Kniha o Miloslavu Stinglovi od mladého debutujícího autora Adama Chrousta je pojata velkolepě. V jejím pevném pouzdře se nachází také DVD se Stinglovými filmy, CD s jeho rozhlasovými pořady, velká ručně kreslená mapa světa, znázorňující cesty české legendy, či replika Stinglova pasu se vzácnými razítky a vízy.
"S knihou jsem více než nadmíru spokojen. Je naprosto krásná. Já jsem jen předmět té knihy, podmět té knihy je pan magistr Chroust, který tomu věnoval čtyři roky života a byl neuvěřitelně pečlivý," neskrýval při křtu nadšení Miloslav Stingl. "Knížka je nejen o mém životě a mých dobrodružstvích, ale i cestovní průvodce po celém světě. Protože já jsem jezdil po celém světě a z každé té země najdete něco, co stojí za to vidět. Kdyby to bylo na mně, navrhl bych ji na nejkrásnější knihu roku," popisuje Stingl dílo s podtitulem "biografie cestovatelské legendy".
Na jeho knihách vyrostlo několik generací čtenářů. Ostatně nejlépe to vystihují slova režiséra Jiřího Menzela ve vzkazech od jeho přátel na konci knihy: "Znám pana profesora Stingla především prostřednictvím své maminky, která hrozně ráda četla jeho knížky."
Životní bilance cestovatelova života je obdivuhodná: 150 navštívených zemí, 43 knih ve 240 vydáních, více jak 17 milionů prodaných výtisků. Je nejprodávanějším českým autorem v zahraničí, ač je tato skutečnost často opomíjena, neboť se jedná o autora literatury faktu.
Nejdřív jsem byl jeho komorníkem, říká autor
Přesto dlouhá léta odmítal napsat či spolupracovat na své biografii, ačkoliv měl celou řadu nabídek. "Nic takového jsem dělat nechtěl, jednak jsem si i přes pokročilý věk říkal, že toho mám ještě hodně před sebou, tak jaképak shrnutí mého života, a jednak mě vždycky ty klasické biografie spíše nudily, než bavily. A také jsem chtěl nějakého vzdělaného a obeznámeného tazatele, který by mě chytrými dotazy přivedl na zajímavé odpovědi," vysvětluje profesí etnolog.
Jak se tuto těžko dostižitelnou legendu povedlo "chytit" čerstvě dostudovanému mladíkovi Adamu Chroustovi? Na Masarykově univerzitě totiž o něm napsal rozsáhlou diplomovou práci, která se cestovateli velmi líbila.
"V roce 2013 jsme se začali osobně seznamovat, strávili jsme spolu rok života, kdy jsem měl tu čest doprovázet ho na různé cestovatelské festivaly, rozhovory a společenské akce. Snad mohu říct, že jsem se stal jeho dobrým komorníkem, možná proto mně podpultově sdělil některé informace, které by neřekl svému životopisci. Po roce, kdy jsme se hodně vídali, jsme začali přemýšlet, zda ten čas, co spolu trávíme, nepřetavit do nějaké biografie," popisuje vznik knihy její autor Adam Chroust.
Rozsáhlá biografie vznikala při dvou stovkách setkání a třech tisících telefonátů. "Výsledek je především díky neuvěřitelné paměti pana doktora, on si pamatuje každé slovo a každé místo, kde kdy cestoval. A také díky jeho toleranci dlouhé hodiny odpovídat na všetečné dotazy nějakého Chrousta," dodává autor.
Náčelníkem severoamerických indiánů
Nyní se tak čtenáři mohou dozvědět něco o jeho bohatém životě, který obestírá několik záhad. Třeba jak je možné, že navštívil tolik zemí v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy Češi nesměli cestovat. Na to Miloslav Stingl odpovídá jednoduše - nebyl ve straně, u StB, dokonce ani v ROH, pouze ve Svazu zahrádkářů. Jenže komunisti měli rádi nemalé peníze, které plynuly z prodeje jeho knih v zahraničí. Krom toho ho považovali tak trochu za neškodného podivína.
Ostatně co si tehdejší vedení ČSSR mělo myslet o člověku, kvůli němuž doputovala na československé ministerstvo zahraničí neobvyklá žádost od představitelů Oklahomy, kteří chtěli Stingla jmenovat čestným náčelníkem kmene Kikapú.
Ve své biografii český cestovatel popisuje neobvyklý telefonát z ministerstva v květnu 1971, kdy se ho soudruzi ptali, zda by chtěl být indiánským náčelníkem. Zeptal se jich, co by tomu oni říkali. Poradili se a pak mu zavolali znovu s kladnou reakcí. "Mně to samozřejmě nedalo a zeptal jsem se: ‚A proč, soudruzi?‘ Asi na vteřinu bylo ticho, načež se ve sluchátku ozvalo rázné: ‚Protože to jsou naši rudí bratři.‘" A tak se Miloslav Stingl stal indiánským náčelníkem a získal nové jméno - Okima, tedy Ten, kdo vede.
Mezi jeho nejcennější úspěchy patří objev dosud neznámého indiánského kmene v kubánských horách, jehož muži dorůstali do výšky pouhých 145 centimetrů. Zmapoval také kanibalismus v části Oceánie zvané Melanésie. V biografii vzpomíná, jak mu zdejší kmen nabízel k ochutnání právě zemřelou babičku, on se však vymluvil na to, že mu to neumožňuje jeho náboženství. Mezi jeho nejdramatičtější okamžiky patří plavba z australského Sydney do italského Janova v roce 1995, kdy uprostřed Rudého moře na lodi spolu s ostatními pasažéry málem uhořel.
První Čech, jenž se setkal s dalajlámou
Vzhledem k současným událostem není bez zajímavosti, že je prvním Čechem, jenž se sešel s dalajlámou. V roce 1974 ho navštívil v sídle tibetské exilové vlády v Dharamsale. Dalajláma a jeho tajemník se mylně domnívali, že je československým vyslancem, jenž jde dojednat diplomatické styky. Vzpomínky v právě vycházející knize na přísně tajnou a krajně nebezpečnou návštěvu jsou dnes velmi aktuální.
"Samozřejmě jsem to nikomu neřekl a celé se to muselo utajit před naší komunistickou ambasádou, protože ta by se nepochybně zbláznila. Pro režim byl persona non grata, nežádoucí osoba. (…) Nesporně jsem byl první Čech, který ho navštívil, a jeden z prvních občanů komunistického tábora. Kdyby to věděla ambasáda, tak mě zabijou."
Je to náš guru, shodují se cestovatelé
Miloslav Stingl se stal inspirací pro několik generací cestovatelů, díky němu a duu Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka se do odlehlých končin vydává za poznáním tolik Čechů. "Vydal neuvěřitelné množství knížek, v nichž my cestovatelé hledáme poznatky a také inspiraci. Je to náš guru," říká známý český cestovatel Jiří Kolbaba, jenž se Stinglem dělá talkshow po celé republice a s nímž ho spojuje zájem o indiány a polynéské kultury.
Připomíná také jeho neobvyklý způsob oblékání na cestách - nezbytné bílé košile a manžetové knoflíčky. "Je to pochopitelně úsměvné, ale on skutečně takto cestoval. Ten obsah kufru jsem viděl, měl tam skutečně luxusní společenské oblečení. Je to úsměvné, ale zároveň i obdivuhodné. Za dob Emila Holuba se cestovalo v saku, dokonce se lezlo na hory v saku a kravatě. Svědčí to o tom, že jezdil nejen za divochy v džungli, ale také se coby profesor setkával s významnými celebritami společenského a akademického života."
Navzdory tomu, že byl téměř dvacet let na cestách, je Stingl velkým českým vlastencem a netají se láskou a úctou k České republice. "Vždy jsem cítil, že mým domovem jsou Čechy. Dřív než člověk odjede do Patagonie na pláž, měl by poznat Máchovo jezero," vyznává se ve své biografii.
