Brakobraní - Akční fantastika je nedílnou součástí domácí žánrové literatury již třetí desetiletí. Často se nadává, jak přispěla k devalvaci té naší české, vznešené science fiction proslavené jmény jako Nesvadba, Souček, Velinský... což je jednak nespravedlivé, jednak problematické. Protože vsadím boty, že všichni zmínění by si nějakou tu "akcičku" klidně střihli také (a v rámci svých možností to ostatně i dělali).
Brakobraní
V letním seriálu Brakobraní se budeme věnovat literatuře více pokleslé než obvykle i filmům, o něž by "pravý intelektuál" nezavadil ani koutkem oka. Chceme potěšit ale všechny milovníky hororů, thrillerů, komiksů a dalších vyloženě odpočinkových úletů, které se hodí mít přibalené do cestovní brašny, ať už vyrážíte na prázdniny kamkoliv. Seriál budou v týdenních intervalech připravovat Roman Lipčík a Boris Hokr.
Akční fantastika není z podstaty pokleslá a rozhodně netvoří dno současné produkce. Ve své době ostatně začínala v podstatě jako nejprogresivnější vlna naší fantastiky - na přelomu osmdesátých a devadesátých let se k nám nenahrnula jen do té doby takřka neznámá fantasy, ale konečně si lidé mohli vychutnávat kultovní akční filmy Made in USA, ale hlavně z Hongkongu...
Postupy těchto akčních filmů a jejich estetika se začaly prosazovat především díky Ondřeji Neffovi a pak v díle jeho předního žáka Jiřího W. Procházky. Podívejte se schválně na Arkádský cyklus (Neff) nebo některé díly série Agent JFK (JWP). Knihy a (autoři) tohoto žánru výborně odráží proměny moderní popkultury i nejrůznější vztahy čtenář - dílo. Jen jim klást ty správné otázky, jak by řekli historici...
Kulhánek je bůh, bůh, bůh
Neff s JWP kdysi otevřeli žánru dveře, ale definitivní průlom přišel s Jiřím Kulhánkem. Do té doby takřka neznámý autor (napsal jen několik povídek, kromě jiných i conanovku) se proslavil svým prvním románem - Vládci strachu. Mnohými oslavovaná sci-fi (ehm, jsou tam alchymisté a upíři, takže bych byl se žánrovým zařazením, navzdory zasazení děje do blízké budoucnosti, opatrný) byla těžkou trefou do černého srdce a vkusu čtenářů.
Jiří Kulhánek
Suverénně nejprodávanější autor české fantastiky. Jeho knihy jako Vládci strachu, Cesta krve nebo Noční klub se staly kultovními. Zatím posledním románem je Vyhlídka na věčnost.
Pokud máte Vládce strachu, nebo následující diptych Cesta krve, doma, tak sedíte na zlatém vejci. Koukněte na aukro.cz. V podstatě vám to zaplatí dovolenou. Pokud byste byli takoví šílenci a knihy prodali. Kulhánek je totiž zásadový parchant, který své první romány upřímně nenávidí a nenechá se zlomit sebekulatější sedmimístnou cifrou k dotisku, takže stačí čekat... a čekat... Já mám ty své v trezoru.
Kulhánek každopádně přišel s perfektní nabídkou. Rychlý děj plný drobných absurdit (na úvod Cesty krve např. zombie srnka nebo mimozemská zařízení podobající se létajícím popelnicím), v jeho středu sympatický hrdina, který trousí ani ne tak hlášky, jako spíše moderní a popkulturou nasáklé chandlerovské wisecracky, mixování žánrů a především naprosto, ale naprosto přepálené a nerealistické akční scény s co nejrealističtějšími kulisami.
Právě proto je v rámci megaúspěšné kariéry maestra Kulhánka největší "propadák" (rozuměj: jen pár desítek tisíc prodaných kusů) Stroncium zbavené vazeb na naší realitu. A naopak za nejlepší je považován Noční klub zasazený do kulis současné Prahy plné upírů, mafiánů, katan, pervertů a tak. Čtenář se chce prostě cítit jako doma. A protože Kulhánek si dává s psaním na čas a knihu pak následně klidně pár let předělává (viz rozkošně sadistická poznámka ve Vyhlídce na věčnost), hlad čtenářů se rozhodlo vyslyšet hned několik dalších autorů.
Jsou mezi nimi naprosté zrůdnosti, kterým se moudrý člověk vyhne (omluvte tu hříčku), jsou mezi nimi i průměrné věci... a pak jsou mezi nimi věci, které jsou prostě rozkošné a do seriálu Brakobraní jako stvořené.
Kvazikulhánkovská generace nastupuje
Asi není náhoda, že vtipné hrdiny kosící nepřítele po desítkách píší nejlépe autoři od Ká. Mluví se i o tzv. kulhánkovské generaci, což je minimálně v jednom případě úsměvné. Štěpán Kopřiva tu byl totiž, stejně jako my před Rakouskem, už před Kulhánkem. Člen spolku Rigor Mortis, který na začátku devadesátých let nastavil standardy černého cynického humoru na několik desetiletí dopředu, se ale až na pár povídek docela dlouho pohyboval někde jinde než na poli knih. Televizní seriály, publicistika, komiksy (např. s Jiřím Grusem Nitro těžkne glycerínem).
Štěpán Kopřiva (1971)
Na počátku devadesátých let patřil k zakládajícím členům spolku Rigor Mortis (např. Jiří Pavlovský), v jehož rámci se podílel na několika dodnes ceněných povídkách přinášejících do české fantastiky filmové vidění a velkou míru cynismu. Působil i jako televizní a komiksový scenárista a je spolurežisérem kultovního krátkého filmu Byl jsem mladistvým intelektuálem. V románech Asfalt a Zabíjení se uvedl jako mistr akčního žánru. Nebojí se však ani antihrdinské fantasy (Holomráz) či povídek reflektujících vliv popkultury a na příští rok chystá svou první detektivku.
Ale je také autorem knihy s romantickým názvem Zabíjení. Hrdinou je psychopat. Ale zábavný, kdyby vás to zajímalo. Jak moc je ale dobrý, to ukázal Kopřiva až v opulentně masakrózním špalíčku krvavých perverzit známém coby Asfalt. Jedná se o příběh partičky žoldáků, kteří přijdou do Pekla (kde jsou lidské duše využívány jako tzv. asfalt - univerzální stavební hmota na cokoliv, samozřejmě se zárukou věčného vnímání bolesti) a sehrají roli v... ne v revoluci, prostě v totální krvavé lázni.
Nemá cenu vyjmenovávat všechny povedené literární fígle, které se v tomhle pekelném díle nacházejí. Jsou jich tuny. Třeba důsledně ironický paralelismus. Hrabalovské pábení použité pro popisy bestiálního mučení a ještě bestiálnějších řežeb. Fenomenální práce s hromaděním přívlastků (např. během mé oblíbené scény návštěvy nevěstince je radost popatřit, kolik typů lehkých záhrobních ženštin je někde k mání, přestal jsem počítat u kristovské třiatřicítky)... nebo prostě jen všechny ty úchylné nápady, co všechno se z lidského asfaltu dá udělat (včetně potahů na autosedačky z kůže Steva McQueena).
Tohle si prostě musíte přečíst, jinak neuvěříte. Nebo víte co? Poslechněte si to. K dostání je audiokniha v podání Ludvíka Krále, který si každé slovíčko a každou efektní i efektivní brutalitku náležitě vychutnává. Dokud ho neuslyšíte, nemůžete chápat, co znamená opravdu procítěný přednes. Už tak zábavná (a přitom ve vztahu k lidskému životu a smyslu existence hodně děsivá) kniha díky Královi získává další rozměr. Audionakladatelství Walker a Volf se tady skutečně vytáhlo.
Kotleta aneb lepší flaksa, než jsme doufali
Na pole audioknih ovšem expandují i další pánové na holení (něžných dívek se zatím žánr autorsky netkl, asi se berou moc vážně, tvrdí můj Vnitřní sexista zhrozený trailerem na spoustu odstínů víte čeho). Konkrétně František Kotleta, fantom české fantastiky. Před lety byly první rozhovory s tímto bruntálským řezníkem (to nejen jako popis zaměstnání, bourá nejen literaturu, ale i skot, brav, kurstvo a tak) považovány za aprílový žert.
František Kotleta
Dle kotletovského mýtu bruntálský řezník, který se během pobytu ve vězení (nechtějte vědět za co) dostal ke knihám Jiřího Kulhánka a rozhodl se napsat lepší. Na trilogii Bratrstvo krve navázal dvojdílnou Perunovou krví a chystá knihu Příliš dlouhá swingers párty.
Dokud se o rok později na apríla neobjevila první kniha... Od té doby jich na pultech přistálo celkem pět. Pod poetickými a metaforickými názvy Hustej nářez (v dohledné době jako audiokniha), Fakt hustej nářez, Megahustej nářez (dohromady Bratrstvo krve) a Perunova krev jedna a dvě...
Kotleta je zábavné čtení a krom toho nejzajímavější PR v dějinách české literatury. Beze srandy. Celá tahle šílená mystifikace - obsahující i mrtvého Stalina a brazilské drogové kartely a líčící Bruntál jako místo, kde by se báli přenocovat i redneci z amerického Jihu (takže opět závan realismu v jinak únikovém žánru, dodává tamní rodák, význačný žurnalista a Kotletův propagátor č. 2 - po Tomáši Němcovi, exšéfredaktorovi časopisu Pevnost, v Kotletových knihách zvěčněném coby hnusný ozářený mutant - Leoš Kyša) -, si už dávno žije vlastním životem a dává zapomenout na jednu věc...
Kotletovky jsou hodně libové záležitosti. Ze všech plagiátorů, a že jich Kulhánek má, se právě Kotleta evidentně dobral podstaty věci nejlépe. Pro studium fungování žánru jsou jeho knihy dokonalým materiálem. Nadsázka, cit pro rytmus rychlých akčních filmů (členění textu do kratičkých segmentů, často o jednom dvou odstavcích, činí z knih dokonalé čtení do MHD a na MDŽ), exotické lokace nikdy nezastínivší starou dobrou Prahu (nebo usípanou Ostravu) a rozumný rozsah, kdy je ještě text vtipný a nesklouzává k opakování se. A ano, knihu od knihy je to lepší.
Aktuální Perunova krev má dokonce i opravdu prokreslené postavy s nějakým tím traumátkem a přáním smrti. A odehrává se v podstatě celá v Čechách. Takže nejen hektolitry krve, ale i doslova tuny špílců do politiků, taxikářů, žurnalistů, spisovatelů, prostitutek, policajtů a prostě Čech jako takových. Vždy s nadhledem a úšklebkem.
Je paráda najít knížku, která ví, že je brak, je na to hrdá a má soudnost vědět, že i když to lidi žerou, nemá smysl jim cpát smysl života a osobní filozofii autora. Kotleta je v tomhle hodně pokorný typ autora.
Ale mezi námi, někdy by mohl přitvrdit. Na to, jakou volnost mu jeho anonymita dává, se zatím moc neodvázal... ale to se určitě spraví.
Kulhánek pana Žambocha
Jednou z nejzajímavějších reakcí na vzestup kulhánkovského fenoménu byl před lety román Miroslava Žambocha Líheň (nejprve ve dvou knihách, později v jednom svazku). Žamboch je jednou z hvězd domácí fantasy a boduje hlavně romantickými (byť s výrazně temným podtónem) hrdiny zasazenými do někdy až westernových zápletek. Ale občas si střihne i něco, co nelze nazvat jinak než úletem. Třeba skvělé povídky z města, kde se setkávají Sherlock Holmes, barbar Conan a koupelnová kachnička...
Miroslav Žamboch
Jeden z nejpopulárnějších domácích fantasy autorů se proslavil především tzv. koniášovkami (např. Na ostřích čepelí). Je však i autorem „kulhánkovštin“ Líheň či In visio extremis nebo dobrodružného sci-fi safari Predátoři.
A někdy naservíruje svým fanouškům i ryzí kulhánkovštinu. Není to opisování, spíše sebevědomé vykročení do ringu za úřadujícím šampionem a ozkoušení si, kolik kol tam vydrží. Žamboch tuhle srovnávací mentalitu prostě má. Ale dokáže ji krotit.
Líheň se odehrává v Praze, Kulhánek je zde mystickým miliardářem a monstrem Rulhánkem a hlavní hrdinka je sexy kočka, vedle které všechny ostatní sexy kočky blednou závistí. Jen škoda, že po odečtení narážek na prostředí české fantastiky si kniha drží dost vážný tón. Co funguje u fantasy kvaziwesternů, nefunguje úplně v kulhánkovštině.
Líheň je díky již zmíněnému Walker a Volfovi taktéž k dostání jako audiokniha. A přednes odhaluje jednu věc - Žamboch sice napsal výborný akční příběh, ale postavy má v porovnání se svými fantasy slabší a šustící papírem. Poslech to mnohdy zvýrazní, ale na druhou stranu také dává knize, která v rámci autorovy tvorby poměrně rychle zestárla, i jinak ztracený drajv. Do auta hodně dobrá volba.
Barvité příběhy pana Dreschera, noirové jednohubky pana Kadreyho
Posledním z velkých českých autorů spadajících mezi následovatele mistra Kulhánka je Alex Drescher. Stejně jako Kotleta, i on je pseudonymem, ale na rozdíl od bruntálského patriota (nebo naopak zapřisáhlého nepřítele tohoto městysu, záleží na úhlu pohledu) se nijak neprojevuje a jen občas zplodí nějakou tu knihu.
Alex Drescher
První knihy věnoval postavě královského prokurátora Kloppa Yggredda v mixech fantasy a detektivky. Mnohem lépe jeho barvitý a ironický styl vyzněl v dvojici románů z dosud neukončeného cyklu Prolnutí – Tovaryš a Jeden z devíti.
To nejlepší, co zatím napsal, je dvojice románů z cyklu Prolnutí. Představte si blízkou budoucnost, kdy se Evropská unie proměnila v byrokratickou diktaturu, Češi jsou v pozici občanů plus minus páté kategorie (protože se pokusili z Unie vystoupit, zmetci) a za oponou všední reality se skrývá magický svět... Oba romány nabízí v podstatě stejný příběh: zdánlivě obyčejný Čech (byť s vojenskou minulostí a perfektním výcvikem) se dostane do střetu vládců našeho a magického světa.
Drescher to využívá k tomu, aby se slovy klasika z Pulp Fiction "vyblbl" s letlampou své představivosti na dvou věcech. Tou první je politika a národní i žánrové stereotypy. Mnichovské trauma, právníci coby lidské zrůdy, německý smysl pro humor jako temná strana německého perfekcionismu a nesmrtelní elfí vojáci procházející si mixem Apokalypsy a Hlavy 22... Velká paráda.
No a pak tu máme akční scény. Nejsou tak šokující a propracované nebo krvavé jako u pánů výše zmíněných, ale jsou nejbarvitější. Proti sobě totiž staví moderní techniku a lidi a magii a nejrůznější fantasy havěť. Ze všech zde uvedených autorů je Drescher asi nejméně známý, což je škoda přeškoda. Pro každého odpůrce byrokracie a EU povinná četba, která v nejlepších pasážích opouští hájemství akčního románu a servíruje vytříbenou satiru.
Richard Kadrey
Jeden z mnoha autorů, které semlel Hollywood a jeho popkulturní hrátky. Teoreticky v tom dobrém slova smyslu. U nás je znám pro své hororovo-noirové romány Sandman Slim, Zabij mrtvé a Aloha z pekla. Po smrti by měl být Satanovým nebo Tarantinovým šaškem.
Což se nedá říct o posledním pánovi na holení. Richard Kadrey není, na rozdíl od svých předchůdců, Čech. To je asi jasné už ze jména. Ale jeho trilogie o panu Starkovi, který se vyplazil z pekla, aby pomstil smrt svou a své milé a založil si živnost v Los Angeles coby tak trochu soukromý detektiv a provozovatel půjčovny DVD, je rodnou sestrou všech kulhánkovštin. I když více než z hongkongských akčňáků a pražských urban legend čerpá z Tarantina a Lovecrafta.
Kadrey je mistrem filmových narážek, ale občas si dovolí i prohlášení jako třeba: "Na národ, který vymyslel absint a orální sex, jsou Francouzi někdy překvapivě prudérní." Nebo poetický popis města andělů: „LA je to, co se přihodí, když tlupa lovecraftovských starších bohů a pornohvězd společně stráví víkend zamčeni na zámku Marmont, kde šňupají koks z kostí Jima Morrisona. Jestli vás v chodu neudrží viagra a ilegální videa s Traci Lords, japonské chapadlácké porno to dokáže určitě.“
A číst podobné popisy, to je přeci zábava za všechny prachy, ne? A o to tu jde především...
