Také jeho dílo bylo vnímáno všelijak. Vlastní představu si o něm nyní může udělat český čtenář díky Lawrencovým povídkám, nově vydaným pod názvem Poslední smích.
Autora, jenž značnou část života strávil v dobrovolném exilu mimo Británii, pronásledovala pověst skandalisty, ba pornografa. Už nekrolog uveřejněný v manchesterských novinách roku 1930 jej ale zároveň označil za někoho, kdo měl "větší vliv na současné spisovatele než kterýkoli jiný příslušník jeho generace", za muže, který se "vzpíral všem přijímaným hodnotám západní civilizace".
D. H. Lawrence skutečně rebeloval otevřeněji než jiní modernisté. Ani ne tak proti hodnotám západní civilizace, jako spíše vůči pokrytectví soudobé morálky. Proti konvencím stavěl autentičnost, individuální osvobození a příklon k mystické životní síle. Ke své škodě se stal nejznámějším díky Milenci lady Chatterleyové, románu, který symbolizoval boj proti cenzuře. V Británii dlouho nemohl vyjít, a když se tak roku 1960 stalo poprvé, šlo o zlomový bod - v procesu ve prospěch knihy svědčili přední spisovatelé a kritici.
Bylo by ovšem nešťastné si D. H. Lawrence pamatovat jen pro Milence lady Chatterleyové. Vlastně by bylo nešťastné si ho připomínat i jen jako autora velkých románů jako Ženy milující, Synové a milenci nebo Duha. Lawrence patřil k nejlepším anglickým básníkům, stvořil úchvatné povídkové dílo a také psal pozoruhodné cestopisy.
Je proto potěšitelné, že nakladatelství Argo teď pod názvem Poslední smích vydalo obsáhlý výbor z jeho povídkové tvorby. Vybral je i přeložil renomovaný anglista Jiří Hanuš. A měl šťastnou ruku: výbor působí zajímavě, reprezentativně a inspirativně, byť překladatel musel volit také s ohledem na to, co se již z Lawrencových kratších textů v češtině objevilo.
Nedávalo smysl opakovat, co bylo zařazeno ve dvou starších výborech: menší Panně a cikánovi a jiných povídkách, které roku 1966 přeložila Hana Skoumalová, a obsáhlejších Stínech jara a jiných povídkách, jež roku 1989 přeložil Martin Hilský.
Nynější Hanušův výbor krouží kolem dvou základních motivů. Tím prvním je mnohovrstevnatý vztah mezi mužem a ženou. Lawrence ho neredukuje čistě na fyzickou lásku, ani nějaké duchovní splynutí. Je charakterizován určitým napětím, v některých momentech se stává soupeřením, ba dokonce bojem.
S jistou nadsázkou by bylo možné říct, že pokud Lawrencovo pojetí vztahů mezi mužem a ženou ve své době působilo neotřele, až rebelsky, stejně "kontroverzně" by vyznělo dnes. Lawrencovy postavy jsou pevně zakořeněny v přírodě či přirozenosti, jakož i mytických archetypech. Zároveň se od dřívějších literárních postav liší svou izolovaností, což je motiv, jímž Lawrence souzněl s atmosférou počátku dvacátého století.
Komplikovaný vztah k živelnosti zachycuje povídka nazvaná Nová Eva a starý Adam: "…sotva zhasl, jeho mentálnímu vědomí nezbylo nic, čím by se mohlo zabývat, a nastala v něm stejná tma jako kolem něj. Teď se v něm zvedla krev a ten elementární samec v ní - dusila ho nepoznaná puzení a on nedokázal unést, že je zavřený v téhle velké vyhřáté budově."
Milostný a erotický vztah mezi dvěma osobami - jinde v Lawrencově díle najdeme i vztahy homosexuální - odkazuje k hlubší mytické rovině. Muž, který se ženám jen společensky dvoří, ale nedokáže s nimi navázat vztah, je charakterizován jako "vynikající a úspěšný advokát a také vysoce uznávaný znalec literatury, bohatý a ve společnosti velmi oblíbený pán. Ve svém jádru si však připadal jako kastrát, jako úplná nula," popisuje Lawrence.
Druhým významným motivem nynějšího výboru je společenská nerovnost. Lawrence navzdory svému kosmopolitismu zůstal anglickým spisovatelem a vnímal třídní rozdíly. Ostatně je znal z vlastního dětství - jeho otec byl téměř negramotný horník, zatímco matka pocházela z vyšší společenské třídy. Lawrence téma otevřel už ve svém prvním velkém románu Synové a milenci z roku 1913.
Motiv třídní nerovnosti však jeho texty nikdy neposunul k žánru realistického společenského románu, spíše sloužil jako dodatečný element napětí, který vstupuje do vztahu a zároveň ho ukotvuje v realitě. Tímto způsobem téma prosvítá také v nyní česky vydaných povídkách.
D. H. Lawrence: Poslední smích
(Přeložil Jiří Hanuš)
Nakladatelství Argo 2019, 400 stran, 398 korun
A stejně jako svým myšlením byl D. H. Lawrence nekonvenční i stylem. Texty psal sevřené, oproštěné od nepodstatných věcí. Silně podněcovaly čtenářovu představivost. Zároveň byly působivé po vizuální stránce: prozrazovaly nejen básníka, ale také malíře, což bylo Lawrencovou skutečnou zálibou.
Dobře, že si to vše připomene čtenář nynějšího výboru. Jeho vydání je i 89 let po autorově smrti stále událostí.
