Recenze: Monumentální Pád Arkuna může konkurovat i Wagnerovi

Petr Veber
11. 10. 2014 11:40
Fibichův Pád Arkuna se v Národním divadle hraje po osmdesáti letech. V nové inscenaci dokáže zaujmout – hudebně, příběhem i vizuálně.
Pád Arkuna.
Pád Arkuna. | Foto: ND - Hana Smejkalová

Recenze - Dlouho nehraná česká operní díla minulosti stojí za to objevovat. Alespoň některá zcela určitě. Monumentální drama Zdeňka Fibicha Pád Arkuna k nim patří. V nové inscenaci pražského Národního divadla dokáže zaujmout - hudebně, příběhem i vizuálně.

Arkun je pohanská slovanská svatyně na Rujáně, vyvrácená ve 12. století křesťanskými Dány. Fibich se svou libretistkou a partnerkou Anežkou Schulzovou přidal ovšem k historickému rámci tragický romantický příběh, seversky temný, nadčasový a vlastně dost moderní. Příběh s několika vášnivými milostnými vztahy.

Režisér Jiří Heřman a dirigent John Fiore mluví o opeře Pád Arkuna. Podívejte se.
Režisér Jiří Heřman a dirigent John Fiore mluví o opeře Pád Arkuna. Podívejte se.

Dirigent John Fiore i režisér Jiří Heřman odvedli maximum práce pro to, aby překonali možný předsudek, že opomíjení tohoto díla v posledních osmdesáti letech určitě muselo mít nějaké důvody. Čtvrteční premiéra skončila velkým úspěchem.

Heřmanova představivost směřuje téměř vždy ke zdrženlivě magické, nerealistické, duchovně zatížené a symboly zaplněné působivosti. V souladu se scénografií. Nejinak je tomu v případě Pádu Arkuna.

Střet dvou světů

Bylo by možné přát si vidět operu z roku 1900 v kulisách a kostýmech Muchovy Slovanské epopeje, zároveň plnou středověké syrovosti, operu o lidských vášních a o reálném střetu pohanství a křesťanství. Jde však o dílo, které moderní vizuální podobu a zevšeobecňující výklad snese, protože už v něm samém je i něco ze symbolismu.

Pád Arkuna.
Pád Arkuna. | Foto: ND - Hana Smejkalová

Režisér Heřman se scénografem Pavlem Svobodou a dalšími spolupracovníky zvolil abstraktní poetiku, nepřipoutanou k žádnému konkrétnímu historickému období. Vytvořili fantaskní prostředí, v němž je slovanský velekněz jakýmsi samozvaným, bezohledným a bohatým "ředitelem zeměkoule", prostředí, v němž jeho křesťanský protivník spíše než arcibiskupem je vizionářským misionářem, duchovním bez úřadu.

Vytvářejí prostředí pohrávající si se strohými a přízračnými vojenskými i námořnickými reáliemi, scénu využívající prvků jakéhosi mytického přístavu, možná i z budoucnosti. Rovněž obrovská zaoceánská loď plná kontejnerů, která se před premiérou zdála na plakátech k inscenaci ve své barevné reálnosti tak nepochopitelně vzdálená smyslu Fibichova díla, postupně čím dál víc zapadá do logiky zvoleného zobrazení, včetně samého závěru opery, kde v černobílé projekci dotváří v prostředcích střídmý, ale v dojmu monumentální konec pyšné říše.

I ten střet dvou světů - pohanského a křesťanského - v inscenaci zůstal zřetelný. Heřman ovšem podchytil nadčasovost a univerzálnost tohoto motivu a zdůraznil pohled, který křesťanství vůbec nefandí: zvěst o milujícím Bohu, který se přece tak hodně liší od každé modly, přinášejí střílející vojáci, vítězství kříže je spojeno s masakrem.

Nejde tedy o nostalgické ohlédnutí za prohrou Pobaltských Slovanů, jejichž památku na severu Německa dodnes připomíná většina místních jmen, ani o oslavu naší kulturní civilizace, která otevřela světu dar víry, ale spíše o velké podobenství o ideologiích, které se jak zakotvením svých zakladatelů v nelásce, tak svými nevybíravými prostředky podobají jedna druhé.

Pomsta a láska

Libretistka Schulzová, skladatel Fibich i režisér Heřman shodně zdůrazňují osobní motivaci obou mužských protagonistů - vůdců protichůdných stran. Je vysvětlena v prologu, překvapivě komorně laděném dramatu s názvem Helga. Uprostřed nevěrná žena, na jedné straně tvrdý sobec posedlý svými velkými cíli, který ji opouští, na druhé straně zhrzený snoubenec, jehož vstup do kněžského stavu je spojen s vidinou pomsty. O více než tři hodiny později celá opera končí pozdním poznáním toho prvního, přemoženého Darguna, že hlavní hodnotou života by přece měla být láska.

Pád Arkuna.
Pád Arkuna. | Foto: ND - Hana Smejkalová

Je škoda, že právě Darguna, u Fibicha slovanského velekněze, zde spíše diktátora, který je hlavní postavou Pádu Arkuna, nezpíval při premiéře někdo s ještě impozantnějším projevem. David Szendiuch podává vypjatou roli plně ve svých možnostech, vůbec ne špatně, ale potřebovala by pro větší plastičnost ještě zajímavější hlas a ještě větší charisma, zralost a nadhled.

Jeho protihráčem byl Roman Janál a patří mu velké uznání. Ani on však nevyplnil celý možný prostor, který má role Absalona hudebně k dispozici. Dana Burešová jako Helga zpívá jen v prologu, ale její postava je jako vysvětlení všeho dalšího přítomna na scéně v Heřmanově koncepci až do konce. Radanou, pravou heroinou, vášnivou, toužící po moci a po bratrovi svého manžela, ženou vraždící a tragicky prohrávající, byla Eva Urbanová. Další z jejích uhrančivých rolí, v nichž dokáže vyvolat mrazení v zádech. Výborně byl obsazen mladý pár, velké dramatické figury Margit a Jaroměra - pěvecky i herecky excelovali Alžběta Poláčková a Aleš Briscein.

Maximum obrazů a emocí

O Fibichově hudbě se říká, že je wagnerovská. Z Pádu Arkuna si divák odnáší z divadla vzpomínku, která tomu odpovídá, ale jen zčásti. Jsou v této opeře plochy a obrazy, které mytickou nekonečnost hudby a deklamace germánského mága připomínají, ale je v ní i řada lyričtějších míst s přívětivou melodikou.

Jde o dílo, které mělo v Národním divadle premiéru jen pár měsíců před Rusalkou, ale v české hudbě ukazuje jiným směrem než téměř impresionistická Dvořákova partitura: směrem k moderně, k expresionismu. Fibichův Pád Arkuna je tragédií až antického charakteru. Ostatně, jde mimo jiné o autora trilogie melodramů o Hippodamii…

Americký dirigent John Fiore, v současnosti hudební šéf opery v Oslo, vydobyl z neznámého Fibichova díla maximum obrazů a emocí. Opět v Praze ukázal schopnost dostat z divadelního orchestru svým nadšením pro věc nadstandardní výsledek.

Pád Arkuna.
Pád Arkuna. | Foto: ND - Hana Smejkalová

Vedl první představení s jistotou, ve stylu. Sešel se v Národním divadle s Jiřím Heřmanem už při Wagnerově Parsifalovi a před deseti lety hudebně exceloval v historicky prvním zdejším kompletním nastudování Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův. Není třeba se bránit dojmu, že nyní společně předkládají inscenaci, která jakoby konkuruje Wagnerovu Soumraku bohů.

 

Buďte první, kdo diskutuje.

Právě se děje

Další zprávy