V hudbě nezáleží na genderu ani době, kdy byla napsána, mohlo by znít motto včerejšího koncertu České filharmonie, který v pražském Rudolfinu vedla finská dirigentka Susanna Mälkki.

Uznávaná specialistka na soudobou hudbu s předním českým orchestrem a sólistkou Kateřinou Javůrkovou absolvovala program sestavený výhradně z děl Wolfganga Amadea Mozarta. Na místě se protnula řada siločar, ať už s Českou filharmonií souvisely přímo, nebo jen okrajově.

Mälkki je v současné době šéfdirigentkou Helsinské filharmonie a hlavní hostující dirigentkou Filharmonie Los Angeles. Za několik dní s tímto orchestrem shodou okolností vystoupí současný šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov - zahrají spolu mimo jiné Dvořákovu Sedmou symfonii.

Mälkki je původní hudební profesí violoncellistka, stejně jako minulý šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek. V nadcházející sté sezoně losangeleského orchestru bude Mälkki dirigovat koncert sestavený z objednávek děl současných skladatelů - a mezi nimi je také Čech Miroslav Srnka.

Na včerejším koncertě v Rudolfinu zněl ale výhradně Mozart. Zvláštní přitom byla už skutečnost, že Mälkki vystoupila s Českou filharmonií v rámci její koncertní řady s kódovým označením "O" - to může znamenat objevy nebo také odpoledne. Na čtyřech odpoledních koncertech se v rámci tohoto cyklu během každé sezóny představí čtyři dirigentské naděje. Už tady v případě finské dirigentky není něco v pořádku a Česká filharmonie na to sama upozorňovala v programech.

Devětačtyřicetiletá Mälkki není žádná nadějná začátečnice, ale komplexní osobnost. Rozhodně už nemusí nikoho přesvědčovat, že by to s ní také mohl zkusit. Spíš je v postavení žádané umělkyně, která těžko hledá volné termíny i několik let dopředu.

Tím se ostatně vysvětlovalo její zařazení do cyklu "objevů" - Česká filharmonie o brzké navázání spolupráce stála natolik, že Susannu Mälkki požádala o účast v koncertní řadě, do které vzhledem ke svým schopnostem a renomé už dávno nepatří.

Pokud pro někoho mohlo být na jejím vystoupení s Českou filharmonií cosi objevného, tak snad suverénní způsob, jakým uchopila klasický mozartovský repertoár. Mälkki si v hudebním světě vydobyla pozici především jako vedoucí souboru Ensemble Intercontemporain, který založil Pierre Boulez a vytvořil z něj synonymum pro špičkovou interpretaci soudobé hudby. V jeho čele Mälkki stála sedm let a dodnes je automaticky spojována s hudbou 20. století až dneška.

A je k tomu řada příležitostí v koncertních sálech i operních domech. V Metropolitní opeře Mälkki debutovala roku 2016 uvedením opery Láska na dálku současné finské skladatelky Kaiji Saariaho. Ve Vídeňské státní opeře letos v březnu skvěle nastudovala operu Gottfrieda von Einem z roku 1947 Dantonova smrt.

Svým vystoupením v mozartovském večeru s Českou filharmonií jako by ale Mälkki chtěla vdechnout obsah prázdnému klišé, že hudba je jenom jedna. A ať už byla napsaná včera nebo takřka před čtvrttisíciletím, její nároky na promyšlené a energické provedení jsou stejné.

Mozartovi se dostalo péče i pochopení, jaké si zasluhuje především v Praze, kde jeho hudba našla vedle Vídně druhý domov. Česká filharmonie také pod vedením Mälkki zahrála jako orchestr, který svému Mozartovi rozumí a má jeho hudbu v ruce - určitě ale ne v paži. Byla v tom suverenita bez mechanického přehrávání.

Koncert zahájila předehra k opeře Figarova svatba. Publikum si během jejího provedení mohlo klidně představovat, že se Figarova budoucí manželka Susanna přenesla v prostoru i čase, přijala příjmení Mälkki a sama si úvod ke své opeře oddirigovala. Je to krátká, energická skladba vhodná k nastartování chytrého a veselého koncertu. Mälkki vedla Českou filharmonii v tempu a ze čtyř minut předehry se dala rámcově vyčíst charakteristika celého večera.

Dirigentka se držela partitury, orchestr byl i ve svém objemném zvuku čitelný a dobře artikuloval. Jednotlivé noty v rychlých bězích nesplývaly do nekonkrétního šumu, i když se pořád hrálo spíš se zřetelem k celkovému zvukovému obrazu než ke zdůraznění struktury hlasů jednotlivých nástrojových skupin.

V následujícím Koncertu pro lesní roh a orchestr č. 4 se jako sólistka představila hornistka České filharmonie Kateřina Javůrková. Ani v jejím případě už nelze mluvit o objevu, byť je jí teprve šestadvacet let.

Mozartův Koncert pro lesní roh a orchestr č. 4 zahrála Kateřina Javůrková. | Foto: Petra Hajská

Od jejího vítězství v Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro 2013 a předloňského zisku druhé ceny v Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově už Javůrková směřuje spíš mezi opory české hudební scény. Provedení posledního ze čtyř Mozartových koncertů pro lesní roh ukázalo, že právem.

Kombinace veselé energie a důstojnosti úvodní věty, zpěvný charakter druhé části i živého tempa závěru vyžaduje kromě techniky i zvládnutí velkého výrazového rozsahu.

Kateřina Javůrková hrála velké melodické oblouky i brilantní rychlé pasáže se stejnou samozřejmostí. Lesní roh jí zněl krásně vyrovnaně, a navíc skrz kompaktní zvuk smyčců krásně komunikoval se dvěma dalšími lesními rohy v obsazení orchestru. Javůrková sice tentokrát stála před Českou filharmonií jako sólistka, ale zároveň se svými kolegy mluvila stejnou hudební řečí.

V Koncertu pro lesní roh se tónina programu přesunula od D dur Figarovy svatby k Es dur a zůstala tam i ve druhé části. Mozartova Symfonie č. 39 Es dur začíná důstojným úvodem, který maličko evokuje předehru ke Kouzelné flétně.

Po fanfárách začátku se rozběhla první věta v energickém tempu, které přes pomalou druhou část a následující menuet vygradovalo do fantastického závěru.

Orchestr se rozrostl do početnějšího obsazení a jeho zvuk proti první polovině ještě nabral na objemu. I tak si ale stále podržel čitelnost. Hlavně se ale zdálo, že si se Susannou Mälkki rozumí a hraje pod jejím vedením s chutí i radostí.

A snad to nebylo jen zdání zvnějšku - další radostí by bylo setkávat se zde s Mälkki častěji a v mnohem širším repertoáru.