Majestátní tvor, jenž na pouštní planetě Arrakis jako bájný olgoj chorchoj požírá kombajny těžící koření, patří k nejznámějším obrazům z románu Duna od Američana Franka Herberta.
S více než 20 miliony prodaných výtisků jedno z nejžádanějších sci-fi všech dob se teď dočkalo hollywoodské adaptace, kterou ve čtvrtek začnou promítat česká kina. Hvězdně obsazený film režiséra Denise Villeneuva s rozpočtem téměř čtyři miliardy korun má pomoct biografům zahojit se po pandemii. A může vyvolat otázky u diváků, kteří se v knižní předloze neorientují.
Planeta Arrakis, kde se odehrává, jsou duny, holé skály a vanoucí prach. Vzduch ztěžklý horkem. Nehostinnou krajinu kromě obřích červů křižují vražedné pouštní bouře. I rostliny z nejvyprahlejších oblastí se musí zavlažovat, jak je tu voda vzácná. Přesto se říká, že hluboko v poušti kvete zeleň.
V tisíce let vzdálené feudální budoucnosti, kdy vesmír ovládá novodobá šlechta, imperátor poroučí rodu Atreidů, aby vyměnili svůj vodní svět za písečný Arrakis. Vévoda Leto, jehož ostré rysy v obličeji připomínají dravce a který nosí černou uniformu s rudou erbovní chocholkou jestřába na hrudi, výzvu přijímá. Netuší, že proradný baron nepřátelského rodu Harkonnenů na něj chystá „největší past na člověka v dějinách“, genocidu, při níž mají Atreidové vymřít po meči.
Svět plný vody a zeleně
Od chvíle, kdy se usidlují na Arrakisu, větří Atreidové léčku. Čelí dezinformacím, zapínají čichače jedů, odhalují pasti. Zápasí s odlivem místních sil i sabotážemi. A obávají se invaze Harkonnenů, či dokonce fanatických sardaukarů, imperátorova hrůzostrašného vojska.
Vévoda Leto, trávící bezesné noci na velitelství, musí jako každý rod spravující Arrakis zajistit těžbu vzácného zdejšího koření. Jmenuje se melanž, má příchuť skořice a mocné narkotické účinky. Prodlužuje život, ale skýtá ještě jiné vlastnosti, pročež na jeho přísunu závisí celý vesmír. A cesta ke koření, jak tuší vévoda, vede skrze spojenectví s místními beduíny, národem zvaným Fremenové.
Tito domorodí obyvatelé Arrakisu mají od melanže oči zcela modré, beze stopy bělma. Žijí v poušti, roztroušení v kmenech a jeskyních. Dovedou se vyhnout červům. Nosí zvláštní obleky recyklující pot. Straní se kolonizátorů, kteří je lovili jako zvěř bránící těžbě. Fremeni očekávají proroka, jehož předpověděly legendy. A celá jejich kultura se točí okolo vody. Sní o Arrakisu plném modře a zeleně.
Američan Frank Herbert knižně vydal Dunu v roce 1965, kdy se na Západě rodilo environmentální hnutí. Spisovatele, jenž pracoval jako ekologický poradce ve Vietnamu a Pákistánu, k myšlence přivedlo psaní studie o dunách. „Jedním z cílů příběhu bylo načrtnout důsledky toho, co se stane, když se pokusíte podmanit si planetu nebo životní prostředí,“ řekl.
Zastánce zachování životního prostředí Herbert román věnoval „ekologům vyprahlých krajů“. Věřil, že „existuje způsob, jak žít s planetou, nikoliv ve sporu s ní“, což otiskl do obrazu Arrakisu drancovaného na pokraji možností. V knize figuruje Fremen, takzvaný planetolog, jenž věří, že pouštní planetu by šlo proměnit v ráj, kdyby vládcové dělali víc, než jen loupili koření.
V tomto ohledu Duna předběhla dobu: film se teď dostává do kin v době, která je ekologii nakloněná. Diváci mezi řádky vyčtou varování před silou, jež ve snaze vytěžit vše ve svůj prospěch vpadá do cizího ekosystému přesahujícího její chápání.
Paradoxně však Dunu mohou vykládat i ti, kdo v ekologickém hnutí spatřují riziko. Pozdější pokračování románu naznačila odvrácenou stránku přílišné fixace na životní prostředí. V eseji z roku 1980 vyslovil Frank Herbert obavu, že „ekologie se může stát novým praporem demagogů, rádoby hrdinů, kteří usilují o moc, a všech, kdo jsou připraveni hledat adrenalin potřebný k vyhlášení nové křížové výpravy“, napsal.
Přichází spasitel
Hrdinou Duny není vévoda, nýbrž jeho patnáctiletý syn Paul Atreides. Nástupce trůnu, jenž má rozcuchané vlasy havraní černě a úzce povznešený nos, vyrůstal se šlechtickými privilegii, obklopen otcovými rádci a učiteli, avšak bez kamarádů. Díky výcviku své matky, příslušnice vlivné duchovní školy, dokáže potlačit strach. Po příletu na Arrakis a setkání s kořením začíná projevovat jakousi jasnozřivost, rozšiřovat si vědomí. I to je stopa 60. let, kdy Duna vyšla: ezoteriky, hnutí new age, psychedelických drog.
V základu však román vypráví starý známý příběh o hrdinovi, jenž si nepřeje být vyvoleným. Je nucen opustit domov, předčasně dospět, naučit se spoléhat na sebe. Podstupuje zkoušky, vyrovnává se s rodiči, poprvé zabijí i miluje. Musí padnout na dno, aby mohl vystoupat na vrchol.
Paulova odysea zrcadlí vše od starořecké mytologie přes středověké eposy se šlechtickými rody, které machiavelisticky bojují o moc, a intrikující sektou. Stateční Atreidové volně odkazují ke starým Řekům, jazyk mocného impéria využívá latiny, zatímco proradným Harkonnenům vládne baron s ruským jménem Vladimir - v románu vydaném na vrcholu studené války jistě ne náhoda.
Ale jako všechno v Duně je i tohle složitější: v další rovině protagonista zápasí s proroctvím, legendou o mesiášovi, kterou na Arrakisu rozesely misionářky sledující vlastní cíle. Díky tomu Frank Herbert na čtenáři provádí odvážný postmoderní experiment, kdy nejprve vzbuzuje sympatie k hrdinovi, aby jej posléze začal měnit v antihrdinu.
Spisovatel varoval před „mesiášskými impulzy, které nás pravidelně postihují, před demagogy, fanatiky, podvodníky, nevinnými a už ne tak nevinnými přihlížejícími“, kteří v libovolné době budují obraz hrdiny. Když je mýtus dost silný, pohltí i ty, kdo mu vzdorovali. „To bylo jedno z témat Duny: nevypínejte kritické myšlení před mocnými, ať se tváři sebeušlechtileji,“ apeloval.
Američan Herbert navíc vydal Dunu na vrcholu afroamerického hnutí za občanská práva, v době, kdy někdejší evropské kolonie získávaly nezávislost. I to mohlo inspirovat příběh zotročených pouštních Fremenů bojujících za samostatnost.
Z dnešního pohledu Duna téměř splňuje požadavky takzvaných postkoloniálních románů: vypráví o střetu kultur, povýšeném Západu, jenž se roztahuje v zemích, kterým nerozumí a jejichž obyvatele považuje za primitivy.
V Duně proti sobě stojí Fremeni, pro něž je nejcennější surovinou voda, a cizinci, kteří vodou plýtvají a oči mají jen pro koření. I dnešní čtenář pochopí paralelu k zemím na Blízkém východě, které Západ dobýval kvůli ropě. Románová gilda spotřebovávající melanž má zase rysy korporace, jejíž moc přerostla jednotlivé státy.
Film, hry, minisérie
K českým čtenářům se příběh knižně dostal krátce před sametovou revolucí. Roku 1988 jej v nákladu 100 tisíc kusů vydalo nakladatelství Svoboda s doslovem sci-fi spisovatele a novináře Ondřeje Neffa, který správně prorokoval, že Duna neupadne do zapomnění.
„Nesporně náleží do zlatého fondu světové fantastiky. Bude i nadále patřit k vrcholům velké fantaskní epiky. Podivuhodně odráží myšlení 60. let, té doby velké celosvětové konjunktury, z níž vyplynulo přesvědčení o trvalém vzestupném trendu rozmachu lidské civilizace,“ napsal Neff. Připomněl víru 60. let, že svět se bude ubírat cestou unifikace či centrálního řízení, avšak tipoval, že k tomu nedojde.
Dnes, po 33 letech, Neff kvituje, že se nemýlil. „Čtenářům a divákům je to jedno. Obliba epických děl tohoto typu pramení právě z toho, že mají s reálným světem a jeho principy pramálo společného,“ říká.
Nová adaptace Duny se drží původního schématu, opět v ní vystupuje mladý spasitel. „Důraz je tu ale položen na vzdor vůči držitelům technologické převahy, v tom se podobá velkofilmu Avatar od Jamese Camerona. Z knihovny klasiků Dunu už nikdo nevyšťouchne. Jen další generace si pro ni najdou jinou interpretaci: v tak rozsáhlém díle je prostoru pro interpretaci víc než dost,“ uvažuje Ondřej Neff.
Výkladů se Duna, knižně dál rozvíjená Frankem Herbertem a posléze jeho synem s dalším literátem, dočkala takřka v každé dekádě. Slavně se ji v 70. letech nepodařilo zfilmovat Alejandrovi Jodorowskému. Když ji v 80. letech natočil David Lynch s hercem Kylem MacLachlanem a hudebníkem Stingem, vznikl komerční propadák.
Po sametové revoluci byly také v Česku populární zejména první dvě počítačové hry, které Dunu pojaly v žánru adventury a strategie. Naopak pozapomenutá je televizní minisérie, již na přelomu tisíciletí natočili Američané na pražském Barrandově. Oscarovým hercům Williamu Hurtovi nebo v pokračování Susan Sarandonové či dnešní hvězdě Jamesi McAvoyovi v ní sekundovali Jan Vlasák, Barbora Kodetová, Karel Dobrý nebo Klára Issová.
Z dnešního pohledu trikově zastaralá a levná adaptace těžila z šestihodinové stopáže, kostýmů Theodora a Jana Pištěkových nebo kamery renomovaného Vittoria Storara. „Točilo se výhradně v interiérech, v trochu zvláštní koprodukční atmosféře, kdy čeští herci přicházeli na plac a zase odcházeli, zatímco Američané v Praze bydleli po hotelích,“ vzpomíná novinářka Tereza Engelová, která na minisérii pracovala jako asistentka režie druhého štábu.
Vybavuje si, jak představitelé Fremenů zápasili s modrými kontaktními čočkami, které je neustále pálily v očích. „Když před takzvaným greenscreenem někteří herci létali na provazech a písek za nimi byl vytvořený v ateliéru, myslela jsem si, že to dopadne strašně. Ale jak jsem se teď po letech na kousek podívala, přijde mi, že to přes všechny výhrady stále má určitý půvab,“ ohlíží se Engelová.
Džihád
Dvacet let nato je tu nová Duna. Režisér Denis Villeneuve do ní vměstnal polovinu románu, druhou si schovává na pokračování, předloze ale zůstává věrný. Kvůli stopáži vynechal následníka harkonnenského trůnu Feyd-Rautha a atreidský zbrojmistr Gurney Halleck pozbyl svého hudebního nástroje. Různé generace diváků mohou rozdílně reagovat na přerod románového planetologa Kynese ve filmovou planetoložku Kynesovou, daný snahou kompenzovat z dnešního pohledu nepoměr ženských postav.
Na novém filmu je ale spornější jiný posun. Kultura Fremenů v knize vycházela z arabských, zejména islámských reálií. Hrdinu pronásledují vize pomsty porobeného národa, fanatických pluků, které pod zeleno-černým praporem pálí vesmír. Fremenští válečníci se obětují jako sebevražední atentátníci, aby ve službách proroka přišli do ráje.
Slovo džihád, s nímž román operuje, však ve filmu nezazní. A je to pochopitelné: Frank Herbert zemřel dávno před tím, než Američané po teroristických útocích z 11. září 2001 uslyšeli slovo džihád z úst Usámy bin Ládina a než v televizi spatřili černou vlajku Islámského státu.
Fakt, že film raději užívá neutrálního pojmu „svatá válka“, přesto působí všelijak. Filozofie Fremenů představovala pomyslnou syntézu islámu se zenbuddhismem, avšak kniha překypovala výrazy z arabštiny, fársí či turečtiny: pádišáh, mahdí, bašár, kitáb, umma, hašašíni, desítky pojmů spjatých s pouští, místem, kde se rodila náboženství. Už jen to, jak rozvíjela i duchovní význam slova džihád, prozrazovalo autorovu znalost mystické odnože islámu zvané súfismus.
Tím jediným se hollywoodská adaptace vzdaluje předloze. Která ukázala, jak „tisíce let v budoucnosti, kdy se proměnilo veškeré náboženství i jazyk, je stále zachována kontinuita arabského a islámského světa,“ píše odborný asistent z katedry islámských studií Ali Karjoo-Ravary na serveru televize Al-Džazíra. Protože Frank Herbert si „na rozdíl od vrstevníků uměl představit svět, který není založen na západní, křesťanské mytologii“.
Nová Duna stojí za vidění. Ale právě posun v její náboženské rovině je dobrým důvodem, proč po letech sáhnout také po Herbertově předloze. Zkusit si odmyslet všechno to, co v ní čte dnešní Evropan. A třeba si představit, jaký význam mohlo mít jedno americké sci-fi pro několik generací arabských čtenářů.
