Opravdu impozantním způsobem Česká filharmonie zahájila svoji první sezonu s novým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. A nešlo zdaleka jen o to, že Symfonie č. 2 Gustava Mahlera zvaná Vzkříšení je celovečerní dílo mimořádných rozměrů, které vyžaduje obrovský provozovací aparát. Mahler by se vedle českých klasik měl stát dalším "domácím" autorem orchestru a Česká filharmonie s Byčkovem hodlá jeho symfonie provést a kompletně nahrát. Orchestr by se tak z celosvětové perspektivy mohl více usadit v jiném než českém repertoáru a udělat další krok mezi nekompromisní, konkurenceschopnou špičku.

Semjon Byčkov při zahajovacím koncertu sezony. | Foto: Petr Kadlec

Mahlerova Symfonie č. 2 v české metropoli zněla nedávno - na letošním ročníku Pražského jara ji provedl Budapešťský festivalový orchestr, a dokonce zpívaly stejné sólistky jako při středečním koncertu České filharmonie. Přesto se nedostavil pocit opakované události: pravidelní návštěvníci pražských koncertů si mohli snadno ověřit, že každé provedení je svým způsobem unikát. Česká filharmonie navíc za vynikajícím výkonem špičkového maďarského orchestru v ničem nezaostávala, naopak s Byčkovem projevila dostatek osobitosti.

Posedlost smrtí a věčností je v Mahlerově tvorbě vracející se téma, s nímž se Druhá symfonie vyrovnává mimořádným způsobem. Mahler nikdy nebyl profesionálním skladatelem na plný úvazek, živil se dirigováním a skládal o prázdninách, ve volných chvílích. Druhou symfonii dokončil roku 1894, přičemž práce mu trvala šest let - Mahlera zdržovaly nejen jeho dirigentské povinnosti, ale také pochybnosti o sobě samém i vznikajícím díle.

Symfonie postupuje od smuteční první věty až k závěrečné víře ve věčný život s urputností myslitele, který musí překonat tisíce problémů, než uvěří v možnost spásy. Mahlerovy symfonie už předznamenávají nejednoznačnost a relativizaci hodnot 20. století, pomalu se v nich rozpadá nezbytnost a řád klasických forem. Autor jako by pořád někam odbíhal a v mohutném základním proudu hudby stále hledal uspokojivá vysvětlení pro každou maličkost, která ho zrovna napadla.

I více než sto dvacet let po svém vzniku se jedná o hudbu, která oslňuje komplikovaností, ale také vzbuzuje až pocit megalomanie. V letech, kdy Mahlerovo Vzkříšení vznikalo, o generaci starší Antonín Dvořák napsal mimo jiné svoji Novosvětskou a Violoncelllový koncert. To jsou proti Druhé symfonii díla skromných rozměrů - jako by čtyřiatřicetiletý Mahler chtěl celou dosavadní symfonickou tvorbu strčit do kapsy.

Více než stočlenný orchestr včera zaplnil i rozšířené pódium Rudolfina, emporu obsadil Pražský filharmonický sbor, v jehož středu byly obě zahraniční sólistky. K tomu se ještě v páté větě symfonie přidával malý orchestr z foyer, bicí ze zákulisí a varhany. Pozoruhodná ovšem byla snaha i při tomto obřím obsazení vyretušovat vnější okázalost.

Mezzosopranistka začínala své sólo ve čtvrté větě vsedě, i sbor zpočátku seděl a všichni navíc zpívali zpaměti. Vše se koncentrovalo na hudbu s co nejmenším množstvím přerušujících elementů, které odvádějí pozornost.

Německá sopranistka Christiane Kargová a rakouská mezzosopranistka Elisabeth Kulmanová. | Foto: Petr Kadlec

Orchestr ale hrál s nádherně šťavnatým zvukem, který také v nejtišších momentech držel sytou barvu. Dynamické vrcholy v Rudolfinu vytvářely pocit neprostupné zvukové stěny, v níž se ale neztrácejí detaily. Dirigent Semjon Byčkov stavěl provedení na vyváženém, ušlechtilém zvuku a jemné práci s dynamikou - ne na prázdných efektech. Když ale došlo na dynamické vrcholy, byly to zvukové erupce.

Osmdesátiminutové dílo neztrácelo tah - člověk se ani nestačil divit, jak rychle může běžet čas. Tempa byla přitom celkově volnější, avšak z provedení už od prvního chmurného vstupu kontrabasů čišela mohutná energie. Smuteční krok první věty vystřídala prozářená a jako na vlně dechu plynoucí věta druhá, kterou tvoří třídobý ländler blízký naší sousedské.

Mahler nikdy nepřestává oscilovat mezi velkou filozofií a lidovými inspiracemi, stejně jako se mu velké symfonické komplexy proplétají s písněmi. Do Druhé symfonie skladatel zařadil dvě - Prasvětlo na text ze sbírky lidové poezie Chlapcův kouzelný roh a Vzkříšení na báseň Friedricha Gottlieba Klopstocka.

Německá sopranistka Christiane Kargová i rakouská mezzosopranistka Elisabeth Kulmanová je zazpívaly výborně a jejich hlasy se z empory nesly srozumitelně i přes obrovský orchestr. Pražský filharmonický sbor stavěl na znělých basech a přispěl k završení velké hudební cesty od smutečního obřadu k věčnému životu.

Semjon Byčkov se v šéfdirigentské roli představil jako stavitel velkých symfonických ploch, pro něhož jsou nadstandardní rozměry díla příležitostí sdělit strhujícím způsobem vše podstatné - tentokrát o smrti a vzkříšení.

Zahajovací koncert 123. sezony České filharmonie se v Rudolfinu opakuje ještě tento čtvrtek, záznam středečního provedení lze nalézt na stránkách České televize.