Zařazení slavnostní skladby pro velký orchestr, tenoristu a tři sbory bylo jistě samo o sobě festivalovou událostí, mnohem lépe ale vyzněla Berliozova symfonie Harold v Itálii, kterou Nelson se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a violistou Karlem Untermüllerem provedl v první části večera.
Z hudebního hlediska byla pozoruhodná především samotná skutečnost, že Pražské jaro pro berliozovský večer pozvalo právě Nelsona. Sedmasedmdesátiletý americký dirigent a francouzský novoromantický skladatel v dnešním hudebním světě tvoří charakteristickou dvojici - jednoho bez druhého si lze jen těžko představit.
John Nelson se Berliozovu dílu důkladně věnuje celý svůj umělecký život a jako dirigent jeho čtyřhodinové monstropery Trójané debutoval začátkem sedmdesátých let také v Metropolitní opeře v New Yorku - zaskočil tehdy za Rafaela Kubelíka, který Trójany miloval.
Dnes je John Nelson jednou z klíčových osobností, které pomáhají publiku, aby našlo k Berliozovi cestu nejen jako k tvůrci nafouknutých a megalomanských konceptů, ale také - a možná především - jako k detailistovi sršícímu nápady a nevyčerpatelnou chutí pracovat s barvou orchestrálního zvuku.
Hector Berlioz žil v letech 1803 až 1869 a jeho skladatelské zrání i první rozmach spadají do doby, kdy se mohutně rozvíjely dechové nástroje. Ventilové mechanismy ovládané klapkami byly novinkou, která zvětšovala rozsah i zvukové a dynamické možnosti lesních rohů a trubek. Neurotický a přecitlivělý Berlioz se v přívalu zvukových novinek vyžíval a vycházel jim vstříc s frenetickým nadšením pravé romantické duše.
V posledních letech se také objevují nezanedbatelné snahy hrát Berliozovu hudbu na dobové nástroje, a objevit tak její původní zvuk. Pokouší se o to dirigenti John Eliot Gardiner či Jos van Immerseel, jehož nahrávka Fantastické symfonie přináší posluchači svět měkkých, pastelových barev bez charakteristického lesku současného symfonického orchestru.
Zároveň je ovšem snadné dojít k racionálně podložené představě, že si Berlioz právě takový lesk představoval a snažil se ho docílit.
John Nelson je jako dirigent někde na půli cesty - pracuje se současnými nástroji, ale s respektem k samotnému dílu, skladateli i možnostem a estetice jeho doby. Nelsonovy výsledky jsou dlouhodobě naprosto přesvědčivé a váže se k nim i mnoho prestižních ocenění. Pražské jaro tak pro svůj velký berliozovský večer sáhlo po zaručené a špičkové kvalitě, jaká by v ideálním případě měla být festivalovým standardem.
Čitelný Harold v Itálii
V první polovině koncertu se v Obecním domě hrál Harold v Itálii - symfonie ve čtyřech částech s obligátní violou. Berlioz ji, jak známo, napsal pro Paganiniho, který ovšem Harolda nikdy nehrál, part violy se mu zdál příliš chudý. Za skladbu nicméně královsky zaplatil.
Symfonie se svým názvem hlásí k romantickému básníku Byronovi a jeho poemě Childe-Haroldova pouť, je to ovšem inspirace naprosto volná. Berlioz byl sám zdatný turista, prochodil italské Abruzzy a lze důvodně předpokládat, že Harolda v Itálii napsal především sám o sobě - jako ostatně většinu svého díla.
Viola v rozlehlé symfonické skladbě reprezentuje zasněného poutníka, který jde za nedosažitelným cílem. Pro mimohudební výklady se nabízejí také úvahy o tom, proč putujícího muže ztělesňuje nástroj v poloze ženského altu.
Čistě hudebně vzbuzuje dodnes obdiv, s jakou jemností Berlioz zasadil sonorní zvuk violy do orchestrálního masivu. Principiálně se v tomto směru vůbec nepodobá dobovým instrumentálním koncertům - proto také Paganini Harolda nechtěl -, naopak jako by tím předvídal například Violoncellový koncert Antonína Dvořáka. Podtitul večera "Vizionářský Berlioz" byl namístě.
Hector Berlioz byl ovšem také člověkem své doby a skutečným romantikem, jeho hudba je někdy až banálně vystavěná, aby do ní zničehonic vpadla nová myšlenka. Myšlenkové a citové impulzy se nerozpakují vletět bez přípravy do uspořádaného hudebního proudu - asi jako zákeřný padouch do románu Waltera Scotta - a rozštípnout ho na kusy. Posluchač nakonec vlastně ani nechápe, jak je možné, že těch padesát minut hudby drží pohromadě.
John Nelson si při včerejším provedení Harolda v Itálii hodně hlídal dynamiku a Symfonický orchestr Českého rozhlasu zněl velmi čitelně a čistě - alespoň v první řadě na balkoně Obecního domu, jehož akustika má jinak oprávněně nedobrou pověst. Viola Karla Untermüllera byla skutečně zasazená do celkového zvuku a byla součástí vytříbeného zvukového kouzla.
V orchestru se o něj staraly především smyčce a dřeva, u žesťů by byly namístě přesnější nástupy a víc jistoty především v tichých pasážích. Spolupráce sólové violy s orchestrálními smyčci zněla mimořádně dobře ve druhé větě, kde se Untermüller prosazoval proti doprovodu vlastně výhradně barvou svého sóla. Chtělo to při jeho zaměřování trošku posluchačské aktivity, ale ta se vyplatila.
Te Deum
Ve druhé části večera pak přišlo mohutně propagované a očekávané Te Deum. Orchestr se rozrostl o řadu dechových i bicích nástrojů, přibyly varhany, Slovenský filharmonický sbor, Kühnův smíšený sbor, Kühnův dětský sbor a tenorista Nicholas Phan - už výčet účinkujících vzbuzuje respekt. Paradoxně ale došlo k tomu, že výsledek byl ve srovnání s Haroldem v Itálii poněkud zploštělý: jako by ze všech rozměrů Berliozovy hudby zbyla především dynamika.
Částečně to způsobilo už umístění všech účinkujících na jednom pódiu a varhanní empoře. Berliozovo Te Deum začíná sledem mohutných akordů, v nichž se orchestr střídá s varhanami. Berlioz ovšem počítal s orchestrem umístěným proti varhanám na opačné straně koncertního prostoru - to je v současných koncertních sálech prakticky neproveditelné. Nemluvě o tom, že dětský sbor by měl být umístěn uprostřed mezi orchestrem a varhanami.
K nepochybné megalomanii autora se tak v ideálním případě přidává nezanedbatelný prostorový efekt. Při provedení z jednoho místa připomínají ony mohutné akordy začátek koncertu hardrockové kapely, která upozorňuje svoje fanoušky, že už je na pódiu.
Vizionářský Berlioz
(Koncert byl součástí festivalu Pražské jaro)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
John Nelson - dirigent
Karel Untermüller - viola
Nicholas Phan - tenor
Slovenský filharmonický sbor
Jozef Chabroň - sbormistr
Kühnův smíšený sbor
Jaroslav Brych - sbormistr
Kühnův dětský sbor
Jiří Chvála - sbormistr
Obecní dům, 15. května
O provedení Berliozova Te Deum v Obecním domě je spravedlivě těžké mluvit jinak než jako o záplavě zvuku, která nejspíš držela vnitřně pohromadě a měla nějaký vývoj, ale posluchač si to mohl spíš představovat s důvěrou v Nelsonovy schopnosti. Titánského zvukového běsnění jako by se zalekl i Nicholas Phan, který svoje tenorové sólo přednesl poněkud rozechvělým způsobem.
Celkově se také nedá říct, že by se jednalo o nadměrný hluk, zvuková masa ve své mohutnosti spíš jaksi otupěla. Ukázalo se, že Obecní dům má sice na Berliozovo Te Deum jeviště, ale ne akustický prostor. O to víc zbývalo prostoru na představy, jak asi vypadala světová premiéra, která se pod vedením autora odehrála v roce 1855 v pařížském chrámu svatého Eustacha - mohutné katedrále s největšími francouzskými varhanami.
Berliozovskému večeru Pražského jara předcházela velká očekávání a koncert je navzdory výhradám především naplnil. Harold v Itálii opravdu zazářil a John Nelson odvedl výbornou práci. Te Deum klade na provedení nároky, které jsou do důsledku jen těžko naplnitelné, a včerejší koncert znovu upozornil na to, že pro velká symfonická díla Praha nemá adekvátní sál.
