Třiasedmdesátiletý komentátor Českého rozhlasu Plus a překladatel z ruštiny, který se dlouhodobě zaměřuje na Rusko a postsovětské regiony, vloni pro Odeon přeložil Dostojevského román Idiot.
Podle šéfredaktora tohoto nakladatelství Jindřicha Jůzla je ruská klasika mezi čtenáři stále oblíbená. "Libor Dvořák pro Odeon roku 2013 přeložil Bratry Karamazovy. Jeho další metou byl Dostojevského Idiot, kterého překládal více než rok," připomíná Jůzl.
V knihkupectvích se však objevují i nová vydání starších překladů. Nakladatelství Leda nedávno znovu publikovalo román Běsi ve verzi Taťjany Haškové a Jaroslava Huláka z roku 1987, Alpress publikoval Bílé noci převedené Jaroslavem Tafelem roku 1978. Další vydání Bratrů Karamazových chystá nakladatelství Rybka.
Podle účastníků semináře, jenž se tento čtvrtek konal v pražském Klementinu, autor z 19. století řešil bolestivé otázky i současného světa.
"Svou tvorbou navazoval na velká témata epochy evropského kritického realismu, která jsou, i když v jiných podmínkách, aktuální dodnes: na problematiku postavení ženy a dítěte ve společnosti, sociálních, rodinných a generačních vztahů jako výrazu kontinuity a diskontinuity historického vývoje, urbanizace života a z ní vyplývajícího pocitu odtrženosti od kořenů, zhoubné moci peněz, zločinu a trestu, prostituce, alkoholismu, gamblerství a podobně," vypočítává Radka Hříbková z katedry rusistiky a lingvodidaktiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
Připomíná i některé autorovy problematické postoje - například jistou míru antisemitismu, nesnášenlivost vůči Polákům a katolicismu, mesiášství či moralizování.
Hříbková též cituje hudebníka Michaela Kocába, který řekl, že přečetl Dostojevského kompletní dílo a ani v jedné knize se nezklamal. "Mimo to jsem se dozvěděl, že i Masaryk prohlásil, jak když vezmeme úhrnem veškerou uměleckou tvorbu včetně hudby a výtvarného umění, Bratři Karamazovi jsou vrchol všeho. Já si to myslím taky," uvedl Kocáb v rozhovoru.
Literární kritik Martin C. Putna před šesti lety v knize Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity poznamenal, že Dostojevskij byl na Západě z ruských klasiků 19. století tím nejpozději akceptovaným, neboť se jevil nejnesrozumitelnějším. Teprve evropská kultura modernistického přelomu 19. a 20. století, unavená klasickým popisným realismem a toužící po ponoru do nejhlubších propastí lidského vědomí i podvědomí, spisovatele přijala a spatřila v něm kvintesenci ruského umění i mentality.
Podle Putny jsou Dostojevského hrdinové hluboce ukotvení v křesťanství nazíráni v Evropě jako archetypálně "ruské duše", ať už je to prostitutka Soňa Marmeladovová ze Zločinu a trestu, chudý, nemocný a pro svou nadlidskou dobrotu výsměchem stíhaný kníže Myškin z Idiota či mladý Aljoša z Bratrů Karamazových. A stejně tak jsou coby archetypy ruské duše nahlíženi Dostojevského rozervanci, nihilisté, ateisté, sebevrahové, od Raskolnikova ze Zločinu a trestu po Ivana Karamazova.
Literární kritik Václav Černý však varoval, že spisovatel do těchto postav naopak vtělil z pohledu Ruska zkažený a odkřesťanštělý Západ. "Dostojevskij se stal symbolickým centrem všech pozdějších úvah o Rusku a křesťanství. Jeho prózy byly povýšeny na jakési svaté texty, které mají být konzultovány a interpretovány ve všech společenských, uměleckých i osobních problémech a krizích," konstatoval v knize Putna.
Výročí narození vrcholného představitele ruského realismu a předchůdce moderní psychologické prózy tento měsíc připomíná také rozhlasový pořad Českého rozhlasu nazvaný Měsíc s Dostojevským na Vltavě.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil 11. listopadu 1821 v Moskvě, zemřel 9. února 1881 v Petrohradě. Jeho romány se hemží zločinci, revolucionáři, alkoholiky a zhýralci či osobnostmi s duševními poruchami, na jejichž dramatických příbězích a vnitřních monolozích autor obnažuje nejtemnější stránky lidské psychiky. Zejména díky novele Zápisky z podzemí je považován za průkopníka existencialistické literatury.
Například vědec Albert Einstein o něm napsal, že je to "velký náboženský spisovatel, který zkoumá tajemství duchovní existence". Dostojevského obdivovali Hermann Hesse, Knut Hamsun, James Joyce či Virginia Woolfová. Franz Kafka se s ním cítil být "krví spřízněný". A na Dostojevského témata navázala řada spisovatelů 20. století.
Spisovatel ve svých dílech vytvořil jakousi antropologickou laboratoř, v níž komponoval mezní situace a na jejich pozadí rozkládal lidskou osobnost jako kubistický malíř. Klíčovými motivy jeho románů jsou konflikt vnitřní čistoty s morálním úpadkem a očistná síla utrpení.
Ve složitém vnitřním světě jeho postav se sváří dobro se zlem, láska s nenávistí, pud sebezáchovy se sebedestrukcí, víra se skepsí. Protagonisté jsou někdy stíháni ranami osudu, někdy jen pocity vlastní nedostatečnosti a ambivalentními postoji.
Dostojevskij se narodil do rodiny despotického lékaře, kterého v roce 1839 zabili jeho nevolníci. Syn vystudoval vojenské technické učiliště v Petrohradě, krátce pracoval v projekčním oddělení ministerstva obrany, než se oddal literatuře. Roku 1846 debutoval románem v dopisech Chudí lidé, s nímž slavil úspěch. Pak ale následovalo kritické přijetí jeho psychologických povídek Dvojník, Pan Procharčin, Bytná či romantických Bílých nocí.
Zlom v Dostojevského životě a postoji k životu přinesl rok 1849. Jako člen skupiny liberálních intelektuálů byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl až několik minut před popravou změněn na čtyři roky nucených prací a vojenskou službu na Sibiři. Během pobytu v omské káznici nedobrovolně načerpal inspiraci pro další díla. Bezprostředním odrazem těchto let jsou Zápisky z mrtvého domu, později zhudebněné Leošem Janáčkem.
Následující novela Zápisky z podzemí, drásavý portrét člověka, jehož přesvědčením je nenechat sebou nikdy manipulovat, i kdyby to bylo ospravedlňováno "prospěchem" a "pokrokem", je považována za jeden z vrcholů prozaikova díla. Bývá charakterizována jako pomyslná předehra k existencialismu.
Po devítiletém pobytu na Sibiři, kde mimo jiné poznal svou první manželku, se Dostojevskij vrátil do Petrohradu. Tam s bratrem Michailem vedl literárně-politický měsíčník Vremja. Filozofickou koncepcí později cenzurou zakázaného časopisu bylo takzvané počveničestvo, jehož představitelé usilovali o spojení intelektuálů se zemědělci a chtěli se vyhnout "zhoubné kapitalistické cestě".
Těžké období začalo Dostojevskému v roce 1864, kdy mu zemřela žena a bratr. Ten zanechal velké dluhy. Dostojevskij se snažil vydělat psaním a hazardem, avšak hráčské vášni propadl. Na zakázku za galejnických podmínek napsal například slavný román Zločin a trest.
Příběh studenta Raskolnikova, který zabije a okrade starou lichvářku s úmyslem zařídit lepší život svým blízkým a se zdůvodněním, že stařena stejně všem jen škodí, dokládá, že zlo nelze ospravedlnit sebelepšími úmysly. Hrdina nakonec zločin neunese, přizná se a je odsouzen.
Dostojevského dílem prostupují dvě základní roviny: sociální a existenciální. Před sibiřským vyhnanstvím byl autor utopický socialista, podle literárních historiků se posléze vyvinul v pravoslavného monarchistu. Odmítal násilí jako prostředek řešení sociální otázky, kritikou revolučního radikalismu je například jeho román Běsi, jehož adaptaci v roce 1988 natočil Andrzej Wajda.
Dostojevskij vykresloval nejodpornější hnutí lidského nitra, ovšem s úmyslem zachránit v člověku vše lidské. S hořkostí v románu Idiot ukázal, že člověk mající rysy Krista a Dona Quijota nemá v moderní společnosti místo.
Dostojevským se později zabývala také psychoanalýza. Sigmund Freud mu věnoval studii, v níž kořeny autorovy epilepsie přičetl oidipovskému komplexu. V Dostojevského dílech se skutečně objevují otcovrazi, mimo jiné v jeho posledním románu Bratři Karamazovi, jenž bývá často divadelní předlohou a několikrát byl zfilmován, mimo jiné v roce 2008 režisérem Petrem Zelenkou.
Dostojevskij zemřel 9. února 1881 v Petrohradu ve věku 59 let, na jeho pohřeb přišlo okolo 30 tisíc lidí.
