Poslední aristokratka Marie Kostková má opět potíže. Na jediný den vytáhla paty z rodového zámku Kostka, a když se vrátila, už tam zasahují policie, hasiči i doktor.
Čtvrté pokračování bestsellerové série humoristy Evžena Bočka bude nejspíš tím nejprodávanějším z dnešní nabídky Velkého knižního čtvrtka. Známý kolorit rozpadajícího se zámku, který v restituci získala česko-americká rodina a teď se ho spolu se zděděným personálem snaží uživit turistickým ruchem, rozšiřuje o nové postavy. Na historickou památku chystají nájezd dvě party zločinců. První dvojice, "vystajlovaná" gamblerka a neduživý vykradač aut, chce vyplenit zámeckou hrobku. Druzí jsou počestní učitelé, které zlákala příležitost k loupeži, na niž by se při ignorantství zámeckého osazenstva nemuselo nikdy přijít: na zámku visí nepoznaný obraz od Rembrandta. Domácí plátnu přezdívají Bordel v kuchyni, aniž by tušili, jaký poklad ve sbírce mají.
Obě zlodějské party si akci naplánují na poslední prázdninový den. Dle plánu jim dav návštěvníků má krýt záda. Den předtím však zemře princezna Diana a na Kostce je z piety zrušen veškerý program. Včetně prohlídek. Zločinci tedy musejí zaimprovizovat - a že to skončí úplným fiaskem, je jasné od prvních stránek retrospektivně vyprávěného děje.
Zasvěcení čtenáři, kterých je dle prodeje předchozích dílů přes sto tisíc, jistě ocení, že autor příběh obohatil o nové postavy, podobně bizarní, jako jsou již známí šlechtici a zámecký personál.
Autora díla Evžena Bočka však nejen čte laická veřejnost, také se mu dostává chvály od odborníků. Například literární kritik Pavel Mandys po třetím pokračování napsal, že Boček není jen píšícím kastelánem - od roku 1992 pracuje na zámku Milotice -, ale skutečným spisovatelem. Letošní pokračování Aristokratky to potvrzuje. Boček "už dokáže napsat nejen sled tragikomických historek se sarkastickým komentářem vypravěčky, ale komponovaný román," říká Mandys, podle nějž se novinka od předešlých děl liší hlavně tím, že vypráví jeden ucelený příběh. Je to tedy o poznání jiná próza, byť se odehrává ve stejném prostředí.
"Jeho humor je možná trochu přímočařejší, odvozenější a prvoplánovější, ale vyvažuje to právě podařeným uceleným příběhem," pokračuje kritik a srovnává Bočka s dalšími podobně píšícími literáty. "Bez nějakých větších ambicí, jaké měli nebo mají jiní literáti píšící také humoristické prózy, namátkou Michal Viewegh, Petr Šabach nebo Irena Dousková, se pustil do žánru, který má u nás trvalou oblibu, ale jen málo skutečně povedených současných děl. Ta Bočkova k nim určitě patří, v rámci humoristického žánru jsou českou špičkou," míní Mandys.
Z českých klasiků humoristické literatury má Bočkův nový román nazvaný Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka prý nejblíž k Miloslavu Švandrlíkovi, "pro onen přímočarý vtip a gagy, hyperbolizované hlupáky a zmatkaře v hlavních rolích a prolínání situačního i slovního humoru, který ve čtenářích skutečně vyvolává záchvaty smíchu", míní kritik Mandys.
O jiném podobně čistokrevném a dosud neobjeveném humoristovi v české literatuře prý neví. "Zajímavé nápady a styl mívá Ondřej Horák, ale toho za autora vyloženě humoristických próz považovat asi nemůžeme. Podobně brněnský Jiří Šimáček se za humoristu označit nedá, ale určitě za neobjeveného autora, který s humoristickými prvky umí zajímavě pracovat," uzavírá Pavel Mandys malý průzkum české humoristické literatury.
Dvaapadesátliletý Evžen Boček debutoval v roce 2000 Deníkem kastelána, jejž vydal pod pseudonymem Jan Bittner. První z knih o fiktivním zámku Kostka vyšla o dvanáct let později pod názvem Poslední aristokratka - a zpočátku nevzbudila větší pozornost. Teprve druhý díl, Aristokratka ve varu, za nějž Boček získal Cenu Miloslava Švandrlíka, upoutal zájem. Zpětně se pak i první díl stal bestsellerem.
Po třetím svazku Aristokratka na koni se už spisovatel musel smířit s trvalou popularitou, která se projevuje rovněž zvýšenou zvědavostí návštěvníků na "jeho" zámku v Miloticích. Lidé se prý často ptají na podobnosti kastelánské praxe a literárních reálií, nebo nosí knihy k podpisu. "Upletl jsem si na sebe bič," prohlásil spisovatel předloni v rozhovoru pro portál Kosmas.
Zvědaví čtenáři se ale nic ohromujícího nedozvědí. Milotice nejsou Kostka, není tu hrobka, katakomby ani svatební ložnice Heleny Vondráčkové. "Ta se sem přijela po svatbě jen vyfotit," říká Boček, který umí sugestivně fabulovat. Nachytala se i současná první dáma, která kromě knížek k podpisu přivezla velké kosti, protože si myslela, že na milotickém zámku opravdu chovají dogy.
Psaní však pro Evžena Bočka není nějakým ventilem, způsobem, jak se vypořádává s pracovním stresem. "Dostávám se do jiného světa, ne že bych si ulevoval," říká autor, který si umí představit, že by jeho postavy vyzněly také v jiném prostředí - například v hotelu.
Evžen Boček: Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka
Nakladatelství Druhé město 2018, 176 stran, 259 korun
Když se však návštěvníci stále ptají, jestli píše o svých zkušenostech, odpovídá, že protivný kastelán, jenž návštěvníkům říká "mufloni" a schovává se před nimi v katakombách, je opravdu fikce. "Jestliže se někomu začínám podobat, tak je to lakomý hrabě Kostka - akorát zatím nevybírám poplatky za autogram a návštěvníkům neříkám, aby si toaletní papír nosili z domu," dodává Boček.
Na otázku, jakou čte literaturu, odpovídá, že nejraději má autory 19. století, i když tam mnoho humoristů není. Miluje Švejka od Jaroslava Haška a zpaměti prý umí příběhy Zdeňka Galušky Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí.
Bočkova Aristokratka má již také jinou než literární podobu. Pražské Divadlo Na Jezerce ji uvedlo v režii Arnošta Goldflama a chystá se rovněž film, který by měl režírovat Jiří Vejdělek.
