Schubertovu Sonátu pro klavír D dur zařadil virtuos také na program závěrečného koncertu Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. V jeho podání zazní 9. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina i výběr ze Schumannova díla. Bude to pro Prahu vzácná návštěva: Volodos patří k umělcům, kteří málo natáčejí, zřídka koncertují a na jejichž počiny se čeká s napětím.
Narodil se před 49 lety v dnešním Petrohradu. K hudbě jej přivedli rodiče pěvci. Více než klavírem, jemuž se začal intenzivněji věnovat až v 15 letech, se zprvu zabýval zpěvem. Piano poté vystudoval na Moskevské státní konzervatoři, v Paříži u Francouze Jacquese Rouviera a na Queen Sofia College of Music v Madridu. Nikdy necvičil stupnice a neúčastnil se soutěží, protože prý ničí ducha hudby.
Sovětský svaz opustil v 21 letech a prožil obrovský šok, když si ve Francii musel zvykat na novou zemi a kulturu. Snad i proto se cítí doma více v Evropě než v Rusku. „Všechny nejintenzivnější, nejkrásnější i nejsmutnější vzpomínky mého života a všechny skutečně důležité věci, které mě potkaly, se vážou k Evropě. To je cena, kterou zaplatíte, když z rodné země odejdete jako velmi mladý,“ připustil pro časopis Harmonie.
Prosadil se roku 1996 s recitálem v newyorské Carnegie Hall a nahrávka získala Gramophone Award. Tento debut jej vymrštil na světová pódia. Po jeho boku se od té doby střídaly slavné orchestry jako Berlínská, Newyorská či Izraelská filharmonie, bostonští nebo chicagští symfonikové a slavní dirigenti Lorin Maazel, Valerij Gergijev či Zubin Mehta.
Kritika oceňuje Volodose pro mimořádně precizní techniku, představivost, smysl pro barevnost a schopnost vyprávět svými vystoupeními silné příběhy. „Můj život se děje v nitru hudby. Není okamžiku, kdy bych byl vně,“ říká. Jeho nahrávky zdobí mnoho prestižních ocenění, mimo jiné Diapason d’Or, Echo Klassik i čtyři ceny časopisu Gramophone.
Navzdory úspěchům na start své kariéry v USA nevzpomíná rád i kvůli agresivitě tamních agentů, kteří neustále vyžadovali, aby naživo uváděl výhradně skladby „v zářivém stylu“.
Hraní stokrát ročně považuje za průmyslovou záležitost. „Tento počátek mé kariéry, který trval několik let, byl pro mě velmi těžký. Vlastně jsem hrál něco, co jsem vůbec hrát nechtěl. Myslím, že to bylo v roce 2003, kdy jsem přestal do USA jezdit úplně,“ vypráví.
Od té doby se tam ani do některých jiných zemí nevrátil. Hraje to, co se mu líbí, posledních deset let především německý repertoár. Omezil účinkování s orchestry a soustřeďuje se na recitály. Ročně jej publikum slyší zhruba na čtyřicítce koncertů tam, kde se cítí dobře, tedy v Evropě.
Arcadi Volodos tvrdí, že člověk nemůže stihnout vše a život je krátký, proto chce dělat jen to, co ho baví. „Nemůžete naplňovat své ambice a přitom žít život, který vás baví. Myslím, že si musíte vybrat, a já si vybral život, který mám rád,“ dodává virtuos, jenž tráví hodně času v Madridu s rodinou a malou dcerou.
Koncert
(Pořádá Klavírní festival Rudolfa Firkušného)
Arcadi Volodos
9. listopadu, Rudolfinum.
