Výtvarník, jenž žil v letech 1918 až 1990 a kterého nyní připomíná nedávno vydaná monografie s podtitulem Velká kniha komiksů, byl obdivovatelem Zdeňka Buriana a vrstevníkem Miloše Nováka. Všichni tři před druhou světovou válkou poměrně úspěšně dávali svůj talent do služeb vydavatelů kovbojek a napínavých příběhů. Zatímco ale Burian po komunistickém převratu v roce 1948 začal novou tvůrčí etapu v oboru paleontologických rekonstrukcí, Novák s Konečným přišli o možnost uplatnění. A to přesto, že byli ochotní kreslit ve službách nového režimu. Rukopis vhodný spíše do rodokapsů či amerických časopisů však zakrýt nedovedli.
Znovu se objevili na očích kolem roku 1968, kdy krátce polevila cenzura. A tak najednou vyšly sci-fi romány J. M. Trosky s ilustracemi Miloše Nováka či sbírky povídek Otakara Batličky doprovázené Konečného kresbami. Ostře se odlišovaly od všeho, co tehdy bylo běžné. Nešlo však o novou generaci tvůrců, jen připomenutí mistrů, na nichž vyrůstala již předchozí generace.
Pak se vody znovu zavřely, nepočítáme-li různé příležitostné ilustrace zejména v časopisech pro mládež. Sběratelé a fanoušci si Bohumila Konečného ve větší míře mohli připomenout teprve poslední dekády. V letech 2007 a 2008 se na jeho počest konaly velké výstavy v rodné Plzni, před pěti roky další v pražské Ville Pellé, následně vyšla rozšířená verze monografie Ženy a dobrodružství Bohumila Konečného. Napsal ji plzeňský učitel a zástupce ředitele na tamním gymnáziu Jan Hosnedl, který je hlavním motorem této nové vlny zájmu.
V nejnovější knize teď Hosnedl připomíná jen jednu polohu Konečného tvorby: komiks. Publikaci připravil za pomoci historika komiksu Tomáše Prokůpka a zkušeného retušéra starých komiksů Filipa Konečného, což není příbuzný. Po nedávné knižní publikaci komiksu Zuzanka a její svět, původně z let 1947 až 1948, tak mají čtenáři k dispozici veškerou dochovanou Konečného produkci v tomto oboru. Dlužno říci, že nikterak rozsáhlou.
Poklad pro kompletisty
Bohumil Konečný zřejmě neměl nijak vřelý vztah ke kresleným seriálům, oproti třeba Miloši Novákovi, který jich vytvořil mnohem více. A popravdě řečeno, pro toto umění neměl ani zvláštní nadání. Konečný byl samozřejmě kreslíř světové úrovně, kterého by člověk nerozlišil třeba od amerických kolegů. Jenže jakmile se pustil do komiksu, často vznikl spíš sled statických panelů než dynamický výsledek. Jeho komiksová tvorba byla také spíše náhodná než jím vyhledávaná.
Nová publikace je tedy spíše artefaktem pro obdivovatele a komiksové kompletisty než plnohodnotným dílem pro širší okruh čtenářů. Začíná pro Konečného ne zcela typickými rozfázovanými kreslenými vtipy vydávanými roku 1939 v Humoristických listech.
Následuje komiks Tajomstvo prérie, který roku 1964 otiskl slovenský časopis Mladá tvorba v čísle zaměřeném na western. Konečný, podobně jako mnoho jiných českých kreslířů včetně Káji Saudka, nacházel v určitých dobách snadnější cestu ke čtenářům na Slovensku, kde byly otěže cenzury o kousíček povolenější.
Tajomstvo prérie je celkem tuctový příběh, v časopisu navíc "shozený" posledním políčkem, podle nějž se vše odvíjelo pouze pro potřeby filmování westernu. Pro autora a vydavatele to byla jakási pojistka, kdyby je úřady osočily, že chtějí oprašovat žánry nehodné socialistického čtenáře.
Jednostránkovým vtipem, který si dělá legraci z mnoha slovenských reálií, je Poklad vydaný humoristickým časopisem Roháč roku 1966. V dalších dvou komiksech se Konečný dostává stylově blízko Miloši Novákovi. V obou případech se jedná o námořní dobrodružství vydaná v magazínech Pionýr a Signál koncem 60. let.
Na další Konečného komiks pak čtenáři čekali šest let. Rozsáhlejší příběh Král Madagaskaru překvapivě kreslil v autorském tandemu s podobně založeným Gustavem Krumem. Nebo spíše Krumovi pouze vypomáhal. Seriál vyšel v období tuhé normalizace, proto se tvůrci skryli pod pseudonymem. Nejinak si počínal autor scénáře Jaroslav Weigel, podepsaný též pod Lipsem Tullianem od Káji Saudka.
Nejrozsáhlejší prací, jež knihu uzavírá, je komiks pro soukromé použití nazvaný Pohádka. Výtvarník jej kreslil na přelomu 50. a 60. let pro svou dceru, která kvůli srdeční vadě trávila dlouhý čas v nemocnici. Každý den jí Konečný přinesl jednu stránku, aby pobyt na lůžku snášela lépe. Těch stránek bylo více než dvě stě, což naznačuje délku léčby. Kresby jsou provedené narychlo a sugerují možný výtvarný vliv Václava Špály, jinde u Konečného nevídaný.
Právě kvůli chatrnému zdraví dcery, která podstoupila operaci, se také manželé Koneční rozhodli nepřikročit k emigraci, když v roce 1959 ustaly veškeré výtvarné zakázky pro talentovaného "Bimbu".
Dcera Velkého října
Největším přínosem publikace je, že poprvé čtenáři předkládá kompletní fragment komiksu Amazona, respektive Octobriana. Ten je spojen s velkým skandálem, jenž Konečného možná stál kariéru. V průběhu 60. let malíře navštěvoval introvertní hoch Petr Sadecký, velký obdivovatel jeho tvorby, jakož i děl Zdeňka Buriana.
Po několika letech, vida, že Konečný má nouzi o zakázky, vymyslel Sadecký plán: nechá výtvarníka namalovat sérii obálek pro romány Karla Maye a Sadecký je prodá německému vydavateli. Zároveň společně vytvoří novou komiksovou hrdinku Amazonu, s níž prorazí na západní trh. Konečný vytvořil obálky i rozsáhlý fragment komiksu Amazona. Sadecký však na sklonku roku 1966 emigroval s originály do Západního Německa a obálky k mayovkám prodával jako svou tvorbu.
Amazona dopadla ještě neslavněji - nebo možná slavněji, jak se to vezme. Prodat fragment komiksu nebylo možné. Sadecký tedy vymyslel ďábelskou historku. Začal věc vydávat za dílo ruských undergroundových umělců, kteří vytvořili superhrdinku bojující za pravé ideály komunismu. Sadecký sám Amazoně domaloval na čelo rudou hvězdu a přejmenoval ji na Okťjabrinu, dceru Velkého října.
Vyfabulovaná historka ve světě vzbudila poprask. Komiks se Sadeckého předmluvou vyšel ve Velké Británii, USA a Západním Německu. Domněle ruská Octobriana, jak zněl anglický přepis, byla pro Západ zjevením. David Bowie o ní chtěl natočit film. Billy Idol si ji nechal vytetovat. Bryan Talbot ji zasadil do svého slavného komiksu Dobrodružství Luthera Arkwrighta.
Nebýt předběžného varování, které okradený Konečný poslal na ministerstvo vnitra, skončil by nejspíše malíř ve vězení za rozvracení socialistického zřízení. Přestože v tom byl nevinně.
Octobriana pak měla další život, i přes pochybný původ se stále objevuje jako "postava volně k použití" v komiksech po celém světě. O nich se čtenář dozví více v zasvěceném, obsáhlém textu na konci nové knihy. Editoři se s retušérem Filipem Konečným dohodli na zajímavém řešení: hvězdu na čele hrdinky nahradili původním obráceným trojúhelníkem, aby tak její podobu zbavili Sadeckého svévolných zásahů.
Jako splátka dluhu a dodatečná pocta výtvarníkovi je monografie přínosná. Pečlivě vyčištěné kresby skenované z nekvalitních předloh poskytují nejvyšší myslitelnou kvalitu.
Máme-li co vytknout, pak to, že autoři textů nechávají některé věci nevysvětlené. Kupříkladu jak asi vypadala spolupráce Konečného a Gustava Kruma na komiksu, jenž nese rukopis spíš toho druhého.
Chybí také vysvětlení jmen či spíše pseudonymů Harry Wilson a Bob Croft, které jsou uvedeny na Konečného westernových komiksech. Patrně jsou oba jeho dílem i scenáristicky - výtvarník nebyl příliš zdatným autorem textů, takže hrdinové často jen slovy popisují to, co právě dělají a co čtenář vidí i bez komentáře.
Lepší by bylo také každý komiks uvést alespoň krátkým vysvětlujícím textem o okolnostech vzniku. Bez nich je třeba nejprve přečíst doslov.
Bohumil Konečný by býval byl mnohem známější, kdyby vyšla spolupráce s Jaroslavem Foglarem, o kterou stál. Po smrti Jana Fischera hledal Foglar kreslíře, jenž bude pokračovat v Rychlých šípech. Nabízel slušnou finanční odměnu, také si ale chtěl přisvojit autorská práva na kresbu. Na to ovšem Konečný odmítl přistoupit, a tak se novodobým šípáckým kreslířem stal Marko Čermák.
Kniha
Bohumil Konečný: Bimba - Velká kniha komiksů
(Editovali Jan Hosnedl, Tomáš Prokůpek a Filip Konečný)
Vydal Středoškolský klub ASK ČR při Gymnáziu v Plzni, 2022, 160 stran, 888 korun.
