Tanec smrti je obraz, který prochází od pozdního středověku nejen naší kulturou, ale především vědomím. Mnohonásobně zmnožená smrt v podobě kostlivce bere do kola zástupce všech společenských i věkových vrstev, zatančí si s ní papež, císař, sedlák, a nakonec i malé dítě.
Svůj vlastní Tanec mrtvých - Totentanz - včera s Českou filharmonií provedl skladatel a dirigent Thomas Adés. Jeden z největších prominentů současné hudby, jehož zatím poslední operu Anděl zkázy uvedla v premiéře newyorská Met. V zásadě vyprodaná Dvořákova síň Rudolfina si s Adésem mohla vychutnat vzácný okamžik, kdy Česká filharmonie hraje hudbu současného skladatele.
Anděla zkázy uvedla Metropolitní opera nejen na jevišti, ale také v rámci svých přenosů do kin. Vloni v listopadu 2017 ji tedy mohlo sledovat i české publikum, stejně jako o pět let dříve Adésovu předchozí operu Bouře dle stejnojmenné hry Williama Shakespeara.
Janáčkova opera v Brně navíc v roce 2016 nastudovala Adésovu první operu Powder Her Face o skandálním životě vévodkyně z Argyllu - dílo je znovu na programu v dubnu. Dalo by se tedy říci, že domácí publikum Thomase Adése zná a mělo by na jeho koncert přijít jako na jistotu.
Totentanz pro mezzosoprán, baryton a orchestr měl světovou premiéru na londýnském festivalu BBC Proms v roce 2013. Thomase Adése inspiroval anonymní text doprovázející vyobrazení tance smrti v kostele Panny Marie v Lübecku. Je to ale námět natolik univerzální, že je vlastně trochu lhostejné, které konkrétní zpracování u začátku kompozice stálo.
Adés se přidal k dlouhé řadě autorů, které alegorie všudypřítomné smrti podnítila k tvůrčí práci - od Holbeinových dřevořezů až k filmu Sedmá pečeť Ingmara Bergmana. Téma tance smrti ve variacích pro klavír a orchestr ztvárnil Franz Liszt, objevuje se i ve čtvrté symfonii Gustava Mahlera nebo ve smyčcovém kvartetu Black Angels skladatele George Crumba.
Jako mnohokrát v dějinách umění i lidstva tedy nejde ani tak o originalitu námětu, jako o jedinečnost zpracování. Thomas Adés k tématu přistupuje spíš jako pozorovatel zvenku než jako jeden z tanečníků. Smrt ho ani tak neděsí, jako spíš zajímá.
Dívá se, jak postupně vznikají taneční páry, když smrt různými způsoby říká svoje "smím prosit?", které se neodmítá. Delší prolog, v němž se barytonista převtělí z kazatele do postavy smrti, připomene hudebně Albana Berga. V orchestru se hned na začátku ozývají dřevěné perkuse evokující klapání kostí. Jejich zvuk se tvrdošíjně vrací jako příznačný motiv, jehož opakování zahustí intenzivní vír finále.
Totentanz je vystavěný jako velký dramatický oblouk s nekompromisním začátkem. Ten vygraduje do frenetické, opravdu taneční pasáže, která se pomalu přelije takřka do hororové atmosféry. Po dialogu smrti a dívky přichází překvapivé zklidnění a líbezné harmonie provázející smrt dítěte, které ještě ani neumí chodit. Ani tady však Adés není sentimentální: sleduje pozorně tanec smrti a skládá k němu hudbu. Z domnělého klidu dětské smrti povstane krátké zvukové tornádo připomínající, že smrt bere vše.
Role smrti patří v Adésově kompozici barytonu, lidské bytosti od papeže až po nemluvně zastupuje mezzosoprán. Norský barytonista Bjørn Waag zaskočil za Simona Keenlysida, který pro nemoc vystoupení odřekl.
Waag má zkušenosti s wagnerovským repertoárem i hudbou současných autorů, což ho pro úlohu v Adésově Tanci smrti kvalifikuje samo o sobě. Zpíval s dramatickým výrazem, který jako by směřoval ke scénickému ztvárnění.
Nizozemská mezzosopranistka Christianne Stotijnová měla o něco složitější úlohu - její part zahrnuje patnáct postav, z nichž každá přijímá vyzvání k poslednímu tanci poněkud jinak.
Všechny spojuje bázeň a nechuť vyzvání přijmout, ale jejich pohnutky jsou různé. Stotijnová zpívala lyricky a odstiňovala emoce natolik jemně, jak jí to zvuk mohutně obsazeného orchestru dovoloval.
Vystoupení Thomase Adése dlouhým obloukem navázalo na koncert z května 2016, kdy se do čela České filharmonie postavil skladatel Petr Eötvös a kromě vlastní kompozice Speaking Drums s ní provedl díla Györgyho Ligetiho a Witolda Lutosławského.
Současní skladatelé Eötvös i Adés si jako dirigenti uvedli své vlastní reprezentativní kompozice doplněné o další skladby podle vlastního uvážení a dohody s orchestrem. Sedmačtyřicetiletý Adés byl ve výběru repertoáru paradoxně mnohem konzervativnější než o generaci starší Eötvös, jehož výběr zůstal ve 20. století.
Adés svůj program zahájil Symfonií č. 45 fis moll Josepha Haydna s podtitulem Na odchodnou, na kterou navázala Skotská fantazie pro housle a orchestr Maxe Brucha.
Thomas Adès: Tanec mrtvých
Christianne Stotijn - mezzosoprán
Bjørn Waag - baryton
Thomas Adès - dirigent
Česká filharmonie
21., března, Dvořákova síň Rudolfina, Praha, reprízy programu se konají ještě ve čtvrtek 22. a pátek 23. března.
Adés vedl orchestr se smyslem pro lehký divadelní efekt - ten byl vlastně přítomný v celém programu. V závěru Haydnovy symfonie hudebníci postupně opouštěli jeviště. Bruchovy efektní variace na skotské lidové melodie jsou virtuózní exhibicí pro sólistu a Josef Špaček zahrál toto houslové divadlo brilantně pro uši i pro oči.
Totentanz nenechá nikoho na pochybách, že Adés je výborný skladatel s ohromným smyslem pro hudební drama a překvapivé zvukové struktury. Provedení jeho kompozice první část večera naprosto převálcovalo.
Do stylově sevřeného a propracovaného Eötvösova koncertu tak mělo Adésovo vystoupení daleko. Při pohledu na celý program si Česká filharmonie s Thomasem Adésem zaznamenala spíš položku do seznamu velkých jmen než do seznamu velkých koncertů.
