V ní podle některých odhadů padlo až 10 milionů vojínů. Konflikt, jemuž se do roku 1939 přezdívalo Velká válka, byl tak ničivý především díky technologickým vynálezům. A téměř průmyslový masakr nezměnil jen způsob vedení válek, dotkl se i umění. Život se stal surrealistickým dřív, než vznikl surrealismus. Už během války začaly namísto děl věrně zachycujících svět vznikat jeho docela jiné odrazy. A protože konflikt vytrhl člověka z přirozeného prostředí, bylo potřeba najít nový jazyk, který popíše okolní chaos a krveprolití.
O Velké válce přirozeně vycházely velké knihy. Třeba román Na západní frontě klid německého veterána Ericha Maria Remarquea už desítky let patří do seznamů povinné četby. Osudy dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška zase nejen díky ironickému humoru zůstávají nejpřekládanějším dílem české literatury.
Co naopak ve vřavě zaniklo, jsou příběhy zhruba 2,3 milionu vojáků z Afriky, kteří bojovali na francouzské a britské straně. Přitom francouzský generál Charles Mangin se už roku 1910 zasazoval o zapojení této "strategické rezervy". Narážel tím na muže z tehdejších kolonií, zejména Senegalu. Tirailleurs sénégalais neboli senegalští střelci, jak se jim začalo přezdívat, se brzy ocitli v křížové palbě německé, a především francouzské válečné propagandy. Pro nepřítele měli představovat krvežíznivé divochy, zato doma museli působit jako neškodné a naivní děti.
Více než století poté teď francouzsko-senegalský spisovatel David Diop přichází s příběhem, který dle většiny ohlasů mezeru v historii zaplňuje. Útlou, sotva 160 stran čítající knihu V noci je každá krev černá vypráví mladý senegalský voják Alfa Ndiaye o hrůzách války a především o tom, co takové hrůzy udělají s člověkem.
Bratři ve zbrani
Šestapadesátiletý Diop v rozhovorech upozorňuje, že nenapsal historický román. Nevrhá čtenáře doprostřed boje, ale do hlavy mladíka pozorujícího, jak mu pomalu umírá přítel. Ten zážitek je pro Alfu stěžejní. Už původní francouzský název knihy Frère d’âme, volně přeloženo Bratr něčí duše, je víc než jen chytrou variací běžnějšího frères d’arme, tedy bratři ve zbrani. Diop napsal doslova duchařský příběh. Nic v něm není takové, jak se zdá na první pohled.
Dokonce ani není jasné, kdy a na které frontě se odehrává. Důležitější je Alfův vnitřní monolog. Mladý voják nedovede ušetřit kamaráda Madembua bolesti a uprostřed temné noci sleduje jeho umírání. Díky němu začíná poprvé v životě svobodně myslet. K mrtvému promlouvá. "Jakmile jsi mezi střevy rozházenými venku s posledním zachroptěním umřel, můj příteli, můj víc než bratře," říká hned na začátku, "jakmile jsi umřel, hned jsem věděl a pochopil, že jsem tě neměl nechávat napospas osudu."
Madembova smrt jím otřese. Byli dobří přátelé z dětství, druzí je často vnímali jako jednu bytost, různé strany jedné mince, jak neustále připomíná. To kvůli Alfovi se Mademba dostal do boje. Oba celou dobu doufali, že si ve válce vydělají na lepší budoucnost.
Protagonista jeho smrt považuje za své selhání, a zároveň od té chvíle vidí svět jinak: jako jediný dokáže prohlédnout lži velitelů a myslet sám za sebe. "Moje myšlenky patří jenom mně," opakuje svůj objev, "a můžu si myslet, co chci."
Když se po kamarádově smrti začíná vracet z bitvy do zákopů s další a další useknutou rukou nepřátel, ostatní to zpočátku chápou jako mstu. Jeho povinností - povinností všech senegalských vojáků - přece je působit barbarsky, odstrašovat protivníka. Jenže Alfovy výpravy se brzy mění ve znamení něčeho hlubšího. Ve skutečnosti znovu a znovu přehrává kamarádovu smrt, snad aby napravil předchozí chybu: "Co jsem neudělal pro přítele, udělám pro nepřítele. Z lidskosti." Na rozdíl od Mademby své soky Alfa nenechává trpět příliš dlouho.
Jenže jeho válečné trofeje vzbuzují obavy. Po čtvrté ruce s ním nikdo nechce mít nic společného. "Všichni vojáci, černí jako bílí, mě začali považovat za smrt." Přezdívají mu požírač duší, čaroděj. Alfa zůstává sám. "Chvilkové šílenství dává zapomenout na realitu kulek. Chvilkové šílenství má ve válce za sestru odvahu," říká.
Když jeho vyšinutí nekončí, stává se v očích druhých nebezpečným, překročil totiž hranici a i v očích svých přátel se proměnil v barbara. "Se sedmou useknutou rukou už toho měli dost. Všichni toho měli dost, vojáci bledule stejně jako vojáci čokolády." Se sedmou rukou velitelé raději posílají Alfu z bojiště pryč.
Uvnitř a vně
Válka je šílenství, pronesl nedávno papež František a je snadné s ním souhlasit. Jenže román Davida Diopa ukazuje, že právě hranice mezi rozumem a šílenstvím ve válce ztrácí význam. V noci je každá krev černá se čtenáře nepokouší zahltit traumatem, spíš se ptá, proč jsme jako společnost schopní považovat určité druhy násilí za "civilizované" a oprávněné, zatímco jiné ne. Hranice mezi rozumem a šílenstvím podle Diopa není vytyčena přesně definovanou podobou násilí, jakékoliv hranice určují lidé u moci.
Jejich překračování je jednou z nejdůležitějších myšlenek textu. Nakonec i Alfovy výpravy do nepřátelských zákopů čtenáře utvrzují, že válka obrací život naruby. Podobně jako to ve tmě provádí Alfa svým obětem, konflikt za bílého dne vytrhává vnitřnosti okolního světa a dostává na povrch to, co mělo zůstat ukryté.
Diop ovšem u těchto přirovnání nezastavuje. Válku vnímá coby zvrácenou sexuální touhu. I ona přebírá kontrolu nad tělem. V rozhovoru pro deník Guardian autor tvrdí, že "války jsou výtvorem dospělých. Fungují tak, aby zabíjely především mladé lidi a děti. Já chtěl ukázat, jak tehdy svět obětoval mládež na oltář války".
Přes všechnu empatii se literát nebojí nazvat Alfu monstrem. "Jenže je v něm zároveň tolik lidskosti," dodává. "Stejně jako v každém z nás. Chtěl jsem, aby čtenář sdílel Alfovy myšlenky, sdílel jeho nitro. Alfa je totiž někdo, kdo je sice extrémně násilný, ale zároveň je traumatizovaný válkou. Podobně jako spousta dalších vojáků."
Když tedy hrdinu po sedmé useknuté ruce velitelé odsunou z bojiště, mladý Senegalec se postupně propadá do vzpomínek. Romanopisec tak odhaluje skutečného člověka až poté, co čtenář pozná monstrum. Teprve po hrůzách, které Alfa zažil, se může znovu stát člověkem, jeho dětství i skutečné pocity ale působí o to cizeji a násilněji. Válka z něj udělala někoho jiného a on už se ke svému dřívějšímu já nemůže vrátit. Teprve díky kamarádově smrti - jeho "vnitřku venku" - se mysl dostatečně otevírá na to, aby Alfa prozřel.
Kolonizace jazyka
Důležitým klíčem k pochopení toho všeho je jazyk. Diop píše úderně, ve skvělém převodu Tomáše Havla navíc časté opakování vyznívá stejně rytmicky jako francouzský originál.
Přitom právě překlad, jeho úskalí a neschopnost porozumět druhým hraje v Alfově příběhu podstatnou roli. Autor sice tvořil ve francouzštině, vycházel však z jazyka a kultury Wolofů - jedné z nejpočetnějších etnických skupin Senegalu. Alfův pohled na svět i jeho rodný jazyk tak určuje vše ostatní: rozkazy velitelů se mu musí tlumočit, jen stěží zvládne odhadnout, co se skrývá za jejich slovy. Dokonce i děsivý, téměř šílený závěr vychází z nepochopení jednoho výrazu.
Jazyk je podle Alfy "výkřik zaklíněný v hrdle", vynáší myšlenky z nitra na povrch a častěji selhává než vede k porozumění. Nakonec i prvotní scéna, kdy protagonista neuposlechne kamarádovy prosby, dokazuje, že často neslyšíme ani ty, k nimž máme nejblíž.
Je téměř nemožné číst Diopův román a nevidět před sebou historii kolonizace Afriky. Useknuté ruce připomínají krutou vládu Belgičanů v Kongu, kde zmocněnci krále Leopolda II. stínali končetiny každému, kdo denně nenasbíral požadované množství gumy. Co ve světle takových dějin znamenají Alfovy výpravy a sedm useknutých rukou? Jde o snahu napravit a pomstít staré křivdy? Nebo chce Alfa jen převzít kontrolu nad vlastním životem?
V noci je každá krev černá nenabízí jednoznačné odpovědi. Sám autor od nich odrazuje, podle něj je pravda vždy složitější. Ani se nesnaží nahradit léta, kdy se o senegalských vojácích příliš nemluvilo: moc dobře ví, že na to už je pozdě. Místo vyplňování děr v historii dokázal David Diop něco většího. I Alfa ke konci knihy pochopí, že ten, "kdo vypráví příběh známý, může do něj skrytě vložit další příběh". Ve finále záleží hlavně na tom, kdo se ujme slova.
Kniha
David Diop: V noci je každá krev černá
(Přeložil Tomáš Havel)
Nakladatelství Argo 2022, 160 stran, 288 korun.
