Ta první - Dopisy, hádanky a příkazy od anglického skladatele Michaela Nymana - připomíná vážné stránky Mozartovy povahy. Druhé dílo jménem Klasika od nedávno zesnulého Američana Stevena Stuckyho je nepříliš povedenou komedií o střetu tvůrců s posmrtnou slávou a především s oborem muzikologie.
Hudebně i obsahově nesourodá dvojice děl, které režíruje Alice Nellis, za jediný večer drží pohromadě snad jen po divadelní stránce. To rozhodně nestačí.
Televizní opera minimalisty Michaela Nymana Dopisy, hádanky a příkazy měla premiéru roku 1991 v minisérii britské stanice BBC nazvané Not Mozart. Nyman pronikl mimo sféru klasické hudby jako autor doprovodu k filmu Piano režisérky Jane Campionové, "artové" publikum zná jeho soundtracky ke snímkům Petera Greenawaye. Pro Nymanovu mozartovskou operu je ale důležitější, že mluví hudebním jazykem minimalismu, který publikum spojuje stejně spolehlivě jako Mozart - urazí málokoho, potěší mnohé.
Nymanova opera Dopisy, hádanky a příkazy má opravdu rozměry vhodné pro televizní studio: vystačí si s pěti postavami, jednou dekorací a půlhodinovou stopáží.
V roce 200. výročí Mozartovy smrti chtěl autor touto minioperou připomenout, že Mozart nebyl jen infantilní spratek z Formanova filmu Amadeus, jak si ho spousta lidí dodnes představuje. Nyman a jeho libretista Jeremy Newson naopak kladou důraz na Mozartovu záhadnou osobnost a zabývají se tím, co zná každý skladatel i dnes: rozporem mezi tím, co dělat chce, co by dělat měl a co dělat musí.
V Nymanově opeře Mozart umírá a obklopují ho služka, sluha, kritik a skladatelův otec - někteří skutečně vystupují na scéně, jiní jsou přítomni jen prostřednictvím vnitřního hlasu. Rekapitulují Mozartovy příjmy a výdaje, skladatel odpovídá na otcovy vyčítavé dopisy a čelí výtkám kritika, sám sebe charakterizuje pomocí vlastních hádanek.
Nakonec na scéně zůstává sám a v závěrečném monologu vyčkává na chvíli, kdy bude moci psát hudbu jen pro vlastní potěchu.
V první polovině působí Nymanova opera útržkovitě, pak se ale rychle zkoncentruje a její finální vyznění je věrohodné i emocionálně silné. Na čtvrteční premiéře to bylo především zásluhou sopranistky Alžběty Poláčkové. Postavu Mozarta zpívala bez romantických operních manýr, které k Nymanově hudbě nepatří, hlas vedla co nejpřímočařeji a dávala si záležet na dynamice. Zněla klasičtěji i světleji než Němka Ute Lemperová, pro kterou Nyman roli Mozarta napsal, a další účinkující pražské inscenace Ivo Hrachovec, Michaela Zajmi a Pavel Švingr se ve svých rolích stylově drželi také dobře.
Méně to už platilo pro orchestr pod vedením Davida Švece, který v citátech Mozartovy hudby upadal do manýry naučené z běžného provozu a do minimalistického stylu pletl poněkud hollywoodsky znějící smyčce.
Složitější úkol ale měl orchestr teprve před sebou: druhé dílo večera. Steven Stucky napsal komickou operu Klasika - nebo snad lépe řečeno Klasický styl - na motivy stejnojmenné muzikologické studie z roku 1971 od Charlese Rosena. Ten věnuje více než 500 stran hutného textu podrobnému zkoumání hudby Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena.
Všichni tři skladatelé také v opeře účinkují - rozhodnou se sejít z nebe do světa, aby se seznámili s Rosenem a požádali ho o pomoc při zachování slávy své hudby.
Dostávají se na muzikologickou konferenci o sonátové formě, muzikolog z univerzity v Berkeley vstupuje přímo do představení Dona Giovanniho. V baru se potkávají a vzájemně svádějí postavy představující Tóniku, Dominantu a Subdominantu, jejich spor o vlastní důležitost naruší jiný charakter ztělesňující takzvaný Tristanovský akord.
Je zvláštní, že skladatel Stucky a libretista Jeremy Denk i při tak rozsáhlém zdroji, jako je Rosenův Klasický styl, charakterizují skladatele i muzikologické pojmy pomocí otřepaných stereotypů. Haydn, Mozart a Beethoven hrají na začátku opery v nebi Scrabble, Beethoven skládá filozofický pojem Weltanschauung (podle německých slov pro svět a nazírání), Mozart do toho pokřikuje nadávku "scheiße" a hádá se s Haydnem, kdo je slavnější.
Hudba je protkaná citáty z děl všech tří klasicistních skladatelů i mnohých pozdějších, takže ve výsledku spíš než autorskou práci připomíná dovedně poskládanou směsku.
Stucky citáty neuvádí do neočekávaných kontextů, ale využívá je parodicky, ba mnohdy nahodile: Tristanovský akord si nelogicky vylévá srdce parodií na Wotanův monolog z Wagnerovy opery Valkýra, která vznikla ještě před Tristanem a Isoldou. Navíc orchestr v této fázi hraje tak špatně, až si posluchač říká, že by snad bylo lepší Wagnera v Národním divadle neuvádět vůbec.
Četné citáty ve Stuckyho partituře kladou na těleso velké nároky. Udržet takovou věc ve stylové jednotě dá hodně práce a dirigentu Davidu Švecovi se to daří jen místy. Opera střídá zpívané i mluvené monology s ansámbly a celkově je interpretačně složitá. Vyžaduje stylovou pružnost a zkušenost pěvců.
Při vší práci a úsilí, které žádá, je to ale pořád slabé dílo - povrchní parodie, která neobstojí bez znalosti toho, co paroduje. A zřejmě by nevyzněla o mnoho lépe ani při dokonalé interpretaci.
Stuckyho Klasika měla světovou premiéru v roce 2014 na kalifornském Ojai Music Festivalu, který kombinuje koncerty soudobé hudby s muzikologickými konferencemi a vzdělávacími programy. V takovém kontextu mohlo dílo rezonovat úplně jinak než v divadle, kde jako samostatný kus ztrácí smysl. A to přesto, že jedním z jeho hrdinů je Mozart, který do Stavovského divadla samozřejmě patří.
Michael Nyman, Steven Stucky: Mozart a ti druzí
Režie a video: Alice Nellis
Hudební nastudování: David Švec
Stavovské divadlo, Praha, premiéry 4. a 7. dubna, nejbližší reprízy 9. a 25. dubna a dále 26. a 28. května
Režisérka Alice Nellis vystavěla první dílo večera - Nymanovy Dopisy, hádanky a příkazy - jako krátkou divadelní úvahu, která klade důraz na obsah sdělení. Scéně dominuje postel, ve které Mozart umírá. Notové papíry, které se na něj v závěru snáší, působí jako dobře použité klišé. Nellis si to při své režijní obratnosti může dovolit.
Stuckyho Klasika se naopak režijním pojetím místy blíží k filmové žánru crazy komedie: divadelně je o hodně zábavnější než hudebním obsahem. Útěchou divákovi budiž v obou operách alespoň výborná scéna Matěje Cibulky.
