Recenze - Dlouho nehraná česká operní díla minulosti stojí za to objevovat. Alespoň některá zcela určitě. Monumentální drama Zdeňka Fibicha Pád Arkuna k nim patří. V nové inscenaci pražského Národního divadla dokáže zaujmout - hudebně, příběhem i vizuálně.
Arkun je pohanská slovanská svatyně na Rujáně, vyvrácená ve 12. století křesťanskými Dány. Fibich se svou libretistkou a partnerkou Anežkou Schulzovou přidal ovšem k historickému rámci tragický romantický příběh, seversky temný, nadčasový a vlastně dost moderní. Příběh s několika vášnivými milostnými vztahy.
Dirigent John Fiore i režisér Jiří Heřman odvedli maximum práce pro to, aby překonali možný předsudek, že opomíjení tohoto díla v posledních osmdesáti letech určitě muselo mít nějaké důvody. Čtvrteční premiéra skončila velkým úspěchem.
Heřmanova představivost směřuje téměř vždy ke zdrženlivě magické, nerealistické, duchovně zatížené a symboly zaplněné působivosti. V souladu se scénografií. Nejinak je tomu v případě Pádu Arkuna.
Střet dvou světů
Bylo by možné přát si vidět operu z roku 1900 v kulisách a kostýmech Muchovy Slovanské epopeje, zároveň plnou středověké syrovosti, operu o lidských vášních a o reálném střetu pohanství a křesťanství. Jde však o dílo, které moderní vizuální podobu a zevšeobecňující výklad snese, protože už v něm samém je i něco ze symbolismu.
Režisér Heřman se scénografem Pavlem Svobodou a dalšími spolupracovníky zvolil abstraktní poetiku, nepřipoutanou k žádnému konkrétnímu historickému období. Vytvořili fantaskní prostředí, v němž je slovanský velekněz jakýmsi samozvaným, bezohledným a bohatým "ředitelem zeměkoule", prostředí, v němž jeho křesťanský protivník spíše než arcibiskupem je vizionářským misionářem, duchovním bez úřadu.
Vytvářejí prostředí pohrávající si se strohými a přízračnými vojenskými i námořnickými reáliemi, scénu využívající prvků jakéhosi mytického přístavu, možná i z budoucnosti. Rovněž obrovská zaoceánská loď plná kontejnerů, která se před premiérou zdála na plakátech k inscenaci ve své barevné reálnosti tak nepochopitelně vzdálená smyslu Fibichova díla, postupně čím dál víc zapadá do logiky zvoleného zobrazení, včetně samého závěru opery, kde v černobílé projekci dotváří v prostředcích střídmý, ale v dojmu monumentální konec pyšné říše.
I ten střet dvou světů - pohanského a křesťanského - v inscenaci zůstal zřetelný. Heřman ovšem podchytil nadčasovost a univerzálnost tohoto motivu a zdůraznil pohled, který křesťanství vůbec nefandí: zvěst o milujícím Bohu, který se přece tak hodně liší od každé modly, přinášejí střílející vojáci, vítězství kříže je spojeno s masakrem.
Nejde tedy o nostalgické ohlédnutí za prohrou Pobaltských Slovanů, jejichž památku na severu Německa dodnes připomíná většina místních jmen, ani o oslavu naší kulturní civilizace, která otevřela světu dar víry, ale spíše o velké podobenství o ideologiích, které se jak zakotvením svých zakladatelů v nelásce, tak svými nevybíravými prostředky podobají jedna druhé.
Pomsta a láska
Libretistka Schulzová, skladatel Fibich i režisér Heřman shodně zdůrazňují osobní motivaci obou mužských protagonistů - vůdců protichůdných stran. Je vysvětlena v prologu, překvapivě komorně laděném dramatu s názvem Helga. Uprostřed nevěrná žena, na jedné straně tvrdý sobec posedlý svými velkými cíli, který ji opouští, na druhé straně zhrzený snoubenec, jehož vstup do kněžského stavu je spojen s vidinou pomsty. O více než tři hodiny později celá opera končí pozdním poznáním toho prvního, přemoženého Darguna, že hlavní hodnotou života by přece měla být láska.
Je škoda, že právě Darguna, u Fibicha slovanského velekněze, zde spíše diktátora, který je hlavní postavou Pádu Arkuna, nezpíval při premiéře někdo s ještě impozantnějším projevem. David Szendiuch podává vypjatou roli plně ve svých možnostech, vůbec ne špatně, ale potřebovala by pro větší plastičnost ještě zajímavější hlas a ještě větší charisma, zralost a nadhled.
Jeho protihráčem byl Roman Janál a patří mu velké uznání. Ani on však nevyplnil celý možný prostor, který má role Absalona hudebně k dispozici. Dana Burešová jako Helga zpívá jen v prologu, ale její postava je jako vysvětlení všeho dalšího přítomna na scéně v Heřmanově koncepci až do konce. Radanou, pravou heroinou, vášnivou, toužící po moci a po bratrovi svého manžela, ženou vraždící a tragicky prohrávající, byla Eva Urbanová. Další z jejích uhrančivých rolí, v nichž dokáže vyvolat mrazení v zádech. Výborně byl obsazen mladý pár, velké dramatické figury Margit a Jaroměra - pěvecky i herecky excelovali Alžběta Poláčková a Aleš Briscein.
Maximum obrazů a emocí
O Fibichově hudbě se říká, že je wagnerovská. Z Pádu Arkuna si divák odnáší z divadla vzpomínku, která tomu odpovídá, ale jen zčásti. Jsou v této opeře plochy a obrazy, které mytickou nekonečnost hudby a deklamace germánského mága připomínají, ale je v ní i řada lyričtějších míst s přívětivou melodikou.
Jde o dílo, které mělo v Národním divadle premiéru jen pár měsíců před Rusalkou, ale v české hudbě ukazuje jiným směrem než téměř impresionistická Dvořákova partitura: směrem k moderně, k expresionismu. Fibichův Pád Arkuna je tragédií až antického charakteru. Ostatně, jde mimo jiné o autora trilogie melodramů o Hippodamii…
Americký dirigent John Fiore, v současnosti hudební šéf opery v Oslo, vydobyl z neznámého Fibichova díla maximum obrazů a emocí. Opět v Praze ukázal schopnost dostat z divadelního orchestru svým nadšením pro věc nadstandardní výsledek.
Vedl první představení s jistotou, ve stylu. Sešel se v Národním divadle s Jiřím Heřmanem už při Wagnerově Parsifalovi a před deseti lety hudebně exceloval v historicky prvním zdejším kompletním nastudování Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův. Není třeba se bránit dojmu, že nyní společně předkládají inscenaci, která jakoby konkuruje Wagnerovu Soumraku bohů.
