K předním evropským tělesům řadí dlouholetá tradice Varšavskou filharmonii, která letos vystoupí na Pražském jaru. Těleso však sbírá hodně bodů také doma v Polsku, zejména díky spolupráci s Chopinovou klavírní soutěží a s Varšavským podzimem, tedy světově proslulým festivalem soudobé hudby.
Právě na něm letos Varšavská filharmonie uvede skladbu českého rodáka Michala Nejtka. Nejprve ji však ve světové premiéře představí na Pražském jaru.
Nejtek je jediným českým autorem zmiňovaným v letošním programu Varšavského podzimu, ale není tam poprvé − Poláci mu již hráli Hudbu pro 18 strun a Sonátu Distress pro hudební soubor a videoprojekci.
"Na rozdíl od českých orchestrů uvádí Varšavská filharmonie současnou hudbu pravidelně. Jsem rád, že mou skladbu, objednanou Pražským jarem, budou hrát právě oni," říká skladatel, jehož kompozice nazvaná Ultramarine slibuje být jednou z událostí přesahujících rámec pouhého večera.
Název orchestrální skladby odkazuje ke stejnojmenné sbírce amerického básníka Raymonda Carvera, jehož život se uzavřel v roce 1988. Carverovou poezií se Nejtek inspiroval již několikrát.
Svou novinku popisuje jako absolutní, tedy neprogramní hudbu, která má s Carverovou poezií společné duchovní ukotvení.
Básník zachycení obyčejných věcí ve zlatém řezu často náhle zlomí do jiné situace − a podobně i český skladatel ve zhruba čtvrthodinovém díle proměňuje zdánlivě banální hudební struktury v jiné.
Nejtek má zkušenosti z více žánrů. S vlastním souborem hraje experimentální jazz, nedávno mu vyšlo první autorské jazzové album nazvané 8 For 3 And 4. Aranžoval písně pro Plastic People of the Universe, u klavíru vystupoval také s rockery typu Davida Kollera.
Jako skladatel klasické hudby si buduje svébytný postmoderní styl. Vedle symfonických aranžmá nyní hlavně chystá koncertní árii, kterou má na podzim uvést pražské Národní divadlo v mimořádném programu ke stému výročí republiky.
Vedle Nejtkovy skladby bude 18. května na programu koncertu Varšavské filharmonie ještě Koncert pro housle a orchestr č. 2, jejž ve 30. letech minulého století vytvořil Karol Szymanowski − zahraje ho ruský virtuos Boris Brovtsyn.
Ve druhé části večera pak zazní Mahlerova Čtvrtá symfonie pocházející z roku 1901, kdy byl varšavský orchestr založen.
V poslední větě skladby se sopránového sóla s texty ze sbírky Chlapcův kouzelný roh ujme Slovenka Slávka Zámečníková, vítězka Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka z roku 2016 a držitelka zvláštní ceny Pražského jara. Půjde o její festivalový debut.
Bohatá historie
Do Prahy přijíždí Varšavská filharmonie se svým šéfdirigentem, jímž je pátou sezonou Jacek Kaspszyk. Po úspěchu v soutěži Herberta von Karajana před čtyřiceti lety se vypracoval mezi dirigentskou špičku.
V Polsku už působil na mnoha významných uměleckých postech − například jako hudební ředitel národního rozhlasového orchestru v Katovicích nebo umělecký šéf filharmonie ve Vratislavi. Kromě toho spolupracoval s předními světovými tělesy, počínaje Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu přes britský Orchestra of the Age of Enlightenment až po Newyorskou filharmonii.
Varšavská filharmonie − polsky se jmenuje Filharmonia Narodowa − je orchestr a sbor, jehož historie se v polském hlavním městě počítá od prvního roku 20. století. U jeho zrodu stály významné osobnosti z aristokratických a finančních kruhů, například iniciátor vzniku Polského olympijského výboru kníže Lubomirski nebo bankéř Leopold Julian Kronenberg.
Z hudebních kruhů to pak byli skladatel a hudebník Ludwik Grossman, kritik Aleksander Rajchman, který se několik let po založení orchestru stal jeho ředitelem, nebo kunsthistorik Marian Sokołowski.
Budovu filharmonie navrhl architekt Karol Kozłowski ve vídeňském secesním stylu a zároveň se zřetelným odkazem k Pařížské opeře. Sólistou prvního koncertu Varšavské filharmonie, jenž se uskutečnil v listopadu 1901, byl Ignacy Jan Paderewski, v té době už světoznámý pianista, později také významný polský politik.
Filharmonie mezi válkami
Varšavská filharmonie byla významnou kulturní institucí zejména v letech mezi světovými válkami. Její programy dirigovali slavní umělci − Arthur Honegger, Otto Klemperer, Ruggero Leoncavallo, Sergej Prokofjev nebo Sergej Rachmaninov, na samém počátku ještě i Edvard Grieg.
Mezi sólisty, kteří se do Varšavy vraceli, byli klavíristé Arthur Rubinstein, Claudio Arrau a Vladimir Horowitz, houslisté Jascha Heifetz a Eugène Ysaÿe, violoncellisté Pablo Casals nebo Grigorij Pjatigorskij.
V sále Varšavské filharmonie se od roku 1927 konaly první ročníky Mezinárodní Chopinovy soutěže a od roku 1935 Wieniawského houslová soutěž. Dva roky nato se zde uskutečnil též první festival polského umění. Za války však budova byla zničena, podobně jako téměř celá Varšava.
Po přestavbě v jiném stylu se opětovně otevřela v polovině 50. let. Filharmonie v té době dostala název Polský národní orchestr a byl u ní zformován sbor. V současnosti má orchestr přes sto členů, sbor podobný počet.
Na šéfdirigentském postu se vystřídaly různé osobnosti, před Jacek Kaspszykem to byli u nás dobře známí Tadeusz Strugała a Antoni Wit.
Koncert
Varšavská filharmonie
Jacek Kaspszyk - dirigent
Boris Brovtsyn - housle
Slávka Zámečníková - soprán
18. května, Obecní dům
Těleso vedle domácích aktivit pravidelně vystupuje na prestižních mezinárodních hudebních festivalech od Tokia po New York a nahrává pro Polský rozhlas i společnost Naxos. U ní vydalo okolo šesti desítek nahrávek převážně s hudbou polských klasiků 20. století, počínaje Karolem Szymanowským a Witoldem Lutosławským a konče Wojciechem Kilarem, Maciejem Góreckým a Krzysztofem Pendereckým.
Brána na Západ
Pravidelná účast na festivalu Varšavský podzim je pro instituci jedním z určujících faktorů. Letos, v roce stého výročí polské samostatnosti, se přehlídka koná v září již po jedenašedesáté. Od vzniku fungovala jako místo setkávání hudební kultury Východu a Západu − bylo na ní možné slyšet hudbu autorů, jejichž jména pro většinu obyvatel socialistických zemí zůstávala jen učebnicovými položkami.
Varšavský podzim byl branou pro tvůrce z východního bloku na Západ. Aura spojovatele, prostředníka či "mostu" podle publicistky Wandy Dobrovské fungovala tak silně, že si festival bezprostředně po pádu železné opony ve světě bez ideologické cenzury nějaký čas hledal novou totožnost. Kredit výkladní skříně soudobé hudby se mu nicméně podařilo udržet.
