si je nevymýšlím. Někdy je samozřejmě nutné vystavět oslí můstek, něco vypustit nebo doříct, ale většina textů je zápis reality, jen doufám, že ne úplně povrchní.
Napsat tímhle způsobem román by bylo poměrně komplikované, pokud bych nechtěl psát vlastní životopis, což tedy nechci. K poetickému realismu, dá-li se to tak nazvat, se spíš hodí básně či povídky. Zkrátka nejsem člověk, který vymýšlí příběhy, jsem člověk, který se dívá. Žiju, sleduju svět kolem sebe a po celou dobu se to všechno sráží v různých tvarech - vznikají básně, povídky, fotky... Plní se tak vlastně různé nádrže. Když jsem tedy před deseti lety vydal sbírku poezie a krátce na to povídky, pak přišly výstavy v USA a měl jsem všechny nádrže zase prázdné.
A.cz: A už se zase naplnily - chystá se další povídková kniha, vyšla sbírka básní nebo třeba Hladová kuchařka, což je tak trochu zvláštnost. Jak vlastně vznikla?
To je celé anekdota, která se nakonec realizovala. Po vydání knihy povídek jsem byl v tak těžké ekonomické krizi, že už jsem ani nemohl chodit s kamarády na pivo.
Dělal jsem tehdy rozhovor s Radimem Kopáčem, který mi na závěr položil standardní otázku, co chystám dál. Tak jsem mu z řekl, že pracuji na knize Vaříme za poslední korunu. Takový soukromý vtip. Špatné období nicméně trvalo pět let, takže jsem skutečně pár receptů vymyslel. Kohosi nakonec napadlo, že by se to opravdu dalo vydat a já podepsal smlouvu s nakladatelem. Paradoxně mi pak řekli, že na vydání nestačí peníze, protože je krize. Tuhle absurditu jsem někde vyprávěl jako dobrý vtip a po nějaké době přišel Zdenko Pavelka, který se rozhodl dotáhnout to do konce. Nejsem si jistý, že tím zbohatnu, jak jsem původně plánoval, ale v žebříčcích knížka předběhla kuchařku Simony Stašové a dokonce řadu titulů Zdeňka Pohlreicha, což mě naplňuje pocitem dobře vykonané práce.
A.cz: Takže ji někteří berou naprosto vážně. Nepřekvapuje vás to?
To je v pořádku, kdo nechce literaturu, získá večeři. Recepty jsou naprosto reálné, všechny pokrmy jsem opravdu jedl a všechny se taky opravdu vejdou do deseti korun. Jak už jsem řekl, skutečně si nevymýšlím, nýbrž píšu fakta.
Lidi jsou dneska schopní brát vážně úplně cokoliv. Na jednu stranu je tahle důvěřivost až dojemná, na druhou z ní ale jde i trochu strach.
Ale pravda je, že lidi jsou dneska schopní brát vážně úplně cokoliv. Měl jsem například v Rozhlase v pořadu Čajovna fiktivní slečnu Jarku, která třeba radila, že je nejlepší pečovat o děti v gumových rukavicích, aby omylem nedošlo k jejich pohlavnímu zneužití. I tohle tenkrát lidi brali vážně a do redakce mi chodily stohy - naštěstí tedy negativních - reakcí. Na jednu stranu je tahle důvěřivost až dojemná, na druhou z ní ale jde i trochu strach.
A.cz: S recesí a humorem hodně pracujete taky v EKG, které pravidelně uvádíte s Jaroslavem Rudišem. Daří se vám to i po tolika letech?
Řekli jsme si, že až to začneme jen tak sekat, tak s tím sekneme. Na druhou stranu už se mnoha úctyhodným lidem před námi stalo, že úbytek mozkové hmoty byl rychlejší než zjištění, že už to sekají. Ale protože komunikace s diváky je při EKG poměrně přímá, věřím, že bychom se rychle dozvěděli, kdyby to nefungovalo.
Ne v každém večeru dojde ke katarzi, k zázraku v reálném čase, ale pořád se to ještě stává. A když se to nestane, je to prostě hezký večer s dobrými hosty, což se taky počítá. Domnívám se, že EKG je prostor, který by české literární scéně chyběl. Už proto, že se pokoušíme prezentovat i autory, kteří zatím nejsou všeobecně známí. Hned zkraje u nás četli Marek Šindelka, Ondřej Buddeus a z mladších třeba Marek Chalupa. V poslední době jsme uvedli také výtvarníka Petra Válka, což je takový současný mladý Josef Váchal - žije ve vesničce na Šumpersku, maluje obraz za den, zároveň dělá podivnou, ale skvělou konceptuální hudbu a žije čistě uměním.
A.cz: Ani vy se nevěnujete jen literatuře, ale i fotografii. Kdy jste začal s ní?
Vlastně jsem nikdy nechtěl být fotograf. Vždycky jsem se divil, když si kamarádi na hory brali foťák, aby si vyfotili, že tam byli. Pro mě je mnohem podstatnější si zalyžovat. Až když jsem začal psát poezii, tak jsem našel fotografii jako druhý jazyk, jako nástroj, jak psát básně. Jsou chvíle, kdy je vyjádření obrazem přímočařejší a případnější než slova. Krátce po tomhle zjištění, někdy zkraje roku 1998, jsem odjel do Berlína, kde jsem nějakou dobu přebýval v ateliéru uměleckého fotografa Reinharda Gorna, který mi z kamarádství poskytl jakýsi soukromý grant: chleba, šunka, čaj, film, vývojka, ustalovač a matrace na zemi v ateliéru. Tam jsem měl čas se něco naučit a promyslet si, co budu dělat dál.
A.cz: I když se ale doba změnila, pořád fotíte na film. V čem je pro vás lepší než digitál?
Člověk dneska na počítači dělá úplně všechno, tak tímhle způsobem nechci dělat i umění. A navíc mám rád ty chvíle, kdy si rozsvítím v komoře červené světlo, zklidním se a vyvolávám. A když vidím, jak fotky vznikají, je to silný - někdy až erotizující - zážitek, moment stvoření. Je to taková krásná intimní chvilka. Nebýt toho, že už z toho mám astma. To jsem ale vyřešil - dál pracuju ve fotokomoře, jen jsem přestal kouřit.
Až budou archeologové zkoumat jedenadvacáté století, vykopou dvě jámy - v jedné najdou nuly, v druhé jedničky. Možná se ale zachová i pár analogových fotek, snad budou jedna či dvě moje.
A pak je tu taky ta ryze technická stránka věci. Dnes vznikají velmi kvalitní digitální obrazové záznamy, ale archivují se na filmu, protože to je materiál, který vydrží. Až budou archeologové zkoumat jedenadvacáté století, vykopou dvě jámy - v jedné najdou nuly, v druhé jedničky. Možná se ale zachová pár analogových fotek, snad budou jedna či dvě moje a třeba z nich zrekonstruují vesnický život ve střední Evropě, anebo něco úplně jiného.
A.cz: Pořádáte dokonce i kurzy focení...
Protože si myslím, že by mělo být součástí každé tvorby předat svoje zkušenosti dál. Když se někdo ozve a přijede za mnou do Čelechovického ateliéru na víkend, tak mu během pátečního večera dodám znalosti, které mu chybí, a v sobotu se společně touláme po zajímavých místech a fotíme. Nakonec si každý odveze vlastní uměleckou fotku na velkém formátu.
A.cz: Proč tedy neděláte i kurzy psaní?
Těším se, až mě někam pozvou. Už to mám promyšlené - přijdu do třídy s nezbytným zpožděním, rozdám všem sešity a poprosím o křídu, nebo spíš o první slide, kde bude jediná věta: „Musíte sami!“ Pak odejdu a už mě tam neuvidí.
Igor Malijevský
Narodil se v roce 1970, vystudoval teoretickou fyziku na MFF UK a absolvoval několik ročníků filosofie na FF UK. Od roku 1995 se věnuje literatuře a umělecké fotografii. Je členem Svazmapu a hudební skupiny Hlinomazův apetit. Žije na Návsi Družby v Čelechovicích.
Knihy:
Bělomorka, Protis 2003, básně
Družba, Protis 2005, povídky
The Signs, 2006, autorská publikace o 100 výtiscích s anglickým textem
Druhý den po konci světa, nakladatelství Milan Hodek 2013, poezie
Zastupující galerie:
PDNB Dallas, USA
Doma Gallery, Charlotte NC, USA
Henry Gregg Gallery, New York, USA
Když se chce někdo naučit psát něco jiného než scénáře k televizním seriálům, ať jde radši do hospody a poslouchá tam lidi. Ať něco zažije, a pak o tom prostě napíše. Psaní je vedlejší lidská aktivita, která zaznamenává život. U fotky je to něco trochu jiného, tam je zapotřebí také jistého řemesla a to se učit dá.
Umění ale naučit nejde a literatura je v podstatě čisté umění. Čím víc toho někomu o psaní řeknete, tím víc ho znásilňujete. Doporučit se tu dá jedině dálkové studium - četba. Školy a některé umělecké instituce dnes navíc z velké částí ovládli lidé, kteří sami talent nemají. A to je obrovský problém, protože právě oni pomalu přepisují pojem umění tak, jak se jim to hodí. Je to podobné, jako kdyby se do pozic na vysokých školách technického typu postupně dostali okultisté, pozitivní věda by tím zmizela, protože by stačilo mít v učebnách magické čtyřstěny a vědění by se do studentů samo emanovalo. Jenže nad pozitivními vědami je mnohem snazší kontrola - když raketoplán postaví okultisti, tak pravděpodobně spadne. Ale když pitomci něco zanesou do galerie, tak to tam prostě bude stát.
A.cz: Je tady ale i přesto dost nadaných umělců?
Na to, jak jsme malý národ, tu máme celou řadu opravdu kvalitních autorů, v literatuře i umělecké fotografii. Problém je, že současná tvorba není příliš hierarchizovaná, nevěřte žádnému "best of". Kvalitu je dnes třeba více než jindy aktivně hledat, nespoléhat se v tomto směru na instituce ani na trh. To úsilí ale není marné a výsledek za to stojí.
