Knižní tipy - Česká dětská kniha má minulost, na které lze dobře stavět. Není divu, že mnohé z vycházejících novinek se různými způsoby ohlížejí nazpět, ať již formou reedice staršího titulu, nebo díky nefalšované nostalgii za minulostí. Za dobami, kdy jsme byli mladí a vše, co se tehdy jevilo jako nové a vzrušující, nám dnes připadá konejšivě známé a bezpečné.

Dědeček

Text Tomáš Zahrádka, ilustrace Jiří Stach, vydal Meander

Občas slýchám výtky na adresu malých vydavatelství knih pro děti, že jejich produkce vlastně pro děti vůbec není. Pro tuto knihu to částečně platí také, myslím, že si ji užijí dospělí přece jen víc. Ale i v dítěti může nechat zážitek, který ho bude doprovázet ještě roky.

Tomáš Zahrádka (ročník 1990) je bezesporu velice talentovaný snivec. Jeho zvláštní próza vypadá na pohled spíše jako báseň, je psána krátkými, pádnými větami, přičemž v ději nic moc pádného nenajdeme - v dobrém slova smyslu. Je to takový laskavý obrat k moudrosti (idealizovaných) prarodičů, kteří ve světě, který může být sebevíc bláznivý, najdou vždy lék na neklid v podobě čaje z červeného stromu a vlídného slova. Figura dědečka působí i jako opora ve světě fantazie, která je však křehká a melancholická a také lehce surreálná. Obývají ji kráčející mechaničtí obři, listonoši s rychle se rozkládajícími bicykly, kalamáře s živou sépií a šlapací vzducholodě.

Jestliže text připomíná poetistickou prózu či novější Kobalty od Františka Rachlíka, pak přiléhavé ilustrace Jiřího Stacha zase odkazují na Kamila Lhotáka a Václava Kabáta. Neposedné pérovky s fragmenty neznámých písem a očíslovaných částí obrazu evokují prvorepublikové tiskoviny a stoleté technické nákresy.Dědeček je kniha, kterou je milo obývat.

V sedmém nebi

Text Jiří Kolář, ilustrace Vladimír Fuka, vydal Albatros

Vydavatelství Albatros má šťastnou ruku v reedicích starších titulů. Kniha V sedmém nebi vyšla poprvé v roce 1964 a je jednou z ukázek kreslířského mistrovství Vladimíra Fuky. Do knihovny si ji můžete zařadit hned vedle jeho famózní publikace New York, již vytvořil společně se Zdeňkem Mahlerem (také reedice Albatrosu, nebo spíše rekonstrukce knihy nikdy nevydané).

V knize V sedmém nebi Fukovi sekunduje básník Jiří Kolář. V tomto případě ale zůstává mistr slova daleko vzadu za kreslířem. Nebýt několika slovních hříček, vůbec bychom v jednoduchých rýmovačkách nepoznali básnický talent.

Zatímco ale New York vznikal za průběžné spolupráce obou tvůrců, v případě Sedmého nebe se jen Kolář ujal již hotových obrázků, což je samozřejmě úkol těžší.

Fuka si je kreslil v průběhu roku 1957 jako formu deníku či záznamníku nápadů. Toto tvrzení z úvodního slova je ale třeba brát s rezervou. Jednak některé obrázky vypadají o něco mladší než uvedený rok a jednak o deníku může být sotva řeč. Spíše se jedná o soubor kreslených vtipů, které by mohly vzniknout i o pět let později. Ten rozdíl je dobře vidět ve srovnání se skutečným obrazovým deníkem kreslíře z roku 1952, který mohl ale pro svou kritičnost vyjít teprve před několika lety.

Jako vtipy ty obrázky dnes moc neobstojí, ale často jsou to docela trefné existenciální komentáře, vesměs o postavení člověka ve světě, který začíná být rychlejší a chytřejší než on. Namísto počítače a internetu na obrázcích ovšem figuruje televizor a automobil a ty jemné nuance mezi stavem světa tehdy a dnes jsou dalším důvodem, proč knihu otevřít.

Foukací povídky

Text Petr Nikl, fotografie Libor Stavjaník, vydal Meander

Kunsthistoričce Tereze Bruthansové a výtvarníku Petru Niklovi se před několika lety podařilo úspěšně oživit mýtus nafukovacích hraček, které navrhovala Nikova maminka Libuše a se kterými vyrostlo několik generací českých dětí. Katalog hraček vyšel již ve druhém vydání a nyní přišla ke slovu intimnější, subjektivnější zpověď. Opět musíme konstatovat, že tohle není kniha tak úplně pro děti, ostatně podobně jako Niklovy prozaické experimenty rovněž vydávané v Meanderu. Je to spíše inventura paměti. Jaké pocity a vzpomínky zůstaly v hlavě někdejšímu dítěti, žijícímu své dětství mezi takovou gumovou menažerií?

Texty působí dojmem spěchu. Jindy tak precizní autor náhle píše nehledaně, obyčejně, útržkovitě. Rozhodně to není ani poetické, ani nijak zvlášť hladivé psaní. Je to hračková fenomenologie, texty vycházejí z konkrétních fyzických vlastností hraček, případně z jejich zařazení. Časté jsou vzpomínky na hru s nimi, nebo na obyčejné pozorování splaskávajících slechů, trčících ventilků a stop po dětském chrupu. Jsou to příběhy konkrétních hraček, těch Niklových. Spíše paměti než pohádky.

Fotografie jsou všechno jen ne pohodové a přehledné. Tvary hraček se ztrácejí ve stínech a ohniskové vzdálenosti. To ale naprosto odpovídá charakteru textů. Krásně nasvícený katalog už vyšel. Toto jsou subjektivní a ne vždy optimistické pohledy na totéž, odvrácená strana nostalgie.

To je Paříž, To je Londýn

Text a ilustrace Miroslav Šašek, vydal Baobab

Když jsem před dvěma lety navštívil skotský Edinburgh, na předních místech v knihkupectvích všude ležela kniha This is Edinburgh plná typicky „bruselských" ilustrací, tak oblíbených na přelomu 50. a 60. let mezi západními výtvarníky. Hledal jsem, kdo je autorem těch půvabných obrázků, a ke svému údivu jsem shledal, že jím je český emigrant Miroslav Šašek.

Webové stránky věnované jeho dílu byly skoupé, ale dozvěděl jsem se, že autor zemřel v roce 1980 v Zurychu. Od té doby se mnohé změnilo. K dědickým právům se přihlásila česká pozůstalá, shodou okolností autorka pohádkových knih Olga Černá, byla založena Nadace Miroslava Šaška a ty nádherné knihy mohly konečně začít vycházet i česky.

Šašek ještě před svým odjezdem do zahraničí ilustroval několik knih, ale svůj talent vypiloval a rozvinul teprve v exilu. Okouzlen světovými metropolemi začal malovat svérázné průvodce po těchto městech. Hodně obrázků, minimum textu, spíše jen popisky k ilustracím. Vyhmátnuté klíčové monumenty i svérázné detaily, jako třeba klobouky prodavačů ryb v Londýně. První To je Paříž vyšla v roce 1959. Do roku 1974 přibylo sedmnáct dalších. Díky této sérii je u nás prakticky neznámý výtvarník ve světě dodnes jménem vyslovovaným s úctou.

Ve výtvarném cítění má Šašek blízko k Vladimíru Fukovi, jen tolik nepoužívá tušovou konturu a jeho styl je proměnlivější, bohatší. Série Šaškových průvodců je knižním skvostem, i když knihy jsou poměrně tenké a některá uvedená fakta dnes již neplatí. Nakladatelství Baobab na ni navazuje edicí Metropolis, v níž současní výtvarníci představí pohledy na svá města.

O smutné továrně

Text Radovan Lipus, ilustrace-koláže David Vávra a Veronika Podzimková, vydal Meander

Tuto sličnou knihu dnes už budete mít problém sehnat - jména autorů úspěšného seriálu Šumná města způsobila, že novinka velice rychle mizí z pultů. Text není rozsáhlý. Vypráví o textilní továrně židovského průmyslníka Steinera a na osudech jejích majitelů odvíjí pohnutou historii Československa 20. století. Příběh o usilovné práci poctivých českých rukou a o koncích velkých plánů, které se dostavily s fašistickým Německem, komunistickým Československem a tvrdě kapitalistickým Českem.

Zdálo by se, že autoři plédují za zachování nějaké konkrétní textilní továrny, ale ve skutečnosti vytvořili jen jakousi fikci, na níž chtějí mimo jiné ukázat náš vlažný vztah k industriální architektuře. To je jedním z problémů této knihy - zakotvení v konkrétním místě by její akcent zesílilo. Není to ale problém jediný.

Musím přiznat, že nejsem nijak nadšený z Lipusova sklepáckého ležérně archaizujícího slohu, který snad vychází z Vávrovy příležitostné poezie. A jakkoliv je téma ušlechtilé, nesedí mi buditelský tón celé knihy, zplošťování příběhu na kontrasty a snadno uchopitelná sdělení evokující duch mravoučných próz pro mládež z první poloviny 50. let.

Naopak výtvarná stránka knihy je naprosto jedinečná. Ke kolážím byly využity vzorníky starých látek, jejich nápadité kompozice podtrhuje grafická úprava Zuzany Lednické.

Karel Franta: Kniha komiksů

Text a ilustrace Karel Franta, doslov a sestavení Tomáš Prokůpek, vydal Albatros

Retro ohlížení za historií českého komiksu se často zastavovalo u mládežnického věku a přehlíželo kreslené seriály pro mladší děti. Králem komiksového světa dětských časopisů byl jeden z jejich výtvarných redaktorů Karel Franta. Z jeho tehdejší tvorby je jen trochu známější dvakrát reeditovaný (nikdy však kompletně) Malý Vinnetou, původně z časopisu Ohníček, výtvarníkova reakce na oblibu filmů na motivy mayovek.

Karel Franta, výtvarník nadaný humorem, si texty i náměty psal sám. Jeho humor je nezáludný, spíše laskavý a přímočarý, evidentně cílený na příslušnou věkovou skupinu. Dětem se však bude líbit i dnes, dospělí zase ocení Frantovu bravurní práci výtvarnou, což ostatně platí pro celé jeho dílo. Kromě Vinnetoua kniha obsahuje ještě méně známé seriály SOS, Strašidýlko Kuk a Návštěva z pralesa.

Editorův doslov vysvětluje okolnosti vzniku jednotlivých cyklů. Například strašidýlko Kuk zvítězilo ve čtenářském hlasování, o jaké z devíti zobrazených postav by si děti přáli komiks (Franta tehdy porazil Adolfa Borna i Jaroslava Maláka).

Zahrnuty jsou pouze seriály na vlastní námět, stranou zůstaly například starší komiksy podle sovětských předloh, ke kterým se již i sám tvůrce příliš nehlásí.

Tak jako pro většinu reedic ze stránek starých časopisů ze 60. a 70. let platí, že s koupí této knihy se nespletete. Kresby jsou dodnes svěží a pokud by náhodou vaše děti nudily, vy alespoň s láskou zavzpomínáte.