Šestačtyřicetiletá Hana Lundiaková je jedním z mála enfants terribles české literatury. Kromě psaní maluje obrazy a hlavně se věnuje hudbě - pod uměleckým jménem Stinka zveřejnila tři vesměs pozoruhodná alba. Její romány či povídky bývají neposedné tématy, způsobem vyprávění i kvalitou.
Místo aby opakovala osvědčené postupy, neustále zkouší něco nového. Po próze Hyena z roku 2021, což byla studie neobyčejného grázla skrytého za maskou slušného člověka, jí nyní nakladatelství Odeon vydalo knihu povídek Planetky.
Nejsou to jen sebrané příběhy, které by nestačily na román. Pohromadě drží hned několika způsoby: noví protagonisté vstupují do prostorů, jež nám už představili ti předchozí - jako by se všichni sestěhovávali do předem stanovených míst. Na jednom takovém se znovu v různých podobách vynořuje postava malíře ztrácejícího zrak. Hrdinové se pohybují na tenké hranici mezi obyčejností a podivuhodností. A většina příběhů funguje jako podobenství - otevírají širší či hlubší téma, mají přesah.
Ocitáme se ve světě špinavých nádražních hospod či kravínů, kde se u vrat válí mrtvoly uhynulých telat. Je to prostředí plné nepořádku a smradu, který nejde vyprat. I osudy jeho obyvatel bývají všelijak provizorně zalátány a sdrátovány. Žádné intelektuálské problémy a ideály, ale upachtěný život. Tu spolupracovník v tiskárně strčí hlavu do řezačky, tam zas je doma nevyléčitelně nemocné dítě.
Také v těchto ponurých kulisách ale postavy nacházejí určitou, často překvapivě silnou lidskost. I tady existuje ochota pomoct druhému. Ať už jde o lidi v korporátu a dosahu všeho, co mohou potřebovat, tedy Prahu, anebo Broumovsko - autorčin rodný kraj, ale zároveň i lokalitu beznaděje, nepřekonatelné vyloučenosti a deprivace.
Dobrácký vypravěč povídky nazvané Holota tam žije s nadějí, že se mu Mařena, která prchla do hlavního města, jednoho dne vrátí. Jeho život, po léta zaplňovaný jen vyčerpávající prací v kamenolomu, by pak konečně dostal smysl. Onen dobrák má sice chytrý mobil, přesto svému nadřízenému věří i toto: "Prosímtě, víš, kolik je v Praze obyvatel? 13 milionů, Karle, 13 milionů!"
Lundiakové podivíni nemají onu kýčovitou perličku na dně či v širé duši, kterou stačí vyprávěním vynést na povrch. Pokud projeví lidskost, třeba péčí o druhé či pomocí těm, kdo jsou na tom ještě hůř, negarantuje to automaticky zlepšení jejich údělu. Dál zůstávají beznadějnými losery. Svět neodměňuje dobro dobrem hned a automaticky. V té lidskosti je ale naděje, vynikající o to víc, oč temnější pozadí mají kulisy příběhu.
Hana Lundiaková umí pozoruhodně postihnout atmosféru především vyloučených lokalit. Takhle dnešní Sudety pojmenovává jeden z vypravěčů: "Ztišené pomluvy, stěžování si, raz dva soudy, nadávání, klevetění, pochechtávání, mluva závisti a frustrace."
Praha se oproti tomu jeví zcela odlišně. Jako by si ty dvě destinace navzájem nemohly porozumět, protože problémy jedné působí oproti druhé směšně - a naopak. Zatímco obtíže spojené s životem v metropoli mohou vypadat uměle nafukované, srdce temnoty nesporně leží v beznadějně vyloučeném českém venkově. Konečně se snad zříkáme obrozenského kýče o idyle na starých bělidlech.
Část povídek z Planetek už vyšla časopisecky či ve formátu audionahrávek, tři Lundiaková do nové sbírky přenesla z prvotiny Vrhnout, vydané před 14 lety. Teprve v takto uspořádaném celku ale přesahují sebe sama a vytvářejí soudržný, sugestivní ucelený obraz. Světa špinavého, chudého, ponižovaného, ale pořád udržujícího humánní rozměr tam, kde jde do tuhého.
Z toho celku spousta silných okamžiků vystupuje a chuť doznívá ještě dlouho po dočtení. Třeba socha Krista na rozcestí, kterou lamač kamene oblékne do vaťáku poté, co se rozhodne vydat za svou milovanou Mařenou do Prahy, i když dosud byl nejdál v Krnově.
Kniha
Hana Lundiaková: Planetky
Nakladatelství Odeon 2024, 144 stran, 299 korun.
