Desku nazvanou Chaconne pro princeznu, kterou nedávno vydal Supraphon, čtyřiačtyřicetiletá flétnistka a vedoucí souboru Collegium Marianum natočila s rakouským cembalistou Erichem Traxlerem.
"Na zemi není síla, která by mě donutila přijímat žáky!" svěřil se podle dobového svědectví skladatel Georg Friedrich Händel. Vzpomínka na vzletně formulované pravidlo pochází shodou okolností z roku 1734, kdy se vdávala Anna Hannoverská. Jedna z nejvýraznějších výjimek narušujících Händelovu nechuť k vyučování sňatkem s Vilémem IV. Oranžským změnila svůj dosavadní titul "Princess Royal" za princeznu Oranžskou - a také vyměnila anglický královský dvůr za nizozemský.
Mezi oběma dvory se pohybuje i výběr hudby na albu Chaconne pro princeznu. Vedle Händela, který Annu v Londýně učil hrát na cembalo a komponovat, se na něm jako druhý zásadní autor podílí Jean-Maria Leclair: francouzský hudební světoběžník, který v letech 1738 až 1743 zakotvil v Haagu a několik měsíců z každého roku pracoval právě ve službách Anny Oranžské na královském dvoře v Leeuwardenu.
Název Chaconne pro princeznu prozrazuje hodně - starý druh tance věnovaný vysoce postavené osobě naznačuje atmosféru vznešené zábavy z dávných časů. Pro Janu Semerádovou jsou ale důležité i opakované harmonické postupy, pro tento žánr typické. "Neustále se vracející hudební vzorce v chaconne jsou pro mě opakováním radosti. Stále se vracíme a návraty mají tisíce podob," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Na podobném principu funguje i Passacaglia, která se nachází přibližně ve zlatém řezu alba a dělí ho na dvě nestejné, ale vyvážené části.
Deska přináší baroko hrané na dobové nástroje, ale hledí si spíš požitkářství a interpretační volnosti než snahy natlačit hudbu do předem stanovených vzorců. Pro Semerádovou představuje také vyústění její dávné lásky k Leclairově hudbě, od níž se odvíjí i setkání s osobností Anny Oranžské.
"Hráli jsme asi před osmi lety program nazvaný Ve službách princezny," vzpomíná Semerádová na starší projekt s orchestrem Collegium Marianum, který vede. "Jednalo se především o průřez Leclairovou tvorbou, ale princeznu jsem si od té doby pamatovala a pojala jsem myšlenku, že důkladněji zapátrám po jejích osudech."
Dalším impulzem ke vzniku nahrávky byla významná role, kterou v Annině životě hrál Händel. On je také autorem skladby z titulu alba, původně součástí Händelovy serenaty Parnasso in festa - její celý název v češtině zní Parnas na oslavě svatby Thetidy s Péleem. Jedná se o velkolepé dílo sestavené ke svatbě princezny Anny, ale na albu se jeho hudba odvíjí v průzračném dialogu flétny s cembalem.
"Toužila jsem najít titulní chaconne ve verzi, kterou bychom mohli hrát ve dvou," vysvětluje Semerádová. "Našla jsem ji ve sbírce Lessons for the Harpsichord, kde jsou zpracované předehry, árie a další oblíbené kusy z Händelových oper a oratorií. V opeře je to velká scéna se sborem a orchestrem, ve sbírce je napsaná pro dva hlasy. Cembalo je může hrát samostatně, ale my jsme podle dobové praxe zvolili variantu s flétnou. Je to radostný a jásavý kus, který mám velmi ráda."
Celou nahrávkou se prolíná čistá radost z hudby a přidává se k ní i láska Jany Semerádové k tanečnímu charakteru Leclairových kompozic. Ostatně jeho Sonátu G dur, která album zahajuje, by jistě uměla zahrát i sama Anna Oranžská.
"Považuji Leclaira za nesmírně zajímavého skladatele, i když možná nebyl tak podnikavý jako Händel a také nepsal ve všech žánrech. Původně byl houslistou a tanečníkem, což je v jeho skladbách zřetelně slyšet," připomíná Semerádová.
Leclairovy sonáty hraje už od studentských let a patří ke klíčovým položkám jejího repertoáru. Kromě nich album obsahuje také úplné novinky. "Zařadila jsem i skladby, které jsou na CD vydané poprvé, a možná by se samostatně ani nedaly nahrát," vysvětluje flétnistka. "Našla jsem kontratance, z nichž některé nesly princeznino jméno. Chtěla jsem s jejich pomocí ukázat něco typického, čím se lidé na tehdejších královských dvorech bavili."
Na desce se rovněž nachází několik skladeb pro sólové cembalo, na prvním místě mezi nimi je Händelova Suita d moll z roku 1720. Flétna s cembalem jsou tak zastoupené jako rovnocenné nástroje. "Album ale vychází u nás a vydává je Supraphon," podotýká k tomu s úsměvem Semerádová, "takže je prezentuje jako moji desku. Kdyby vycházelo v Rakousku, možná by byl na titulní fotce Erich Traxler."
Sama říká, že chtěla představit flétnu nejen ve virtuózní podobě, ale také v nezvyklé vedlejší roli doprovodného nástroje, a dát tak větší prostor cembalu. "Erich pro mě byl nejlepším adeptem ke spolupráci, protože se známe ze společného koncertování v Rakousku. Potkali jsme se už v několika souborech a ověřila jsem si, že se nám spolu dobře hraje," vysvětluje.
Album Chaconne pro princeznu volně navazuje na Sólo pro krále, které Jana Semerádová natočila jako své první samostatné album v roce 2012. Tehdy ještě plán na pokračování neměla. "Byla jsem ráda, že se podařilo zrealizovat album věnované největšímu flétnistovi mezi králi Bedřichu Velikému. Nahrála jsem na něj skladby potsdamských skladatelů a hlavně Bachovu velkou Sonátu h moll, která patří k pilířům flétnového repertoáru," připomíná.
V současnosti Jana Semerádová začíná přemýšlet nad další nahrávkou, která by doplnila Chaconne pro princeznu a Sólo pro krále na malou trilogii věnovanou vzácným panovnickým i hudebním osobnostem. "Možná najdu spojitost i mezi Bedřichem Velikým a princeznou Annou," naznačuje flétnistka směr svých úvah. "Příliš se neví, že původně byl plánován jejich sňatek, když pro Annu hledali protestantského krále. Konkrétní jméno adepta jsem našla, ale ještě ho nechci prozrazovat. Plán už mi ale v hlavě zraje," dodává.
Album
Jana Semerádová & Erich Traxler: Chaconne pro princeznu
Supraphon 2020
