Od úmrtí Jaroslava Haška toto úterý uplyne 100 let. Jeho slavný román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války slavil sté výročí loni.
Haškova próza v dobovém kontextu představovala specifickou, nestandardní a provokativní reakci na šokující zážitek z první světové války. Stálou oblibu Švejka literární vědec přisuzuje také tomu, že protagonista personifikuje autorův výsměch světu, jenž se zbláznil. "Když je třeba, chová se a myslí jako absolutní blb, jindy ale zase jako geniální intrikán, vždy podle toho, jak se to při vyprávění té které historky či situace právě hodí. A co víc: je prostým hlupákem i moudrým ironikem zároveň a neoddělitelně. Záleží jen na čtenáři, jak bude jeho postoje, řeči a kecy číst a interpretovat," shrnuje Janoušek.
Právě v této kombinaci jízlivého gesta a jeho hodnotové i interpretační mnohoznačnosti spatřuje literární historik důvod, proč se postava oddělila od Haškovy knihy a stala se znakem, symbolem a výzvou. Už století vyvolává diskuse, jaký ten Švejk vlastně je a není. Zdá se, že toto autorské gesto je schopno oslovovat rovněž příslušníky jiných národů a kultur, míní historik.
Podle něj je zjevné, že Švejk vyrostl z "naší malé české" historické zkušenosti a mentality. "Podobně jako o pár desítek let později Jára Cimrman, který mu není až tak vzdálen," soudí.
Švejk je také pevnou součástí české kultury. "A to i přesto, že - jak jsem si již mnohokrát ověřil na studentech - patří mezi ty literární postavy, o nichž si každý myslí, že je dobře zná, aniž by si příslušnou prózu přečetl," zdůrazňuje Janoušek, šestašedesátiletý vedoucí oddělení literatury 20. století a literatury současné z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky.
Důsledkem neznalosti Haškova textu i kontextu, v němž vznikl, je to, že mnozí Švejka akceptují jako nevývratnou hodnotu, zatímco jiní jej berou jako kýč. Výraz "švejkování" vyjadřuje současně schopnost, která je největší českou pýchou, i to, za co by se Češi měli hluboce stydět.
"Ale je Švejk výrazem naší obdivuhodné a následováníhodné schopnosti moudře se vysmát všem blbostem světa, anebo vyrostl z čecháčkovství, z malosti, která se vždy ochotně všemu pragmaticky přizpůsobí a ještě to nějak vtipně okecá?" ptá se historik.
Podle něj Švejk ztělesňuje obojí. Každý by si ale měl uvědomit, že mohou nastat jak situace, ve kterých je moudré být Švejkem, tak situace, kdy by se mělo švejkování nechat stranou a opravdu bojovat.
Zda může dnes čtenář Švejka vnímat jinak či nově v kontextu války na Ukrajině, není podle Pavla Janouška zřejmé. "Švejk je o člověku, který neví, proč a za co by měl bojovat. To je zcela jiný myšlenkový svět než pozice vojáka, který brání svou zemi vůči agresorovi, anebo útočí na jinou zem v bludu, že si ji musí přisvojit. Docela bych si ovšem přál, aby si na ruské straně fronty hodně vojáků vzalo ze Švejka příklad," uvedl.
Přesto je přesvědčen, že Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války dodnes stojí za přečtení, byť se to třeba mnohým jeví jako zbytečnost. Kromě úryvků z knihy, ilustrací a filmových ukázek bývá dnes občas citována Švejkova reakce na bombardování: "Co blázníte, dyť jsou tady lidi!", připomíná literární historik. "A vůbec nevadí, že tuto větu nevymyslel Hašek, ale E. F. Burian, když hledal způsob, jak uzavřít svou dramatizaci nedokončeného románu," dodává Pavel Janoušek.
