Ze studenta prestižní školy násilníkem. Román Samotář převrací americký sen naruby

Markéta Musilová Markéta Musilová
13. 10. 2018 12:28
Jak se ze zdánlivě obyčejného mladíka, studujícího jednu z nejlepších škol světa, stane násilnické monstrum? Román Samotář je nezvykle otevřenou obžalobou amerických vyšších kruhů.
Devětatřicetiletý Teddy Wayne přispívá do New York Times nebo New Yorkeru.
Devětatřicetiletý Teddy Wayne přispívá do New York Times nebo New Yorkeru. | Foto: The Whiting Award

Charakterní, čestní a po všech stránkách normální hrdinové jsou nuda. I proto se to v literatuře vždy hemžilo blázny, psychopaty, podivíny či samotáři. Pro autory jsou tyto postavy zajímavé, protože nejdou s davem, naopak se proti němu často staví do opozice. Vznikají konflikty a ty logicky volají po literárním zpracování.

Nic jako typický vyšinutý hrdina neexistuje. Pro každou postavu je příznačné něco jiného: plachost či naopak přehnaná sebejistota, sebelítost, někdo je nebezpečný sobě, jiný svému okolí. Ale čtenáři takové hrdiny milují, ať již namátkou tápajícího a nevyrovnaného Holdena Caufielda ze Salingerova bestselleru Kdo chytá v žitě z 50. let minulého století, či z nového tisíciletí třeba autistického amatérského "detektiva" Christophera Boona z prózy Marka Haddona nazvané Podivný případ se psem.

Autor knihy Teddy Wayne.
Autor knihy Teddy Wayne. | Foto: Portland State University

Málokde bychom však podivínského a zvráceného hrdinu očekávali méně než na jedné z nejprestižnějších amerických univerzit, Harvardu. Právě sem devětatřicetiletý spisovatel a novinář Teddy Wayne situoval svůj třetí román Samotář, který předloni rozčísl stojaté vody amerického univerzitního románu a z pohledu Středoevropana vzbudil nečekané vášně. Nyní knihu v českém překladu Jiřího Hrubého vydalo nakladatelství Odeon.

Pro román o americkém snu, avšak obráceném naruby a dovedeném do krajnosti, si Wayne vybral vhodné prostředí. Harvard je jednou z osmi univerzit takzvané Ivy League, sítě prestižních vzdělávacích institucí na východním pobřeží USA. V anglosaském světě se obecně má za to, že už jen přijetí na elitní školu znamená úspěch, prémiovou položku v životopisu a předpoklad skvělého pracovního uplatnění po škole. Zvlášť v Americe tak ještě těhotné matky zapisují své děti do prominentních jeslí, už jako nemluvňatům jim platí učitele španělštiny - nebo dnes čínštiny - a na večírcích ohromují své známé nikoliv tím, jaké si koupily auto či šperky, nýbrž na jakou školu dítě posílají. Pokud je to Harvard, znamená to buď "my na to máme", nebo "naše dítě je geniální", v nejlepším případě obojí.

V románu Teddyho Waynea se na Harvard dostane hoch ze středostavovské rodiny z New Jersey. Jmenuje se David Federman a jeho přijetí je překvapení pro všechny, jen ne něho samotného. Ne že by na to neměl výsledky, naopak, vždy studoval skvěle, jen byl prostě nevýrazný. Jediné, čím kdy spolužáky ohromil, byla výjimečná schopnost mluvit pozpátku. Íšět ěm. Divad Namredef.

Davidovo přijetí na Harvard by mohlo sloužit jako modelový příklad úspěchu z příručky o osobním růstu. On to dokázal, bez ohledu na to, že je z židovské rodiny, a co hůř, z New Jersey - na nablýskaný New York a jeho avenue tedy celý život koukal přes záliv. Teď má šanci všem ukázat. Všichni do jednoho budou vědět, kdo je David Federman a jakou udělali chybu, že ho přehlíželi.

Čtenář Wayneova románu tuší, že nic z toho se nestane. Samotář není knihou o úspěchu, nýbrž román o pádu, pozvolném, plíživém, ale o to tragičtějším. David není jako jeho kamarádka Sara, skromná, pracovitá, možná až woodyallenovsky hypochondrická židovská dívka. Není génius, byť si to o sobě myslí, ani knihovní dříč. Ostatní studenti ani učitelé na Harvardu z jeho intelektuálních exhibic nejásají. Selhání takového druhu třeba v Japonsku vedou ambiciózní mladé muže k sebevraždě. To však není Davidův případ. Jeho pád do propasti nezapříčiní neúspěch ve škole, ale - jak jinak - krásná spolužačka.

Veronica Morgan Wellsová má vše, co Davidovi chybí. Dobrý původ, peníze, nóbl přátele, fotky na Facebooku, jaké by chtěl mít asi každý prvák na Harvardu. David se zamiluje. Víc než to, David té holce propadne. To ona, nikoliv škola, bude jeho výtahem z bahna střední třídy. Bude jeho trumfem. David se jednou ocitne na jejích facebookových postech z barů na Park Avenue.

Když rodiče Davidovi pomáhají se stěhováním na kolej, matka ho nabádá, aby dobře artikuloval. Má pocit, jako by mu snad na tom, aby dobře vyslovoval, nezáleželo. Snad si chlapec myslí, že ostatní chtějí slyšet, co jim říká. Ale David nestojí o to, aby ho slyšeli. Jiní lidé ho nezajímají. Spíš je takový samotářský sběratel, němý a neviditelný, vyčkávající. Tak jako další slavný románový tichý blázen - Frederick Clegg z Fowlesova Sběratele - sbírá motýly, také David vyhledává trumfy z večírků, na nichž se seznámil s vlivnými lidmi, plusové body za pozitivně ohodnocené eseje nebo za nové přátele na Facebooku.

Román Samotář je znepokojivou psychologickou sondou do duše patologické osobnosti. Jejím prostřednictvím se spisovatel Teddy Wayne vyslovuje k tématům, která čím dál víc rezonují americkou společností - jsou to "střelci samotáři", rostoucí míra agresivity mezi mladými a jedinci, kteří se extrémními prostředky vymezující vůči všemu, co Amerika představuje. V tomto ohledu je próza Samotář nezvykle otevřenou obžalobou amerických vyšších kruhů a čím dál neproniknutelnějších bariér mezi společenskými vrstvami.

Ač se Amerika odnepaměti stylizuje jako země neomezených možností, kde může uspět každý, není to tak úplně pravda. I kdyby David nebyl tak nezajímavý a k uzoufání nudný, stejně by u vysněné dívky Veroniky neměl šanci. Podcenil zásadní věc: její stavovský původ. Nikdy by ho nebrala vážně, vždy by pro ni byl jen trouba a ubožák, který se "cpe", kam nepatří.

Zajímavou stránkou románu je jeho takzvaná metatextovost. Samotář je v podstatě terapeutickým psychiatrickým cvičením, kdy se David retrospektivně vrací k událostem, jež předcházely jeho fatálnímu činu. Tím pádem jde o subjektivní zpověď, která dává prostor jeho sebepojetí a interpretacím, manipulativním a mnohdy tak přesvědčivým, až s Davidem tu a tam chtě nechtě soucítíme.

Teddy Wayne: Samotář
Autor fotografie: Nakladatelství Odeon

Teddy Wayne: Samotář

(Přeložil Jiří Hrubý)
Nakladatelství Odeon 2018, 256 stran, 279 korun

Pomyslným zrcadlem pravdy a druhým metatextem románu, v němž David prvně spatří svůj skutečný obraz, je až Veroničina práce na téma gender studies nazvaná Něco za něco - případová antropologická studie o vztazích mezi muži a ženami na univerzitě. David měl za to, že Veronika je "jeho projektem": špehuje ji, krade její věci, píše za ni eseje, snaží se stát součástí jejího života. Netuší, že také on sám je objektem zkoumání, že skončí jako typický beta samec v chladné, kruté a účelové analýze.

Je s podivem, jak román Samotář vnímají někteří čtenáři či kritici: v diskusích padají adjektiva jako "výbušný", "brutální" či "skandální". Ale čím? Volbou hrdiny, zdánlivě obyčejného mladíka studujícího na jedné z nejlepších škol světa, z něhož se stane násilnické monstrum? Nebo je na vině spisovatelova dehonestace zdánlivě nedotknutelného světa takzvaných "wasps", tedy bílých amerických starousedlíků? Autor knihy naznačuje, že mnozí z nich nejsou nic než navoněná bída. A že děti kupříkladu asijských imigrantů, kteří celý život dřeli, aby potomkům zaplatili drahé vzdělání, mohou být pro společnost přínosnější.

Viděno optikou střední Evropy, kterou hned tak něco nešokuje, je však Wayneův Samotář především skvělý román o lidech, které dost možná každý den míjíme na školní chodbě nebo v práci, aniž bychom o nich něco věděli. Lidech neviditelných, lidech bez hlasu, kteří nás však jednoho dne mohou nemile překvapit.

 

Právě se děje

Další zprávy