Olgu jednoho dne opustí muž a ona upadá do deprese. To je v podstatě celé. Nakonec se hrdinka vzchopí, kniha končí jistým způsobem nadějeplně, ale těch pár desítek stránek závěru jako by bylo k předchozímu tělu smutku tak nějak přilepeno. Jako by ta skutečná pointa přišla už tehdy, kdy se čtenáři zdá, že hlouběji Olga upadnout nemůže. A ona přesto padá.
Elena Ferrante svůj druhý román, v italštině publikovaný roku 2005, nezasadila do obvyklé Neapole spojené s pozdější tetralogií Geniální přítelkyně, ale do Turína. Zobrazuje ženu, která se snažila být spisovatelkou, avšak ambice vyměnila za rodinu.
Po nečekaném rozchodu si uvědomuje, že nemá vlastní život, že motivace k jejímu konání se skrývá výhradně v druhých - dětech a manželovi. Když je jeho odchodem narušena dosavadní konstelace, vše se hroutí. Ani péče o malé děti nemá na čem stát.
Olga jedná zkratovitě a trapně, je ovládaná vášní a ta je napájena živým pramenem smutku. Když protagonistka na ulici nečekaně potká svého muže s jeho milenkou, vzteky bez sebe se na něj vrhne. Frustraci pak pálí nechutným vydáním svého těla sousedovi. Ten to kupodivu bere jako počátek vztahu, který by pro zoufalou ženu mohl být jistým zpevněním, ale ona jeho dvoření stejně vášnivě odmítá.
Úpadek vrcholí v jednom dlouhém dni, kdy nefunguje telefon a nejdou otevřít dveře od bytu. Synka spaluje horečka a pes umírá v křečích. Po sérii kontraproduktivních pokusů Olga zapojí svou dceru Ilarii do "pomoci" tím, že jí dá do ruky nožík na dopisy a vyzve ji, aby matku bodla vždy, když bude mimo, když přestane reagovat na otázky.
A co když matka neucítí ani bodnutí? zajímá se holčička. "Tak mě budeš bodat tak dlouho, dokud to neucítím," nařídí Olga. A zanedlouho skutečně teče krev.
Následně pak matka svěří Ilarii kladivo, aby zběsile tloukla do podlahy a tím přivolala pomoc. Realisticky popsaná scéna dostává surrealistické kontury, to, co se v činžáku děje, je zoufalství samo. Jako by se i zdi bytu pokřivily.
Uzavřený svět, oddělený od kontaktu s okolím, je vrstvami pekla. Hrdinka není schopna soustavné činnosti, nesmyslně se pokouší nalíčit či vypáčit bezpečnostní dveře. Ani jí nedojde, že je nedávno sama nainstalovala, když měla pocit, že manžel tajně dochází do bytu, že se tedy ocitla v pasti vybudované vlastním rozhodnutím.
Hrdinka je ve vleku bolesti, kterou dokáže pouze množit. Chvílemi se lituje, většinou si ale myslí, že vzdoruje. Ve skutečnosti se hroutí zbytky jejího lidství.
Elena Ferrante napsala temný příběh, který si konturami nezadá s filmy Dána Larse von Triera. Čtenáři Geniální přítelkyně jsou na tyto okraje zvyklí, ve své slavné tetralogii je ale autorka ředila světem. Byť šlo o vzestup místní mafie či komunistů, o šarvátky na ulicích a zhrzený cit, přesto to bylo cosi z venku, co mohlo rozvířit hladinu osobní destrukce.
Elena Ferrante: Dny opuštění
(Přeložil Jakub Volný)
Nakladatelství Prostor 2019, 232 stran, 247 korun
V uzavřeném pokoji nic takového možné není. Dopad ztráty partnera se v tu chvíli zdá být nekonečný, zachvacuje i končiny, které měly zůstat imunní. Jako by hořelo nejen ve vyschlém lese, ale také na podmáčené louce. A oheň se šíří dál.
Jak už jsme naznačili, Olga nakonec svou identitu po tomto pádu přece jen znovu nalezne. Dveře se podaří otevřít a přijde pomoc. Otevřeným prostorem může vstoupit i čas se svou konejšivou silou.
Moc optimismu ale tato budoucnost čtenáři přesto nenabízí. Dveře se přece kdykoliv mohou zaseknout znovu. Jsou jako zapouzdřený virus, který čeká na příhodnou chvíli. Vítězství se jeví být záležitostí okamžiku, prohra naopak může být věčná.
