Recenze - John na konci umře… Vzhledem k tomu, že John je jedna ze dvou hlavních postav recenzované knihy, byl by tohle spoiler, za který bych zasloužil být uvržen do klatby. Ale jsem v tom nevinně. Nářky směrujte na autora Davida Wonga, který právě tak - John na konci umře - pojmenoval před šesti lety svou prvotinu a tím provalil pointu hned na obálce.
Ne že by o ni zase tolik šlo. John umře nejen na konci, on umře párkrát i v průběhu děje, a vzhledem k tomu, že román se už dočkal pokračování, lze se domnívat, že ani jeho smrt na konci nebyla poslední. David Wong už je takový, poťouchlík k pohledání. To s Johnovou smrtí není jediná kulišárna, které se na čtenářích dopouští. Celou knihu prošpikoval prazvláštními zvraty a špílci, které by normální horor položily na lopatky. Jenže tohle není normální horor. Tohle je humoristický horor.
Wong, který se doopravdy jmenuje Jason Pargin a ze svého literárního alter ega udělal i hlavní postavu své knihy, snad ani jinak než humorně nemohl. Vždyť dlouho předtím, než se pustil do „velkého" psaní, řídil švandózní webovou stránku Cracked, která si našla poměrně hodně příznivců pro svůj ulítlý, cáklý, excentrický humor.
Je logické, že když začal po kusech věšet na web svůj románový pokus, veřejnost v něm hledala především zase švandu. Nacházela ji tam, ještě nehotový román se stával dílčím kultem a Wong přisypával absurditu za absurditou, až mu to nabylo na víc než pět set stran.
Tehdy se ze dvou stran přihnali dva nevirtuální zájemci, kamenný nakladatel a hollywoodský producent a režisér Don Coscarelli, z nichž jeden román vydal a druhý podle něj natočil béčkový film. O malou žánrovou senzaci bylo postaráno.
S horory nebývá legrace
Humoristický horor… Má se čtenář strachy smát? Nebo smíchy bát? Jde to vůbec dohromady?
Wong tyhle dva prvky slepil, pravda. Recenzenti se rozplývají nad lovecraftovskou imaginací a berou si do úst Stephena Kinga, takovou atmosféru hrůzy prý Wong dovede navodit, z druhé strany zase čteme srovnání kupříkladu s Douglasem Adamsem. Může ale takový amalgám skutečně fungovat? Lze se uchechtat hrůzou? U zmíněných hororových velikánů ani u dalších nezmíněných takové pomyšlení nepřichází v úvahu. Jejich síla je v tom, že strašení berou vážně a zodpovědně. Však to není žádná sranda, napsat účinný horor.
To jistě zjistil i Wong. Snaží se, o tom žádná. Pomáhá mu v tom bujná fantazie, obdivuhodná obrazotvornost a nakonec i vtip, pokud se nepřeváží do vyloženého humoru, o čemž přijde řeč za chvíli.
Na pěti stech stranách ale záhy zjistíme i jeho limity: nedokáže navodit děs, který by šel pod kůži a tam mrazil a šimral. Jeho hlavní rekvizitou je popisnost nejrůznějších hnusů, ať z našeho světa masa a krve, nebo ze světa paralelního, odkud se k nám derou zlé síly v podobě roztodivných potvor a s úmyslem náš svět ovládnout (odtud především srovnávání s Lovecraftem, který ale psal své básnivé vize s vážnou tváří a snad i se strachem, že by mohly být reálné).
Wong si nejvíc libuje v popisné krvavosti (angloamerické žánry mají pro tento druh hrůzy vševysvětlující termín „gore", který jen náhodou nesouvisí s bývalým americkým viceprezidentem stejného jména): krev stříká ve fontánách, čvachtá pod nohama, trhá se maso, vydloubávají se oči, kutálejí se hlavy, rozprskávají se mozky, taky se často čvachtá ve výkalech. Dost se i zvrací.
Vize některých hrůz z jiného světa nebo případných proměn našich současníků v ně jsou sice obrazné, ale nakonec i ty skončí u krvavého čvachtání a pozvracených tenisek. To už asi má být ta legrace. Tak se u ní na chvíli pozastavme.
Vtipné dialogy a pšoukající psi
Hned na začátek si dovolím kategorický soud: humoristická stránka v knize převažuje natolik, že by z žánrového označení měla zmizet nálepka horor. Zůstává tedy humor. Wong má cit pro vtipné dialogy. Daří se mu vypointovat některé situace. Občas zajiskří mile absurdní nápad.
Bohužel ale jeho dva hrdinové jsou křupánci něco málo nad dvacet, stěží dostudovaní středoškoláci, spíše ťulpasové, břídilové zaměstnaní - kde jinde - ve videopůjčovně. Taková je zřejmě i cílová skupina jeho knihy. Humor románu je tedy od samého počátku naladěný na jejich tóninu.
To je generace a sociální sorta Prciček a prafutrálu všech obdobných filmů parafrázovaného v titulku, sorta, která bouří smíchy, když se někdo upšoukne - a tady pšoukají i psi, to je obzvláštní prča -, pro kterou je balení holek větší problém než válka v Iráku a která si povídá víc o tom, co má v kalhotách, než o tom, co nosí v hlavě.
Však také o penisech hlavních aktérů se toho čtenář dozví víc a dřív, než mu začne aspoň trochu svítat, co se to vlastně v tom podivném malém městě děje. I to budiž drobným důkazem, že Wong primárně nechtěl psát horor, ale řachandu pro zastydlé puberťáky.
Pokud - a to je slibná, leč hodně chabá hypotéza - to všechno není jen jeden velký THC trip. Jedno dvě vodítka by takovému výkladu nahrávala, ale jsou tak vágní - a byla by v tom případě i tak nezvládnutá zpracováním -, že je lze vyloučit.
Zůstává nevyvážený slepenec, který se s postupujícími stránkami čte se stále menším zaujetím. Vlastně ho ani není třeba dočítat. Víme, že John na konci umře. Horší je, že je nám to snad i jedno.
David Wong: John na konci umře. Překlad: Jan Sládek. Jota, 2013. 532 stran.
