Leni Riefenstahl, jež žila v letech 1902 až 2003, byla za nacismu protežovanou režisérkou a na zakázku v Německu točila režimní propagandu. Po válce však tvrdila, že o vyvražďování Židů nacisty nevěděla. Argumentovala tím, že se nikdy nestala členkou NSDAP, tvrdila, že osobně neznala Adolfa Hitlera, přestože jsou zachyceni na několika fotografiích, a roku 1951 jí skutečně bylo vystaveno potvrzení, že se za nacismu nedopustila ničeho protiprávního.
Filmařka však celou válku využívala výhod nacistické elity a nálepky Hitlerovy přisluhovačky se nezbavila ani v dalších desítkách let. Filmoví kritici nicméně vždy oceňovali její novátorskou práci s kamerou, využívání světla nebo rezignaci na mluvený komentář. Za svou práci dostala zlatou medaili na Benátském bienále nebo Grand Prix ze Světové výstavy v Paříži.
Tvůrci nového snímku získali přístup k jejímu osobnímu archivu, obsahujícímu mnoho písemností a nahrávek. Velká část materiálů pochází z poválečného období. Autoři nalezli mimo jiné dopisy a nahrávky, v nichž Leni Riefenstahl vyjadřuje zklamaní nad pádem třetí říše a přesvědčení, že nacistické ideály v Německu opět povstanou, píše britský deník The Guardian.
Režisér dokumentu Andres Veiel už nepochybuje, zda Leni Riefenstahl nacismu skutečně věřila, nebo jen oportunisticky využila jeho výhod. "Nebyla žádnou oportunistickou umělkyní, velice hluboce věřila nacistické ideologii včetně její estetiky, oslavy síly a hrdinství, a naopak pohrdání slabými, nemocnými či takzvaně cizími. Kromě toho byla skutečnou antisemitkou," řekl dokumentarista webu The Hollywood Reporter.
Dle britského Guardianu snímek naznačuje, že Leni Riefenstahl mohla být jednomu masakru Židů dokonce osobně přítomná, když v září 1939 jako válečná zpravodajka doprovázela nacistická vojska při invazi do Polska.
Pozdější dopis nalezený v její pozůstalosti naznačuje, že filmařka mohla být svědkyní masakru ve městě Końskie, respektive že jej dokonce částečně způsobila svým příkazem, aby Židé "byli odstraněni" z místa, kde hodlá natáčet. Když zaštěkala povel "odstraňte Židy", několik se jich dalo na útěk. "A to vyvolalo střelbu," parafrázuje Guardian.
Ani režisér Veiel si není stoprocentně jistý, zda se události takto seběhly. Kdyby ano, znamenalo by to, že se Leni Riefenstahl přímo podílela na zvěrstvech třetí říše, upozorňuje dokumentarista.
Leni Riefenstahl natočila několik propagandistických snímků o norimberských sjezdech Hitlerovy národní strany, například Triumf vůle z roku 1935, dále Přehlídku národů zachycující Letní olympijské hry v Berlíně 1936 nebo Náš wehrmacht pojednávající o síle nacistické armády.
Tvrzení, že o zločinech nacismu nevěděla, po válce zopakovala například v televizní debatě z roku 1976, za což se jí od diváků dostalo mnoha chápavých reakcí. Film ukazuje, že všech asi 500 povzbudivých dopisů od německé veřejnosti, jež dorazily poštou, si Leni Riefenstahl pečlivě uchovala a roztřídila.
Dokument dále dává nahlédnout do jejích telefonátů s nacistickým architektem a ministrem zbrojního průmyslu Albertem Speerem, po válce odsouzeném v Norimberském procesu ke 20 letům za válečné zločiny. Hovory byly nahrávány.
Podle serveru Deadline.com vznik filmu iniciovala německá novinářka a televizní moderátorka Sandra Maischberger, která v roce 2002 udělala s Leni Riefenstahl rozhovor. Po něm jí "zůstalo více otázek než odpovědí".
Spojila se proto s Veielem a po smrti režisérčina o 40 let mladšího manžela Horsta Kettnera v roce 2016 se jim podařilo získat přístup k archivům. "V roce 2020 jsem dostal první skeny jejího deníku z roku 1948 a pak záznamy telefonátů s Albertem Speerem," popisuje režisér, jak se postupně probral 700 krabic s dokumenty.
Sandra Maischberger je přesvědčená, že veřejnost by měla názor na Leni Riefenstahl přehodnotit. "Není možné ji nadále líčit jen jako extrémně ambiciózní a v první řadě oportunistickou umělkyni, ochotnou propůjčit svůj talent jakékoli moci, která by jí poskytla dost zdrojů a příležitosti. Myslím, že byla v první řadě aktivistkou bytostně přesvědčenou o myšlence národního socialismu a že se do posledních chvil nevzdala svých starých ideálů," domnívá se Sandra Maischberger.
Režisér Veiel je zase přesvědčený, že to, co našli v archivech, může společnosti posloužit i dnes, téměř o století později. "Zdá se to být strašně aktuální vzhledem k tomu, co se kolem nás teď děje. To, jak ji uchvátil heroický nacionalismus, jak oslavovala krásu, nadřazenost a vítěze, nakolik naopak pohrdala slabými či nemocnými, to všechno poskytuje hlubší vhled do jakéhosi prototypu fašismu. A umožňuje to člověku pochopit důvody vzestupu různých krajně pravicových hnutí, jaká dnes vidíme nejen v Německu, ale také v Evropě a USA," uzavírá Andres Veiel.
Leni Riefenstahl vystudovala malířství, uměleckou dráhu zahájila jako tanečnice. Po sérii vystoupení na berlínských i pražských pódiích a zranění kolene se stala herečkou, od roku 1932 pak začala točit. Největší slávu zažila za nacismu. Po druhé světové válce několik let nemohla režírovat. Později začala obdivovat africkou přírodu. Začátkem 70. let se například v důchodovém věku naučila potápět a od té doby fotografovala podvodní svět, o němž natočila i dokument Podvodní dojmy. Vydala též sérii obrázkových knih o núbijských domorodcích z jižního Súdánu a životě pod mořskou hladinou.
Krátce před smrtí v roce 2003 se podruhé provdala, a to za svého dlouholetého a o 40 let mladšího asistenta. "Nacismus vrhnul na můj život takový stín, že vysvobozením by snad byla jenom smrt," řekla jednou.
